Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

21. prosince

28. ledna 2010 v 22:52 | DimmuCZ |  Přejte mi "veselé" Vánoce
21. prosince
..Zrovna jsem odklízel sníh na své části chodníku. To bílý svinstvo furt ne a ne přestat padat. Odškrábnul jsem další kus ledu a odhodil ho ke krajnici, potom se podíval nahoru. No to si ze mě snad už dělaj srandu?! Vono zase začíná sněžit! To aby se na to jeden vysral to pořád odklízet! No nic. Fláknul jsem s lopatou a vrátil jsem domů. Zabouchnul dveře a sundal si šálu. Sakra… Kde mam klíče… Kurva! Jsou pořád ve vrátkách! To si ze mě… Dveře se zapříčily a nejdou otevřít… Chvíli jsem s nimi trhal, ale pořád nechtěli povolit. Ještě, že mám toho psa. Prolezu jeho dvířky… Právě ve chvíli, kdy jsem jimi prolézal, šel po ulici ze zahrádek nějaký párek důchodců. Zastavili se a vyděšeně na mě zírali. Má polovina těla, která už byla venku zvedla hlavu a vyčarovala ten nejokouzlivější úsměv, který jsem byl z tohoto úhlu pohledu schopen utvořit. Vzhledem k tomu, že tam pořád jenom stáli a čuměli, měnil se pomalu můj úsměv ve výraz nervózního šílence. Pokusil jsem se proto zalézt zpět do baráku. Tento pokus se neobešel bez rány do hlavy. Vedle mě stál můj pes a nadšeně vrtěl ocasem. Chvíli jsem se na něj mračil, ale jeho nadšení nepolevilo. Vykouknul jsem zase ven. Důchodci už odešli. Zase jsem se nadšeně chopil úkolu vylézt ven. Opět jsem se zapříčil v půlce těla. A bonus: mého psa to nejspíše natolik vzrušovalo, že si na mě vyskočil. "Jedeš, ty potvoro!" zaklel jsem na něj a zase chtěl zalézt nazpět. To by se to ale opakovalo, proto jsem to chtěl vzít dopředu. Ale pes mě pevně držel a nechtěl pustit. Tomu hajzlovi to dělalo radost, že mu chci zdrhnout. Stejně jsem se ale dveřmi procpal dřív, než ten úchylák stačil vyvrcholit. Oprášil jsem si bundu a vrhl po jeho vykukující hlavě nenávistivý pohled. Došel jsem konečně k vrátkům a zmocnilo se mě neskutečné překvapení, když jsem zjistil, že klíče nejsou v zámku. První můj pohled vedl instinktivně k hromadě sněhu podél silnice. Důkladně jsem prohlédl všechno kolem sebe a po potvrzení mého podezření jsem se dokolébal k dlouhé hromadě bílé břečky. Zkontroloval jsem si kapsy, zdali nemůžu ztratit ještě něco jiného. Tak... A jde se na to. Začal jsem se ve sněhu aktivně přehrabovat. Jistě, že jsem stále nenacházel. Když jsem si narovnal záda, u plotu stál můj úchylný pes a štěstím ozařoval celou zahradu. To nejspíše od toho, jak jsem byl ke sněhu předkloněný. "Co čumíš? Úchyle!" Pes zakňučel. "Už ti nedam!" Pokračoval jsem v hrabání, ale klíče stále v nedohlednu. Po chvíli vedle mě zastavilo auto. Motor stále běžel. "Stalo se něco, sousede?" Zeptal se zavalitý čtyřicátník, který bydlí přes ulici. "Ale, ztratil jsem klíče..." "Vážně, pane?" podivil se soused. Pokrčil jsem rameny. Zabouchnul dveře a popojel. Ozvalo se prasknutí. Okamžitě vystřelil z auta a lezl kolem něj po čtyřech. Pochvíli vstal a zavrčel "Asi jsem našel Vaše klíče..." podával mi je a naštvaně s nimi cinkal "Tak tohle... to mi zaplatíte!" Rezignovaně jsem se ho zeptal, kolik ty pneumatiky stojí. Přitom jsem se snažil potlačit radost z toho, že jsem po půlhodině urputného hledání našel svoje klíče.
..Po vyjednání škody jsem přišel domů a dal si ohřát vodu na kafe. Přesně ve chvíli, kdy jsem dosedl do svého měkkého křesla vypadla elektřina. Mrazem ztuhlé kosti nevrle zakřupaly, když jsem se nutil zvednout a proud zase nahodit.
..Před polednem mi volala tchýně. Opět jsme se spolu chytli. Kdysi jsem měl manželku. Ta ale zemřela a její matka mi to pořád přičítá za vinu. Nemá už vůbec žádné příbuzné, jenom mě. A vždycky, když se chce družit s tím zbytkem, který ji ještě snese, tak se s někým chytne. Řvali jsme na sebe asi dvě hodiny. Po našem dialogu, při kterém nepřišel ke slovu nikdo jiný než ona, zazvonil zvonek u dveří. "Musím končit, maminko... Nashledanou..." Zavěsil jsem ještě než stačila začít řvát. Odhrnul jsem záclony a podíval se před vrátka. Nikdo tam viditelně nestál. Byla tu ale možnost, že je skrytý za rohem. Když jsem vstoupil do chodby, pes vystřelil ven svými dvířky a hrozně vrčel. Někdo tam stát musel. Odemknul jsem a vystoupil. V zákrytu stála dodávka pošty. Už mi spadl kámen ze srdce, že o nic vážného nejde. "Pane, máte tu doporučený dopis. Tady mi to prosím podepište." Přijal jsem ho a otevřel ještě na chodníku. Hrůzou ze zjištění jsem sebou na chodníku málem seknul. Přišel jsem do kuchyně a těžce dosednul na židli. Dopis si mohl vychutnat prudkou ránu o stůl. Mezi řádky slov uplně zářilo oznámení, že budu vyhozen z práce. Chvíli jsem papír jenom pozoroval. Skoro, jako bych se pokoušel o to, aby se písmo vypařilo. Zklamání trvalo ještě několik minut. Pak jsem se ale rozhodl, že to bude chtít "oslavit". Sedl jsem do auta a jel si k pumpě koupit flašku vína.
..Když jsem stanul před kasou a chtěl zaplatit, zkřížil můj pohled kdosi, kdo se přehraboval ve stojánku s přívěsky na klíče. Několik jich už držel. Nepochybně to budou - dárky. Sakra! Vánoce už jsou skoro tady, ale já pro nikoho ještě nic nemám! Moji přátelé z práce si zaslouží dostat nějaké drobnosti a moje nynější přítelkyně taky. Sice jsem se s ní už dlouho neviděl, ale měl bych jí něco poslat alespoň poštou. Rychle jsem pohledem propátral celou pumpu. Nikde nic zajímavého. Náhle osvítila záře z hůry poslední balení luxusních pralinek na stojanu vprostřed obchodu. Ihned jsem pro ní vyběhl. Sebral jsem ji těsně před nosem jednomu týpkovi. Chvíli se na mě nešťastně díval, potom zase pátral po něčem, po čem by mohl skočit. Cena bonboniéry byla skoro neúnosná, ale dárek to tedy podle ceny byl pořádný.
..Bylo teprve poledne, tak to bych mohl někde něco sehnat. Sedl jsem proto zase do auta a jel do města. Náměstí bylo přecpaný. Stálo tam auto na autě. I když tam bylo místo od místa prostor, že by se tam v Práglu nacpala ještě dvě auta. Pomalu jsem jel podél zaparkovaných aut a pátral po volném místě. Frajer za mnou už nervózně troubil. Nereagoval jsem a pořád jsem se soustředěně zažíral do zaparkovaných konkurentů. Ha! Jednou auto vycouvává. Už jsem se tetelil radostí, že to tam hned nacpu, ale frajer za mnou to vzal přes chodník a nacpal to tam hned, jak konkurenční auto odjelo. Mohl jsem jen vztekle troubit. Naštěstí se uvolnilo další místo, kam jsem mohl pohodlně zaparkovat. Vítězoslavně jsem vystoupil z auta a zabouchnul dveře. Nedaleko odtud byl parkovací automat. Překonal jsem sníh, co byl nahrnutý u chodníku a vyvaroval se nadcházejícímu pádu na náledí. Strčil jsem tam dvacku. Ta ale propadla. Znova. Zase propadla. Našel jsem jinou. Zůstala tam. Už jsem byl skoro štěstím bez sebe. Zmáčkl jsem tlačítko na hodinové stání. Dvacka propadla a na automatu se napsalo "MIMO PROVOZ". Uraženě jsem vzal svou dvacku a šel asi 800m k dalšímu automatu. Do něj nešla mince ani vhodit. Tak jsem pokračoval zase k jinému. Tam se mi konečně podařilo ukořistit lístek. Vracel jsem se tedy přes kilometr a půl ke svému autu. Přesně ve chvíli, kdy jsem došel, zapíchl policajt za můj stěrač pokutu. Zamával jsem nad sebou lístkem a požádal ho, aby pokutu stáhl. Pak jsem se s ním začal hádat, že sehnat v Kralupech lístek na parkování není v silách běžného člověka. On ale tvrdil, že je mou povinností si ho opatřit. Když jsem mu s ním mával před nosem, tak to uznal a pokutu stáhnul.
..Konečně jsem vyrazil vstříc nákupním možnostem. Krám za krámem byl prázdnější. Kolem jdoucí byli pořád o tašky chudší a chudší. Zřejmě už nebylo kde co koupit. Přesto jsem prolézal ty zbytky, co byly ještě v obchodech a doufal jsem, že na něco narazím. Po hodině jsem byl zklamán. Dokonce i Vietnamci měli vyprodáno. K dostání bylo jen několik hraček pro děti. Dárek to pro kolegy z práce vysoce nevhodný. Pak mě opět osvítilo posvátné světlo a ukázalo mi cestu ke stánku s alkoholem. Každému koupím flašku! To bude alespoň užitečný dárek! Koupil jsem lahve pro ně i (jako bonus) jednu pro sebe.
..Když jsem přijel domů a nasypal granule psovi, sedl jsem si zase do svého oblíbeného křesla a otevřel jednu z šesti lahví. Nalil jsem si zlatavý mok a napil se. Okamžitě se mi udělalo blbě. Běžel jsem to hned vyplivnout do dřezu. Ten hajzl mi prodal za 1800 šest flašek domácí nekvalitní pálenky z... umývacího prostředku?
..Nemělo cenu se snažit. Vyhazoval další prachy za dárky se mi nechtělo, když budu za chvíli bez práce. Lehnul jsem si do postele, pustil televizi a otevřel použitelnou flašku od pumpy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama