Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Velmistr Sherlak část.2

23. ledna 2010 v 22:27 | DimmuCZ |  Velmistr Sherlak
Sherlak se belhal po pastvině tam a zpátky. Snažil se alespoň rozchodit. V tom uviděl přijet tři přepravní vozy. Co nejrychleji se přibelhal k ohradě. Z vozů vyvedli tři mladé hřebce. Byli to ročci. Ani si nepomyslil, že ho chce pán nahradit. Bylo mu to jedno. Hřebci nevěděli, s kým budou mít tu čest. A ani nechtěl, aby se to dozvěděli. Stál opřen o ohradu a pozoroval, jak odvádějí rozesmáté, poskakující chlapce. Já se tak nebavil, když jsem byl v jejich věku, pomyslil si.
Hřebci poskakovali ve svých boxech a štěbetali jako ženy. Komentovali každý detail. Měli radost. Pán je obhlédl, s úsměvem jednoho poplácal a vydal se za Sherlakem. "Pojď, půjdeme na procházku." řekl a otevřel ohradu. Sherlak za ním poslušně pajdal. Pán šel vpředu a spokojeně se usmíval.
"Tak, co říkáš na ty kluky? Já myslím, že budou dobří závodníci, co myslíš ty?"
Sherlak se zastavil a pán se na něj otočil. Sherlak byl skleslý. Hlavu skloněnou a uši do stran. Pán k němu přišel a hlavu mu zvednul, pohladil ho po nose a řekl:
"Tebe se nezbavím, to nikdy. Ale chci, abys jim věnoval svoje tajemství."
Podíval se mu do očí, ale hned ucukl. V Sherlakovi stále zbývala ta pýcha, ale zároveň mrtvá duše. Když jste v těch očích čekali život, tak vás akorát spaloval jejich chlad. A nic nepálí tolik, jako duše, kterou život nechce pustit.
Pán ho znovu pohladil a vydali se zpátky.
Když vcházel Sherlak do stáje, bál se, že se mu budou smát, jako když byl hříbě. Ale oni mlčeli. Pak se zase začali bavit mezi sebou. Jen jeden ho pozoroval. Ten pohled rozpaloval jeho zmrzlou kůži. Došel do boxu a trochu se zatřásl. Pocítil slabost. Stál k němu zády a nechtěl se otočit. Pán přišel a dal Sherlakovi deku. Usmál se do jeho ztuhlé tváře a odešel. Sherlak se otočil k hřebcům naproti přes uličku.
"Vy jste Sherlak?" zeptal se tiše a užasle ten, který ho neustále pozoroval.
Ostatní zmlkli.
"Býval jsem." odpověděl monotónně a podíval se do země.
"Vy jste Shelak?" zeptal se vesele jiný.
Sherlaka to zabolelo, ale silně odpověděl: "Ano."
Hřebci se přestali usmívat, jen ten, co ho objevil se rozzářil.
"O-omlouváme se, velmistře, že jsme vás nepoznali." vykoktal.
Sherlak se narovnal a zvedl hlavu, aby zaujal autoritativní postavení.
"Jaké to je, být první? Vítězit?" ptal se nadšeně.
"Je to už dlouho… Ale… Je to úžasný pocit, být první. Je to úžasný pocit, probíhat cílovou rovinku a neslyšet za sebou žádný dusot, ani vzteklé mrskání žokejů. Je to pocit pýchy a nadřazenosti. V tu chvíli víš, že jsi první. Přijde ti, jak když ti patří svět. Jak když jsi jediný, kdo stojí na světě a hrdě se rozhlíží."
"Chceme být jako vy, velmistře!" ozval se jeden z mladých hřebců, který zarytě poslouchal.
"Ano, velmistře, trénujte nás!" naléhal odhodlaně jiný.
"Rád vás budu trénovat, potěre. Pánové jsou často pryč a věří, že v těchto stájích se budou líhnout jen hvězdy, jako jsem já. Ale musím vás varovat. Je to opravdu tvrdý trénink. Každý den budete uléhat s neutuchajícími bolestmi celého těla."
Mladí chlapci ho poslouchali tak napjatě, až se polekal. Ale stejně věděl, že nevěří jeho varováním. Obával se o jejich život. Ale trénovat je bude o tom byl přesvědčen.
Jsou to mladí hřebci, pomyslil se, až moc mladí. Ale zase jsou příliš staří. Já trénoval už jako hříbě.
Čím více promýšlel plán, tím více se obával, že trénink nezvládnou. Oni se tvrdohlavě strhají, protože se budou chtít překonávat. Sice o to šlo, ale jejich těla nevyrostla na zátěži, proto nedokázal předvídat, co se stane.
Už svítalo. Tmavé boxy pomalu zalévalo rudozlaté světlo. Sherlak nehnutě stál a přemýšlel. Pochyboval už nejen o schopnostech hřebců, ale i sebe. Brána ostře zaskřípěla. Konečně se uvolnil. Mdle se pohoupnul vpřed a vzad. Zamžoural černýma očima a zhluboka vydechl. Majitel konečně dorazil k jeho boxu. Bílá mříž s jemným zařinčením odjela. Sherlak pevně zavřel oči, aby se z transu probudil Pán mu sundal deku a připevnil na něj jinou. Ani mu nemusel dávat ohlávku, protože Sherlak poslušně následoval. Se svým handicapem by se ani daleko nedostal. Poslušně pajdal za svým pánem. Když vyšel ven, světlo z vycházejícího slunce ho téměř oslepilo. Mírně zavrávoral, ale pak se znovu zamyslel. Jakoby se mu rozsvítilo. Nebudu je trénovat, budu je schválně šetřit. Budou jenom běhat, žádný trénink.
Opět stál tak, jako v dobách, kdy měl pocit, že mu patří celý svět.. Jeho srst se zabarvila do zlata. Stál opět na stupni vítězů a na krku třímal nádherný věnec z květin. Hrdě se ohlédl na svého žokeje, který pozdvihl zlatou trofej. V pódiu radostí vyskakoval jeho majitel. Radoval se z prvního vítězství.
"Sherlaku, pojď, už budu muset jet." zavolal pán a tribuna se rozplynula. Šťastný dav zmizel a vrátil se ten ranní východ slunce. Sherlak sklopil hlavu a zatřásl se. Když vzpomíná, tak si jen víc uvědomuje, o co všechno přišel, když jen jedinkrát zakopnul. Otočil se a došel až do ohrady. Pán ho poplácal a vrátil se pro aktovku. Za chvíli přibyli i zbylí hřebci.
Když pán odjel, seřadili se a čekali na pokyny. Sherlak se zamyslel. Chtěl teď, aby byli tak dobří, jako býval on, chtěl jim přenechat tajemství, ale zase nechtěl, aby se zapomenulo na něj samotného. Zároveň se bál jejich smrti. Ale teď se znovu zamyslel. To tajemství jim předá.
"Teď oběhněte celou ohradu, a co nejrychleji dokážete."
"A kolikrát?" zeptal se stálý nadšenec.
"Tolikrát, dokud nepadnete vyčerpáním."
Hřebci se po době podívali. Sherlak se zamračil. Cítil, že se z něj teď neberou autoritu.
"Tak dělejte!" zařval na ně.
Hřebci se polekali a začali ohradu obíhat. Sherlak posmutněl, viděl, že jenom běží. Že se nesnaží běžet o svůj život.
"Tak dělejte!" zařval na ně téměř zoufale.
Chlapci ale téměř nepřidali. Možná jen v duchu.
"Rychleji!" křičel na ně, až mu málem tekli slzy hanbou, že už to nedokáže běžet s nimi.
Hřebci doběhli kolo.
"Stůjte!" křikl na ně a dopajdal se blíž. Kousek odcouvali.
"Vy nechcete být nejlepší?" zeptal se smutně,"Stát ne stupni vítězů. Stát před rozjásanou tribunou… Když se celý svět zalije zlatem. Vaším zlatem…"
Váhali. Dívali se po sobě a udýchaně frkali.
"Běžte! Běžte o život! Budu vás pronásledovat ve dne, v noci! Bude se vám zdát o tom, jak vás ženu! Jak já jsem smrt a vy musíte běžet i o tu poslední vteřinu!"
Hřebci se při jeho přednesu polekali a opět se dali na útěk. Běželi plnou rychlostí. Tentokrát bylo vidět, že je to o život. Hnal je strach. Sherlak zasténal a padl na přední nohy. V ten okamžik se mu zjevilo, jak kdysi takto dopadl. Padal na něj déšť a celým tělem mu projel blesk bolesti. Dusot kolem něj zněl jak hřmot výsměchu. Pomalu pohlédl přes sebe a uviděl svojí matku. Plakala. Uslyšel ji křičet. Zahřmělo. Probudil se ve skutečném světě. Hřebci běželi už jen psychicky. Nohy se jim pletly, oči hořeli a těžký dech se střídal s vyprskávanými slinami. Sherlak konečně dopadl i na zadní nohy.
Hřebci běželi ještě několik kol. Už byli vážně se silou na dně. Před očima se jim stmívalo. Nohy se splétali. Sherlak se namáhavě postavil.
"Dost!" zařval silně.
Když hřebci zpomalili, křičel na ně: "Nesmíte spadnout! Nesmíte spadnout! Musíte zůstat stát!"
Těla hřebců se třásla. Od nohou až k hlavě.
"Když skloníte hlavu, nezvednete ji!"
Dva hřebci se rozešli. Sotva pletli nohama, ale snažili se na nich udržet. Ten třetí sklonil hlavu a padl na přední nohy. Sherlakovi se opět zjevil jeho osudný okamžik. Tentokrát viděl sám sebe. Hřebec přepadl na bok. Bolest po celém jeho těle se prohlubovala.
"Ne!" Sherlak věděl, že už se nezvedne.
Jeho dech se zpomaloval. Srdce to vzdávalo. Stál a díval se na něj. Roztřesené křivé nohy jen vyjadřovaly jeho provinilost. Pomalu se otočil na zbylé dva hřebce. Jeden z nich ten trénink nevzal vážně. Už se z bezsilí probíral. Ten druhý se třásl, ale vzdoroval. Sherlak se otočil zpět na umírajícího hřebce. Co jsem to udělal, pomyslil si. Já řekl, že je budu trénovat, já slíbil, že to bude až na vrchol jejich sil, ale na tohle jsem se nepřipravil. Hřebec už vypadal klidně. Netřásl se, nebyl udýchaný, ani se nesvíjel v bolestech. Po tmavě hnědé srsti mu sjela slzička. Poznal, že zklamal. Sherlak se k němu rozešel a strčil do něj hubou. Nepohnul se. Jenom vydechl. Naposledy. Druzí dva hřebci se kolíbali po ohradě, opírajíce se o sebe. S tímhle nepočítal. Jeho fyzická kondice byla natolik dokonalá, že to nedokázal odhadnout pro "netrénovaného" koně. Cítil se provinile, jako vrah. Ale proč ho teda poslechli? Asi byl až takovou autoritou. A hlavně pro tohoto. Pro jeho největšího fanouška. Odbelhal se na druhý konec ohrady. Ale co krok, to se otočil. Po každém otočení mu do očí vhrkly další slzy. Než došel, setmělo se. Přišlo mu to v tu chvíli jako trest. Trest za to, co udělal. Začalo jemně pršet. Na pastvině byl přístřešek, aby se měli kam schovat. Hřebci se tam začali pomalu přesouvat. Sherlak ne. Stál na místě kam došel. Stál opět na té závodní dráze. Neměl zpřerážené nohy. Stál tam bez žokeje a bylo stejně pochmurně, jako ten den, ale nikde nikdo. Žádní koně, tribuny prázdné. Jenom on. Nastrojen, ale bez jezdce. Přišel si tak opuštěn a zbytečný, že se nemohl ani pohnout. Bál se, že se mu snad vítr bude posmívat. Pomalu zdvihl hlavu ke slunci na zatažené obloze. I ten poslední paprsek, který ho osvětloval, který připomínal jeho slávu, se před ním skryl. Přišlo mu, že se rozpouští, že slábne. Vyčítal si, proč se pokusil znovu ožít. Proč nezůstal mrtev. Proč znova myslel. Proč toho nevinného chlapce zabil. Měl mu radit, a ne ho uhnat k smrti… Blesky, ženoucí se po obloze, ho vrátily zpět do reality. Sklonil hlavu a zůstal stát na dešti. Hřebci se na něj dívali z přístřešku. Pak se otočili na svého mrtvého přítele. Jeho tělo tam leželo a déšť jeho promáčel srst i kůži. Doufali, že se zvedne, ale věděli, že ne. Oplakávali jeho, i druhou smrt jejich mistra. Stále stál na dešti, hlavu svěšenou a myšlenky vypařené.
Když se pán vrátil, zažil několikanásobný šok. Nejprve volal veterináře pro mrtvého hřebce. Pak odváděl promočeného Sherlaka. Nakonec zabaloval do dek podchlazené hřebce. Oba to přežili.
Bezduché tělo Sherlaka přestalo přijímat potravu i pít. Přestal spát i chodit ven. Byla to opravdu jen tělesná schránka. Jen zbytek z velmistra. Pán se o něj obával, ale odmítal ho nechat utratit. Nechal proto tělo přesunout do jiné stáje, kde se mu budou moci neustále věnovat.
Když se jeho stav po půlroce zlepšil, převezli ho zpátky. Sherlak jen přijímal potravu, ale nekomunikoval. Pán na něj ale neustále mluvil a říkal mu spousty věcí. I těch, které slyšet neměl. Ten hřebec, kterého zabil, byl jeho jediný syn. Sherlakova páteř se prolomila. Nedokázal si stoupnout. Zbytek duše, uvězněné v jeho tělesné schránce, jenom pohupoval tělem tam a zpátky. Zešílel. Neustále hřebcům přemílal jejich smrt. Neustále. Ve dne, v noci. Vyprávěl jim, jaké to je zemřít. Jak zemřít. Museli to poslouchat. Nemohli odejít.
Sherlak klečel ve svém boxu a kýval se.
"Zemřete. Stejně jako všichni. Na dráze, nebo při tréninku. Smrt je jediný cíl cesty ve vašem životě. Žijete jen proto, aby jste mohli zemřít. Je to taková bolest. Taková bolest… umírat, zemřít a přijmout smrt. Jako… jako můj syn. Já… ho zabil… Ale vy taky zemřete. Zemřete na dráze. Zlomíte si vazy. Přelomíte páteře. Prorazíte žebra. Nebo… vás utratí… Všichni budeme jednou mrtví…"
Tyto noci trvali den co den po následující rok, kdy se jeden z hřebců pokusil o útěk a srazilo ho auto a druhý se při tréninku na trati narazil na špatně složené části plotu. Oba na místě zemřeli.
"Všichni jednou zemřeme…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama