Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Zabili nám Boha...

24. ledna 2010 v 12:01 | DimmuCZ |  Zabili nám Boha
Do bohatě zdobené kostelní haly vstoupil průvod několika mužů. Měli černé kápě a na krku pověšené obrácené kříže, nebo pentagramy. Řekli: "Náš Antikrist zabyl vašeho Boha." Všechno to slyšel mladičký Julius, který zrovna čistil grál pod sochou ukřižovaného Krista. Údivem, neb šokem grál upustil a nehnutě zástup pozoroval.
První muž v zástupu, který přednesl tuto věc, napřáhl ruku a socha nad Juliem se zřítila.
Ráno našli Julia v sádrových zbytcích Spasitele. "Julie?" zeptal se otec představený, ještě v šoku ležícího mládence. Ten se, ale rázně probral a posadil se. Pak zjistil, že sedí ve zbytcích Ježíše Krista. Vzal do každé své ruky část jeho těla a začal křičet. "Uklidni se Julie! Co se tu stalo?" uklidňoval ho otec představený. "T..t..t…..t…t." "To zas bude něco." Řekl sarkasticky kněz David. "Davide! Nechte toho ubohého mládence mluvit! Co se stalo Julie? Pověz nám to." "Vstoupilo sem zvláštní procesí. Na krcích obrácené kříže… A…A řekli že náš Bůh je mrtev!" "Hloupost! Bůh nemůže zemřít!" naštval se David. "Na mou duši! Jeden z nich ukázal rukou na sochu spasitele a ta se zřítila na zem." Všichni se potom, jako na povel podívali na skobu na stěně. Ta tam byla zatlučena naprosto neporušeně. "Je to hloupost! Jsou to nějací kejklíři!" rozčiloval se David. "Ne ne ne, počkejte. Sejdeme se u mě v kanceláři a prodiskutujeme to tam… v soukromí." Dokončil řeč šeptem otec představený. "Stejně se myslím, že je to hloupost." Zabručel David a dal se na odchod. Otec ještě soucitně pohlédl na Julia. "Já věřím! Věřím a nikdy nepřestanu, pane!" pronesl Julius a pozvedl k nebesům prso Krista.
"Co s tím budeme dělat, pánové…" pochodoval otec po kanceláři a hloubavě přemýšlel. "Já bych se na to vykašlal." Pravil David, který se opíral o stůl se založenýma rukama. "Já to vážně viděl!! Jenom ukázal rukou a socha spasitele spadla ze zdi! Sama od sebe! Z ničehož nic!" "Já ti rozumím!" zařval na něj David. "Pánové, pánové, uklidněte se prosím. Jsme jediní, kdo tuhle zprávu znají. Musíme s ní naložit rozvážně." "Co když si to jen vymýšlí, protože tu sochu shodil on?" pravil zase sarkasticky David. "Shodil jsi tu sochu, Julie." "Ne, otče! Na mou duši!" "Dobrá, dobrá, tak co budeme dělat?" "A proč chcete něco dělat? Podle mě je to hloupost!" "Byli jsme vyvoleni, abychom tuhle zprávu slyšeli my… Nebo tady náš Julius. Musíme přece lidi přesvědčit, že Bůh stále existuje. Je to naše zkouška víry!" "Tím pádem jsem ji udělal. Já stále věřím." Odfrknul kněz. "Vy možná ano, ale co lidi?!" "Proč bychom je měli o něčem přesvědčovat, když o tom nevědí?" "Protože by mohli přestat věřit!!" zahalekal otec a kriticky ukázal k nebi. "Ale jak to chcete udělat otče?" zeptal se nenápadně Julius. "To ještě nevím…" vzdychnul. "Chodit od jednoho k druhému a říkat jim to… to je hloupost." Ozval se znova Julius. "Leda, že bychom před nimi zapálili keř." Zasmál se svému vtipu David. Oba se na něj akorát kriticky podívali. "Ne ne, musíme na to jinak. Měli bychom lidi pozvat na mši!" "Náš kostel je ale stále prázdný." Poznamenal David. "Já vím! Proto jsme dostali to znamení! Musíme naučit lidi věřit! Proto Bůh umírá! Protože v něj nikdo nevěří!" "Nebuďte směšný!" odmávnul ho David. "Musíme jim rozdat nějaké pozvánky." Rozsvítila se žárovka nad Juliem. "A to chcete chodit a rozdávat jim to?" "Ano, ale lidi by si mohli myslet, že jsme blázni." "Co takhle v přestrojení." Řekl Julius. Všichni začali uznale kývat.
Otec, kněz David a Julius se vydali druhého dne na náměstí. Všichni měli dlouhé pláště s kápí. Chodili a nenápadně podstrkovali lidem pozvánky do kostela. Buďto jim je házeli rovnou do tašek, nebo jim je dávali rovnou pod nos. Julius uviděl jednu paní, která měla na krku křížek. Okamžitě se k ní rozběhl a mával nad hlavou pozvánkou. Když se paní všimla blížícího se přízraku, dala se na útěk. Julius se za ní hnal, a jak běžel, tak mu kápě sjela tak, že neviděl na cestu. Hned na to se přerazil a přistál na placáka do fontány vprostřed náměstí. Všichni to okamžitě začali fotit a natáčet. Julius se zvednul. Kápi měl spadlou. Po všech kolem sebe se rozhlédl a stydlivě se zeptal "Nechcete pozvánku?" otec a David se raději otočili a odcházeli, jako kdyby k nim nepatřil.
"Tak to nejde! Tohle nejde!" rozčiloval se otec. "Akorát se ztrapníme!" "Já to říkal." Řekl znuděně David. "Ale musíme je o tom nějak přesvědčit! Je to zkouška naší víry!" ukazoval otec neustále ke stropu a čím dál tím rázněji pochodoval po místnosti. Potom se zastavil "Leda že… Co jste to říkal, Davide? Včera, když jsme se radili?" "Toho bylo…" mávnul rukou. "Ne… Něco jste řekl. Váš nápad jste odsoudili, ale byl geniální!" "To vážně přeháníte!" řekl ironicky. "Že bychom měli zapálit keř?" ozval se nesměle Julius. "Ano! To je ono!" zaradoval se otec. "Zopakujeme tuhle událost a tím lidi přinutíme věřit!" "Nechcete si vzít léky?" zeptal se David a odtáhnul se. "Žádné neberu!" pokračoval otec se stejným nadšením. "Měl byste." Nenechal se odbýt. "Davide, jestli se nemýlím, tak Vás sem tehdy přivedli z nějakého nápravného zařízení, že?" "Býval jsem tam, to je pravda…" podrbal se za krkem a schválně se tvářil nepřítomně, "Ale potom mě poslali do církevní školy a…" "To stačí! Umíte podpalovat věci tak, aby si Vás nikdo nevšiml?" "Jako samovznícení? Jistě. Tehdy jsem, mělo to být jako pro zábavu, omylem, vlastně cíleně, podpálil jednoho strážníka…" "Ne, prosím, nemusíte se svěřovat." "Ale jak přinutíte lidi myslel si, že je to vážně Bůh?" zeptal se Julius napjatě. "No… kdybychom rozebrali vysílačku a nějak šikovně ji schovali…" "To je ono! Vy jste genius, Davide!" zaradoval se otec. "Sežeňte si na to věci! Provedeme to, co nejdříve to půjde!" praštil otec natěšeně s dveřmi. "Není už trochu senilní?" zeptal se David Julia tiše. "Já to slyšel!" pootevřeli se dveře a hned na to se zas zabouchly. "Né… Já to myslel vážně." Pokračoval David ještě tišeji.
Ráno bylo vše připraveno. Keř stál před kostelem a v květináči bylo připraveno zařízení, díky kterému se samovznítí. Také byl pod ním ukryt reprák, ze kterého potom půjde "Boží hlas". Dokonce na to i pozvali televizi, ale neřekli o co jde.
Julius si vylezl na strom a tam se chytil, jak nejlépe to dokázal. David se postavil za stěnu tak, aby nebyl vidět. Otec stál před kostelem a začal řvát "To máme dnes ale krásný den, že?" hned na to sebou několikrát prudce škubl a zřítil se k zemi "Áu! Áu! Moje záda! Moje kyčle! Moje žebra! Moje… hlava!" Všichni se k nebohému starci začali sbíhat. Za chvíli tam byl nával, že bylo na scénu sotva vidět. Přesně v tu chvíli stiskl David spínač a do několika vteřin vzplál celý keř. "Pohleďte! To je Bůh! Bůh nám dává znamení!!" zařval otec a natahoval ke keři ruce. "A vyléčil mě!" řekl, když se rychle zvedal, aby mohl zmizet za rohem. "Já jsem Bůh! Proste mě o odpuštění!" začal svou roli Julius. Lidé vzdychali úžasem a natáčeli vším, co měli po ruce. "Já jsem váš páááááán!!" ozvalo zakřupání a obrovská rána. Větev s Juliem se zlomila a on přistál v popelnicích pod stromem. Za chvíli se na něj všichni otočili. Zatím nikdo nic nechápal. Ozval se zvuk prudce brzdících pneumatik. Nedaleko kostela zastavilo auto štábu nějaké televize a hned vyskočil kameraman. Chvilku natáčel keř, hned na to se vrhl k Juliovi. Ten jen nehnutě ležel a civěl. "Támhle! Támhle!" volala reportérka a za běhu ukazovala na zdrceného otce představeného, který to viděl zpoza rohu. Hned jak reportéři doběhli, objevili tam ještě Davida s podezřelým ovládání. "Jak nám tohle vysvětlíte? Byl to váš nápad ztvárnit znovu zjevení Boha v hořícím keři? Jste jenom tři, kdo to zorganizovali? Proč jste to udělali?" chrlila reportérka otázky. Celý dav jen stál a poslouchal. Otec se ohlédl za Juliem. Ten se zrovna snažil dostat ven z jedné popelnice, do které zapadl zadkem. Ta se s ním převrhla a hlasitě zařinčela.
Kostel se zavřel. David se stal instruktorem pro hledače drog a přednášel o kapsářství a pašování, neboť měl z mládí zkušenosti. Julius se začal věnovat studiu teologie. A otec? Ten se odstěhoval někam velice daleko, říká se že na Floridu v Americe, aby zde došil v klidu své stáří a ani jednou nepomyslel zas na ty útrapy, které jako křesťan zažil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama