Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Zadek, snowboard; zadek, snowboard část.1

23. ledna 2010 v 18:51 | DimmuCZ; Punkerka Sára |  Zadek, snowboard; zadek, snowboard
"Co že?" zařvala Ivana a málem uklouzla na zamrzlém chodníku.
Důchodce na druhém konci ulice se otočil.
"To snad nemyslíš vážně?!" křičela dál.
"Ale prosim tě, chtěla jsi tam už dlouho. Stálo to spoustu peněz, tak tam prostě pojedeš!"
"A to jako sama?!"
"Ne asi, pojedu s tebou a budu tě na sjezdovce držet za ruku!"
"Ale tati!"
"A pojedeš a basta!!" zavěsil otec.
Ivana se na mobil nevěřícně podívala.
"Kurva!" zařvala a kopla do popelnice. Ujela jí noha a přistála na zadku.

Přišla domů a hodila svou tašku na zem.
"Tátí!" zakvičela otráveně.
"Ano, sluníčko? Už ti balím…"
"To si ze mě děláš kozy?!"
"Sluníčko, chlapy kozy nepotřebujou…"
"Tati, to mě chceš zabít? A co ve škole? Jen tak mě nepustěj!"
"Už je to domluveno, už je to zařízeno. Zítra odjíždíš." usmál se vlídně.
Ivana ale mlčela a vyděšeně na něj zírala.
"Mělo to být překvapení." podtrhnul to otec.
Výraz nezměnila, akorát se prkenně odplížila do svého pokoje. Zavřela tiše dveře. Otec založil ruce za záda a vyčkával. Za chvíli se ozvala měkká rána a pak zoufalý řev a naříkání. Za několik vteřin se dveře otevřely a Ivana se opřela o futro "Tak… kdy pojedem?"

Tatínek dbal vážně na všechno. Sbalil ten největší kufr, který doma měli. Není divu, že se datoval do pravěku, tak vypadal i tolik vážil. Pokud by jste snad chtěli pochybovat, věrohodnost mu dodávala zatvrdlá vrstva prachu. Muži nemají smysl pro organizovanost a estetiku. (Hlavně její otec ne). Zároveň nedokáží odhadnout, co je třeba a co ne. Ivana svůj kufr neotevřela. Hnusilo se jí na něj sahnout. Otec se nabídl, že jí do auta odnese vypůjčený snowboard. Přijala ho s radostí. Když kolem ní ale prošel s ani ne kilovým prknem, vrhla nejprve výraz čirého zoufalství na tátu a potom na svůj půltunový kufr.
"Tak co zdržuješ, Ivo? Přines to sem!"
Poslušně kufr popadla zvedla ho do vzduchu. Opřela si ho o kolena. Oči jí námahou málem lezly z důlků. Udělala asi dva dvoucentimetrové kroky a kufr ji převážil. V mžiku sebou švihla na zem.
"Prosim tě, ještě ani nejsi na horách a už se mrzačíš!"
Iva se převalila a kufr ze sebe shodila. Její první myšlenka? "Ty vole, já jsem jak prase!"
"Ivo…" napomenul ji otec. Když viděl, že se k ničemu jinému, krom zhnuseného prohlížení si sama sebe nemá, popadl její zavazadlo a odnesl ho do auta. Tam s ním hodil do kufru a hned na to se vznesl neprůhledný sloup prachu.
"Asi jsem ho měl otřít, co?" prohlédl si zaprasený interiér auta.

Iva těžce dosedla a opřela se. Položila ruku na palubní desku. Když ji po chvilce dala pryč, zůstal tam její otisk, jak setřela prach. Opatrně dlaň otočila a nevěřícně zírala na nezvyklé hnědošedé zabarvení rukavice. Zvedla i druhou ruku a tiše porovnávala šedohnědou s původní modrou.
"V pohodě?" zeptal se otec a začal se připoutávat.
"Totálně…" vyslovila svou ironii.
"Ještě si pojedeme pro kombinézu.
"Kam?" vyděsila instinktivně se Ivana.
"Jeden můj kamarád má antikvariát."
"To si ze mě…" zašeptala.
"Je to zároveň i bazar… Prý tam něco má."
"Tati… Víš, jaké je správný výraz pro antikvariát? Věci mrtvejch lidí na prodej!"
"No a co? Není to od krve a přijde mě to levnější, než kdybych kupoval novou."
"Budu zvracet…"
"Ivo!"

Když dojeli, přivítal je chlap s brýlemi tlustými jako palce. Dokonce šilhal. Ale velice dobře hrál, že vidí. S otcem se přivítali. Vetešník si ji chvíli prohlížel. Jedním okem ji měřil a druhým skenoval její prsa. Šilhavci mohou být zákeřní.
"Mám jednu, ta ti bude."
"Doufam, že to stojí za to…"

Otevřel skříň a vyndal cosi, které bylo v jakémsi vaku, podobném tomu, ve kterém odvážejí mrtvoly z místa havárie. Dramaticky vak otevřel a kombinézu vyndal.
"Tati! To si na sebe nevezmu!"

Stálo je to mnoho úsilí, dostat ji zpoza plenty, ale nakonec se jim to podařilo.
"Vypadáš, jako princezna!"
"Jsem růžová, jako hovno od teplýho psa…"
"Ivano!.. Ten slovník…"
"Ale tati! Vždyť je to strašný!"
"Je to jen na čtyři dny… To vydržíš…"
"Na ztrapnění ti stačí i jen jedna vteřina!.."
"Berem!"
"Tati!"
"Dcero!"
"Jsi zlý!"
"Dal jsem zhruba čtyři tisíce za to, abych tuto větu mohl slyšet…"
"Ta kombinéza je strašná…"
Táta se začal chovat jako vždycky, když je mu něčeho líto. Začal popotahovat, ale snažil se dělat, že o nic nejde.
Iva ho objala a řekla "Tak já to teda přežiju… No…"
Poplácal ji a nasadil jí na hlavu lyžařské brýle ve tvaru srdíčka.

"Ty se mnou nemluvíš?" zeptal se otec asi po půlhodině cesty.
"Ne…"
"Ne, jako, že ne, nebo ne, jako, že ano?"
"Hm…"
"Hm, jako, že co?"
Neodpověděla.
Otec rychle hmátnul po zapínači rádia. Jeho úmysl byl zřejmě dobrý. Kdyby se ale neozvalo Mr. Blue sky (http://www.youtube.com/watch?v=98P-gu_vMRc). Ivana se pomalu narovnala a na otce se podívala, jako na idiota. Ten si jí ale nevšímal a snažil se předstírat, že se mu písnička líbí. Byla to strastiplná cesta děsu a hrůzy. Ono to totiž nepřestávalo! Tohle rádio mělo zrovna specielní program! I když to ani jeden z nich nemohl cítit, rádio nevypnuli. Oba si byli vědomi toho, že to ten druhý nesnáší. Proto to byli odhodláni přetrpět.

Přijeli do malého střediska s několika chatkami.
"Jdeš se mnou?"
Vypnula rádio a odsekla "Ne!"
"Jak myslíš."
Když se po chvíli otec vrátil, zacinkal klíčky a řekl "Měli volnou ještě jednu samostatnou chatku. Ale já si řekl, že bys asi uvítala nějakou společnost. Jsi v šestce s jednou holkou."
"Díky tatínku, ty vždycky poznáš, co přesně si přeju…" promluvil z ní sarkasmus.
"Já vím, sluníčko."

Přišli k chatce. Otec položil její kufr do sněhu a políbil ji na čelo. Pak se začal vzdalovat.
"A přesně pro mě přijedeš kdy?"
"…Se vrátíš…"
"A tos myslel jak?"
"…Se máš…"
"Přijedeš autem?"
"…Jsem to napálil do plotu…"
"Seš zlej…"
"…Průjem se léčí těžko…"
"…Tak to je bez komentáře…" povzdychla si pro sebe.
..Když je v tomhle stavu, tak se s ním nedá domluvit.

"Čtyři dny… Čtyři zkurvený dny… Čtyři dny ve zkurvený díře na horách…" opakovala pořád dokola, když se snažila svůj klíč napasovat do zámku.
Odemkla a vešla. Nikdo tam nebyl, ale jedna ze dvou skříní byla zabraná. Vyšla zase ven a chtěla po několika schůdcích vytáhnout svůj kufr. Jeho půl tunová váha a gravitace ale tvořili nepřekonatelného soupeře. Nadzvedla ho, ale musela ho položit. Pokusila se o to znova, ale zase povolila. Po dalších dvou pokusech byl kufr do poloviny zabořený do sněhu.
"Tak fajn… Chceš boj? Fakt? H?" vyhrožovala mu a obcházela ho, jako boxer soupeře v ringu. Skočila po něm a vší silou se chopila jeho držadla. Zvedá. Zvedá. Křup! Ucho se urvalo. Chvíli ho pozorovala s výrazem naprosté nechápavosti.
"Tak ty si myslíš, že jsi vyhrál?" mračila se na kufr.
Ozvalo se tiché zacvakání a kufr se otevřel. Když se z něj pak vyvalil jeho obsah, už neměla slov. Nezbývalo jí, než to po kouskách začít nosit dovnitř… Všechno…

Všestranné smýšlení jejího otce jí dost zaskočilo. Začínala o jeho dobrých úmyslech, ji připravit, pochybovat ve chvíli, kdy ze zavazadla vyndavala už desátou konzervu s fazolemi. Jako bonus s sebou dostala povlečení na postel a plyšové bačkory, což v chatce 6x4 metry dozajista využije. Všichni byli v tu dobu naštěstí na sjezdovkách, protože tam byla sleva u příležitosti výročí založení kempu. Stejně se jí ale vždycky, když vycházela z chatky a rozvalený kufr jí přišel do zorného, dostalo na mysl, že musí přece kolem každou chvíli projít několik hezkých kluků, aby tento trapas dosáhl nového rozměru.

Po té, co polovinu věcí odtáhla do chatky, tam už mohla kufr odnést. Rozměr otevřeného kufru se ale rovnal prostoru chatky, kdyby tam ovšem nebyly skříně a postele. Byl zrovna čtvrtek - den, kdy má několik těch "vyvolených" žáků v celku bezvýznamný předmět, zvaný statistika. Proto jí projela hlavou vzpomínka na jejich učitelku, která je nutí počítat i naprosté kraviny.
"Vypočítam ti kvadratickou úchylku…" vrčela si pro sebe "…Jaká je úchylka ve velikosti kufru, který se snažíte po dobu dvou hodin nacpat do prostoru chatky… Zaokrouhlete na dvě desetinná místa… Dále můžete také vypočítat, nakolik je takový kufr sám úchylný… A odmocnit to… Tím byste měli získat číslo, rovnající se po vynásobení stem objemu lebky mého otce a vynásobíme-li ho časem stráveným posilováním s kufrem ještě před tím, než se rozpadl, dostaneme číslo, které se po odmocnění bude rovnat jeho inteligenci…"
"Ahoj…Dz dz dz…" ozvalo se za ní cvakání zubů.
Trochu sebou trhla. Do chatky vlezla holka v černé kombinéze a třásla se.
"Co je ti?"
"Dz… dz… je mi dz… zima…"
Potom si sundala brýle.
"Ty vole!! Ty seš promrzlá, že se až uplně bílá!!"
"To já jsem taková normálně… Topí to topení?"
"Jo, už jsem ho zapla… Je na pětku…"
"Je tady strašná zima…" sundavala si promočenou kombinézu "Víc to nejde?"
"Je na pětku… víc to nejde…"
"My máme doma šestku…" snažila se tou myšlenkou zahřát.
"Já jsem Ivana."
"Simona… nebude ti vadit, když ti nepodam ruku? Přimrzli mi k tělu…"
"V pohodě… Na čem jezdíš?"
"Lyže… dz dz dz…"
"Já jsem tady na kurz snowboardingu…"
"A to seš začátečnik?"
"Jo… Ještě jsem na tom nestála…"
"Teš se na milou společnost…"
"Je instruktor hezkej??" vyzvídala. Konečně se jí začínala zjevovat světlá stránka jejího pobytu.
"Já nevim! Ale vim jistě, že budeš ve skupině s hromadou malejch fakanů…"
"Co že??"
"Je mi teplo… dz dz dz… jsem na pláži… sluníčko svítí… ležim na lehátku… ne, v posteli pod peřinou… mam na sobě svetr… piju… čaj… je mi vedro… je mi hrozný vedro… dz dz dz…"
"Pomáhá to?"
"Ne…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama