Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Velmistr Sherlak část.1

23. ledna 2010 v 22:27 | DimmuCZ |  Velmistr Sherlak
Já, Sherlak, největší závodní hvězda Kaer l'praér, vám budu vyprávět svůj příběh. Na první pohled je neuvěřitelný, já vím, ale je to pravda. Pravda o mě. Pravda, za kterou bych se měl stydět, ale jsem na ni hrdý.
Narodil jsem se ve stáji úspěšných závodníků, majitelově nejmilejší klisně. Jeho oblíbenkyni, ale ne dobré závodnici. Vlastně byla jedna z těch nejhorších, ale pán ji miloval. Bylo jasné, že já nebudu závodit. Že mě nanejvýš nechají zaběhnout jedno kolo. Sklízel jsem spoustu posměchu od ostatních koní. Od těch "šampiónů". Posmívali se mi už jako novorozeněti. A mamince taky. Vždy, když ji pán odváděl ze stáje, sklízeli jsme oba spousty nadávek a urážek. Mamimka z toho byla smutná, ale byla silná. Když jsem kolem ní venku skotačil, vyprávěla mi o tom, jaké to je, když někdo běží závod. A jaký je to pocit, když se blíží cíl. Ona tolik chtěla vyhrát, ale neměla na to. Bohužel. Vždy jsem ji rád poslouchal a představoval si, jak běží do cíle, a jak vítězí. Chtěl jsem to také zažít. "Na rovince jsem se vždy zapálila... Ale krátce před cílem jsem ztratila všechnu sílu." vyprávěla vždy. Mrzelo mě to. Ona pro mě byla ta nejlepší. Chtěl jsem jí dokázat, že to máme v krvi a začal jsem trénovat. Už jako malé hříbě jsem plnou rychlostí obíhal celou naši ohradu. Samozřejmě, že se mi závoďáci smáli, ale přecházel jsem to. Běhával jsem tak dlouho a tak rychle a nepřestal jsem, dokud jsem nepadl vyčerpáním. Maminka o tom ale nevěděla. Běhal jsem vždy, když usnula, nebo se obzvláště zabrala do pasení. Ale běhal jsem každý den. Později, když už jsem byl v samostatném boxu, jsem si otevíral jeho západku a utíkal ven v noci, když všichni spali, abych mohl dál utajeně trénovat. Každé ráno jsem byl tak vyčerpaný, že mi majitel neustále volal veterináře, a ten stále jenom konstatoval vyčerpání, málo kyslíku a svalovou přepjatost. Nikdo ale nevěděl, z čeho to mám. Majitel se dokonce rozhodoval, jestli nemám nějakou vrozenou vadu, a že by mě nechal utratit, abych se netrápil. Tím to všechno zhoršil. Už nás nazývali vadnými, nebo mrzáky. Ale já to nevzdal. Trénoval jsem dál, abych si na zátěž zvyknul.
Ve dvou letech, tudíž v době, kdy už nastupují první koně do závodů, jsem byl ve větší kondici, než ti "dobří" závodníci. Pán věřil hříběti své oblíbené klisny, a když mě viděl na jeho tréninku v akci, rozhodli se, že mě na zkoušku nasadí do závodu. Začal mě do toho tedy trénovat i on. Všichni mu říkali, že je pošetilý, když cpe tolik peněz do outsidera, jako jsem já. Prodal více než třetinu svých nejlepších hřebců, aby měl na moje trenéry. Ti byli více než ohromeni z mojí kondice, což pánovi ještě přidávalo na důvěře k penězům, nacpaných do mě. Ty hřebce většinou rozprodával po svých známých, protože chtěl, aby proti mě nakonec běželi.


Pár měsíců před závodem ale pán umírá a na starosti si mě bere jeho syn. Ten mi nevěřil už vůbec. Z poslední vůle jeho otce, mě slíbil zasadit do závodu, ale uvědomoval si, že nemá peníze, tak prodal zbytek koní. Včetně mojí maminky. Nevím, kde skončila. Vím jen, že když ji odváděli, usmála se na mě, jako by chtěla říct, že to bude dobré. Mohl jsem se zbláznit. Poskakoval jsem v boxu a snažil se vylézt ven jeho okénkem. Ržal jsem z plných plic, ale nikdo se na mě neohlížel. Pamatuji se jen, jak ji nechali nastoupit a zavřeli dveře. Do dneška se snažím zapudit všechny myšlenky na to, co se s maminkou mohlo stát. Ale nechtěl jsem ji zklamat. I když se o mém vítězství nedozví, tak jí to dokážu. Slíbil jsem jí, že jednou vyhraji.
Když se závod přiblížil, setkal jsem se na startu se všemi svými vrstevníky - syny těch, kteří se nám smáli. Opět si pobaveně zafrkali, když mě viděli. Ale zloba je nejlepší motor. V boxech jsem stál vedle svého největšího soka. On mi do obličeje chrstl sliny. Byl jsem si jistý, že to bude on, koho při startu oslepím odkopnutou hlínou.
Start. Vylétl jsem jako střela, ještě dříve, než se ostatní vzpamatovali. První, co jsem udělal, že jsem si vyřídil účty s mým nepřítelem. Okamžitě jsem se dostal do vedení. Měl jsem to v krvi, být první. Celý závod jsem vedl, a neustále se vzdaloval. První kilometr jsem se jim vzdálil asi o čtyřicet metrů a nemohli se ke mě ani o metr přiblížit. Slyšel jsem ty vzteklé sázející, jak mlátí kupony o zem a slyšel jsem to bezdeché ticho, které se šířilo od mého nynějšího majitele.
Posledních pět set metrů. Čas nasadit nejvyšší rychlost. Žokejovi povely jsem celý závod nevnímal a teď se mi zdálo, že mi nechá volnou cestu. Věřil mi. Nasadil jsem nejvyšší rychlost, kterou jsem byl schopen vyvinout. Z pódia se nejprve ozývali užaslé výkřiky a potom napjaté ticho. Doběhl jsem asi o sto deset metrů před svými soky. Najednou se ozval výbuch aplausu. Zpomalil jsem a ohlédl se do publika. Všichni vstali a tleskali. Největší outsider závodu byl vítězem. Teprve teď doběhli moji soupeři. Můj žokej se smál a pleskl o zem svou helmou. "Já tomu věřil! Já tomu věřil! Já věděl, že to dokážeš! Jsem milionář! Jsem boháč!" Můj žokej si na mě vsadil všechno, co měl. Když mě spatřil, tak ve mě poznal jediného vítěze závodů. Pak se sklonil a začal mě objímat kolem krku. Nevšímal jsem si ho. Byl jsem tolik opojen aplausem.
Když mi dali na krk věnec vítězů a postavili mě před dav, měl jsem pocit, že je svět můj. Pocit, že jsou tady všichni jen kvůli mě, ne závodu. Ohlédl jsem se na svého žokeje. Pozvedl mou trofej a objal mě. V davu jsem zahlédl mého pána. Byl téměř bez výrazu. Měl vlhké oči. Přišel ke mě a řekl: "Já ti nevěřil, tati. Promiň, že jsem ti nevěřil. Budu pokračovat, já slibuju!" Hladil mě po hlavě a plakal. Slíbil skrze mě otci, že koupí za výhru, na jejíž sázku na mě nastřádal můj původní pán, nové koně. Nemrzelo mě to. Věděl jsem, že z nich budu stejně nejlepší.
Od té doby se hodně změnilo. Byl jsem středem pozornosti v nádherné nové stáji a byl jsem autoritou spousty poražených soupeřů. Pán mě posílal na spousty závodů. Ani jednou jsem nezklamal - byl jsem vždy první. Trofeje, které jsem vyhrál, hrdě vystavoval a předváděl. Mě to bylo jedno, byl jsem hrdý na to, že jsem dokázal dodržet svůj slib. Že jsem se stal tím nejlepším.
Na všech závodech kolem světa jsem porážel elitu. Vyhrával jsem na jakékoli trati, za jakéhokoli počasí, proti komukoli. Až na ten osudný den, kdy se to stalo. Běžel jsem klasicky v čele. Jen jeden hřebec se na mě od začátku dotahoval. Pršelo. Dráha byla kluzčí, než obvykle. Chtěl jsem zrychlit, ale on zrychlil první. Porazil mě. On upadl na bok, já rychle dopadl na přední nohy a narazil do nich celou svou vahou v té vysoké rychlosti. Do očí mi vlétli slzy. Více než bolest z nohou, která se mi posouvala po celém těle mě bolelo to, že nebudu první. Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Ucítil jsem slabost a svalil se na zem. Přes slzy jsem akorát viděl, jak kolem mě všichni běží do cíle. Obě končetiny zlomené. To byla moje diagnóza. Ale pán se mě odmítal vzdát a udělal pro mě tu nejhorší věc - nechal mě žít. Já žil jen abych byl první. Tím, že mě v dlahách nechali několik měsíců viset nad zemí, mi zničili život. Svaly mi ochably, že jsem ani nemohl zvednout hlavu. Moje síla a rychlost nenávratně zmizeli. Už nikdy nebudu nejlepší. Teď jsem ten mrzák. Celou tu dobu léčby jsem si akorát přehrával všechna svoje vítězství. Vzpomínal jsem na ty časy, kdy jsem přijel na závod už jako jistý vítěz. Kdy mohli na trofej rovnou vyrýt moje jméno a věnování. Teď, ve věku pěti let, já Sherlak, pomalu umírám.
Když bylo moje hojení u konce, tak mě pán přesunul do stájí a akorát mě vozil na rehabilitace. Obě přední nohy jsem měl jinak dlouhé a po několika měsíční neaktivitě jsem nebyl schopen ani chodit. Přišel jsem si jako se svěrákem na duši. S každým krokem se utahoval. Srdce mě bolelo víc, než zbytek těla. Dobří závodníci mají velká srdce. To moje muselo být největší, ale teď se smrsklo a bylo zdrojem všech mých bolestí.
Můj pán si mě ale zamiloval. Chodil se mnou na procházky a snažil se mi co nejvíce pomáhat. Dokonce si za svůj znak zvolil koně, který má každou nohu jinak dlouhou. Mě to hodně uráželo, ale on se mě tím snažil podpořit. Byl na mě dokonce tak pyšný, že mě i nechal zplodit potomka, aby se můj talent zachoval. Ale poslední rána přišla ve chvíli, kdy mi pán obstaral vlastního terapeuta. Cítil jsem se tak slabý… Jak bych svou sílu nikdy neměl. Bolesti se neustále prohlubovali. Tohoto dne, ve věku pěti let, definitivně duševně umírám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama