Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

22. prosince

28. ledna 2010 v 23:36 | DimmuCZ |  Přejte mi "veselé" Vánoce
22. prosince
..Taková kocovina po takovém dni je po probuzení naprosto normální. To, že nemůžete najít svoje věci na místech, kam jste je před usnutím položili, je také naprosto normální. To, že slyšíte z chodby dávivé zvuky, je naprosto nor... Cože?! Okamžitě jsem vstal a běžel se podívat, co to je. Jediný, kdo mohl něco takového dělat, byl můj úchylný pes. Nechal jsem ho blít, snad se mu uleví... Jestli to nepřestane, tak hold pojedem k veterináři. Začal jsem pátrat po příčině jeho nevolností. Netrvalo dlouho a zjistil jsem to... Ten idiot zakousnul kočku a skoro do půlky ji sežral! I když se teď zase pro změnu udělalo blbě mě, sebral jsem do igelitky její zbytky a šel je vyhodit do popelnice. Musel to být pohled pro bohy, když jsem se jenom v košili a spodkách plahočil čerstvě napadaným sněhem k popelnici, abych tam vyhodil igelitku, ze které odkapávala krev. Naštěstí na ulici nikdo nebyl... Ještě by na mě někoho zavolali. Vzal jsem za víko, ale nešlo od popelnice odlepit. Zřejmě přimrzlo. Za tu chvíli, co jsem s ním zápolil, abych ji pak s řevem hrdého primitivního muže mohl otevřít, se kolem mě ve sněhu udělalo kolo krve, jak jsem sebou škubal. Má zahrada rázem získala dojem, že je tu bydliště Jacka Rozparovače.

..Chvilku jsem kopal do sněhu na cestě, abych krvavé fleky zakryl. Pak jsem se podíval přes rameno. V okně domu mých sousedů tuhla a bledla hrůzou dětská tvářička. Vrátil jsem se rychle domů. Pes už vypadal, že to nejhorší má za sebou. Akorát působil hrozně sklesle. Vzal jsem si na sebe něco, v čem hned nezmrznu a natočil si kýbl vody. Musím tu kuchyň vytřít. Místo toho, aby jsem se té krve zbavil, rozetřel jsem ji i po chodbě. Pes se kolem mě proplížil, když jsem kýbl zvedal, že ho půjdu vylít ven do kanálku. Přesně v tu chvíli jsem o něj zakopl a zlil se půlkou břečky s krví. Pes simuloval a hrozně kňučel. Já začal zuřivě řvát, protože jsem mohl jednak vytírat znova, tak se i rovnou znova převlíkat. Vyběhnul jsem vrče, doprovázen psím kňučením, zase ven a řítil se ke kanálku u vrátek. "Pitomí zvíře! Ještě mu zakroutim krkem, jestli ten úchly neměl dost! Nejradši bych ho zabil!" Zvedl jsem pohled od kanálku. Přede mnou stála, ruku na zvonku, moje sousedka se svou malou dcerkou. Asi se mě šla zeptat na to, co jí dítko řeklo. Civěly na mě a ani nedýchaly. Otočil jsem se ke vchodu do domu a pak zase na ně "Jo... ták..." ukázal jsem za sebe "To je můj pes... Brzo toho nechá..." Sousedka, zřejmě posílená dojmem z toho, že jsem byl od hlavy až k patě od krve, vzala dítko za ruku a zdrhala k sobě domů. No super... Vrátil jsem se k sobě a hned jako první věc seřval psa "Nech toho, nebo ti jednu!.." V mžiku toho nechal. Zase jsem se převlékl. Radši ho k tomu veterináři vezmu, aby neměl něco třeba zaseklého někde v krku. Pes ale ležel na boku a díval se na mě výrazem toho nejvíce týraného zvířete na světě. Zvedl jsem ho tedy a odnášel do auta. Nějak se mi ho ale nepodařilo chytit, takže mi v náručí ležel na zádech a hlava mu zakloněna visela dolů. Vyšel jsem ven a opatrně sestoupil po schodech. Teď sebou vážně nesmím seknout... Došel jsem až k vrátkům a uslyšel houkání. Na zahrádkách už zase asi někoho vykradli, tak tam jedou policajti. Bylo to obrovské překvapení, když místo toho, aby jeli dál, zastavili u mého plotu. Někdo vystoupil a otráveně řekl "Položte to ubohé zvíře..." Pes zvednul hlavu a začal vrtět. Vypadalo to, že má radost, že ho přijeli zachránit. "To zvíře není mrtvé?" zeptal se překvapeně policajt. Podíval jsem se na psa, abych se ujistil, jestli za tu chvíli nestačil chcípnout. "Ne..." odpověděl jsem překvapeně. "Někdo nám volal, že na této adrese se někdo snaží umučit psa." "Ne... Já ho zachraňuju!" vyhrknul jsem vyděšeně. Kolega policajta se začal smát. "On..." pokračoval jsem, "zakousnul kočku... Vezu ho k veterináři, aby mi ho zkontrolovali..." "Takže jste tomu psovi nic neudělal?" ukázal na mě trochu zklamaně. "Ne... Asi mě viděli, jak odklidím tu kočku... A pes pak kňučel..." "V pořádku. Odvezte ho na vyšetření, střídmě pijte, nestřílejte rachejtle a nikoho nezabijte. Přejeme Vám veselé svátky..." dokončil znuděně policajt a chtěl zalézt do auta. "To říkáte pokaždé?" "Ano... A už mě to nebaví." a namísto "nashledanou" mi řekl "doufám, že už se neuvidíme". Položil jsem psa na chodník, protože mě jednak bolela záda, a jednak jsem potřeboval otevřít vrátka. Chvíli na mě blbě koukal, že jsem ho postavil do toho studeného sněhu. Vrátka se mi podařila otevřít ještě dřív, než stačil olízat zakrvácený sníh. "Hej, ty! Tak dělej!" Pes vyběhnul na chodník a zařadil se vedle auta. Na to, že jsem myslel, že umírá, byl ten hajzl docela čilý. Otevřel jsem dveře dozadu a on vesele naskočil. Dřív, než jsem stačil nasednout, nakýbloval se na místo řidiče. "Ale!" zavrčel jsem na něj. Bez protestů zalezl zase dozadu. Konečně jsme vyrazili...
..Bylo tam celkem dost lidí. Přišla jedna holka. Měla kočku. Okamžitě se mi zjevilo, jak ji trhá. Proto jsem si ho přitáhnul blíž k sobě. Vlastně až na to, že se mě pořád snažil i s žídlí přetáhnout na druhý konec místnosti, se choval docela slušně. To bylo proto, že mě už od držení jeho vodítka bolely ruce, tak jsme ho k židli přivázal...
..Jak lidí ubývalo, poposedávali si pořád blíž k ordinaci. Ta holka s kočkou si sedla vedle mě. Pes na kočku zůstal upřeně civět. Skoro mi to přišlo, že se ji snaží telepaticky podpálit. Než jsem stačil navrhnout, aby si radši o kousek odsedla otevřeli se dveře a doktorka si mě tam pozvala. Ještě ve dveřích se ptala "Tak copak Vám provedl? Sežral cukroví?" "Ne, sežral kočku... Možná ji má zapíchlou v krku..." Holka vytřeštila oči a kočku pevně objala. Pokrčil jsem na omluvu rameny a vešel do ordinace. "Jste přihlášený kde u veterináře?" "Ten už skončil. Vlastně jsem u vás poprvé." "A jak se pejsek jmenuje?" Zarazil jsem se a podíval se na něj. "Jak mu říkáte? Jak ho oslovujete?" "No... Většinou mu říkám, jako... Hej, ty, sedni. Hej, ty, k noze..." "Tak ho tak pojmenujeme?" podívala se na mě podezřívavě. "Můžeme..." odkýval jsem to. "Takže, Hejty, ano?" "Dobře." "Říkáte, že sežral kočku?" "Zakousnul a tak půlku z ní sežral..." "Radši bych mu vypumpovala žaludek a prohlédnu ho, jestli se mu někde něco nezapíchlo." Přišel jsem si sice jako debil, ale hrdě jsem předstíral, že se tohle stává každý den.
..Ten kretén si to zasloužil! V krku sice nic neměl, ale předkem z něj lezly zajímavé věci.
Po návratu domů byl už večer. Pes byl skleslý. V lednici jsem měl ještě zbytek masa z hovězí polévky, tak jsem se slitoval a uvařil mu k tomu rejži... Podíval se na mě neuvěřitelným způsobem. Prostě tomu nemohl uvěřit, že mu cpu něco jiného, než jsou jeho nudné granule. Sednul jsem si k němu a chvíli ho drbal mezi ušima. Celý dům teď příjemně čpěl krví...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama