Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Zadek, snowboard; zadek, snowboard část.2

23. ledna 2010 v 18:52 | DimmuCZ |  Zadek, snowboard; zadek, snowboard
Čas na první lekci. Popadla prkno. Aby prošla dveřmi, vytrčila ho před sebe a prošla jím napřed. Co pár kroků jeho polohu měnila. Jednou ho držela jako hokejku, jedno ho nesla v podpaží a nakonec ho táhla za sebou jako sáňky. Skupinka už na ni čekala. Simona měla pravdu… Samí fakani. Stoupla si mezi ně a trčela tam, jako Eiffelovka nad Paříží. Chvíli se na fak… chlapečky mile usmívala. Ti na ni ale civěli, jako kdyby byla totálně blbá.
"To je tou kombinézou…" myslela si.
Instruktor jim začal něco vysvětlovat. Rozuměla ale jenom "…Bla bla bla… takže… bla bla blá… a tak… bla bla blá… a když… bla bla bla…" mezi tím je ještě napomínal.
Po nějaké době, co byla v transu, nakonec zaznělo "Tak… jdeme to zkusit!"
Všichni si začali prkna nandávat. Schválně popošla kousek stranou, aby se "nezahazovala s amatéry". Položila prkno před sebe a nohou na něj šlápla. Předklonila se, ale noha s prknem jí odjela. Zavrávorala a rozhlédla se. Nikdo to neviděl. Pokusila se znova upnout vázání stejným způsobem. Podařilo se jí udělat cosi jako rozštěp. Chvíli s prknem zápolila, a když se jí konečně něco povedlo, otočila se na skupinu …Mysleli si, že napasovat si pravé vázání na levou nohu není možné… Mýlili se… Zatímco pravou nohou stála na sněhu, levou měla ve vázání a dále doleva trčelo celé prkno. Úsměv z toho, že se jí konečně něco povedlo po chvíli pozorování střídavě jejich výrazů a svého prkna, zmizel. Instruktor jí musel vázání pomoct sundat (protože to bylo neskutečné, jak si ho zamotala) a vysvětlit jí, že se to dá nandat jenom v sedě.

Skupinka šla trénovat na maličký kopeček nedaleko od svahu. Byl asi jen metr vysoký a velice, velice mírný. Po jednom ho pořád dokola sjížděli. Každý už byl asi třikrát, ale ona ani jednou. Nějak se nemohla odhodlat.
"Ale no tak, neboj se. Pojď sem." vybídl ji instruktor a postavil ji do správné polohy. "Tak… jeď…"
Ona pořád jenom stála a kynklala se na všechny strany. Instruktor do ní trošku strčil, aby se rozjela. Začala sebou házet ještě víc. Všichni čekali, že hned spadne. Kupodivu sjela kopeček a neupadla. Házela sebou sice na všechny strany, ale stála. Kdyby sebou ale flákla, udělala by líp. Takhle zahýbala a mířila rovnou na sjezdovku. Instruktor za ní chtěl vyběhnout a chytit ji, ale upadl. A to už byla na srázu. Nezastavilo to… Ono to zrychlovalo! A už vážně vypadala, že konečně upadne.
"Dej to na backside! Dej to na backside! Spadni na backside!" křičel instruktor, když se snažil zamezit tomu, aby se zranila.
"Back… back…" vzpomínala rychle a točila zběsile rukama, jako by se chtěla vznést helikoptéra "…Back… Back… Záda!"
S prknem trochu nadskočila a otočila se ve vzduchu. Dopadla čelem směrem do kopce. Hned na to se převážila dozadu a stočila si do čehosi, jako je kotoul. Převracelo ji to ale dál a dál.

V této dramatické chvíli nacházíme čas na trošku poezie:
Stačilo jen čerstvého sněhu trošku
a stylem "Zadek, snowboard; zadek, snowboard" se valila z vršku.

Asi po pěti převaleních se konečně zastavila. Doběhla k ní skupinka dobrých duší, co jí chtěli pomoct.
"Nemáte něco zlomeného? Jak vám je? Jste v pořádku?"
Zmohla se jenom na "To byl trapas…"

Dorazila do chatky. Až na pár modřin se jí nic nestalo. Sundala si brejle, vyndala malé zrcátko a prohlédla si svůj spálený obličej.
"Tak teď už vážně vypadam jako úchylná barbína…"
"Ahoj…" pozdravila její spolubydlící z malé terasy u chatky a začala se věnovat lyžím.
"No nazdar…"
"Jak dopadla první lekce?"
"Ani se neptej…"
"A co říkal instruktor?"
"Bla bla bla… nech toho… bla bla bla… já tě varoval… bla bla blá…"
"Jako těm fakanum?
"Jo… Za to já… Já jsem taková kráva… Vzala jsem to z kopce stylem 'zadek, snowboard.'"
"To se na poprví dalo čekat, ne?"
"Možná 'snowboard, držka', ale sjet naznak stylem valmo půlku sjezdovky…"
"Chápu… Ale zažeň chmury… Hele, než jsem se naučila stát na lyžích, troje jsem zlomila… Přesto jsem na nich vždycky stanula znova… A dneska lyžování miluju."
"Ale mezi těma fakanama…"
"Tak mu řekni o soukromou lekci… Že jsi totálně tupý a netalentovaný poleno, co jezdí stylem valmo a neumí se na tom ani udržet…"
"Dobrý! Dobrý! To stačí!"
"No hele, alespoň jsi to prkno nezlomila…"
"Co neni může bejt…"

Iva uslyšela tiché vibrování. Chvíli ji děsilo, co to může být, ale nakonec našla v hromadě hadrů svůj mobil. Docházela mu baterka. Nevzpomínala si ale, že by z kufru vyndavala nabíječku. Znova ho celý zpřeházela a pak ho vysypala. Simona seděla na posteli a držela hrnek s čajem. Když Iva zkontrolovala, zda nemá její kufr z doby kamenné dokonce kapsy, klekla si a plácla se naštvaně do stehen "Nabíječka je pro amatéry! Mástr přesvědčí mobil, aby mu baterka zase nabyla sama od sebe!"
"A nemáš ji ve skříni?"
"Ne… tam jsem dala jenom hadry…"
"Může bejt do něčeho zamotaná… Co máš za mobil?"
"LG…"
"Hm… já mam Ericssona…"
"No super! Super! Teď na těch horách zůstanu trčet, protože se mi fotr nedovolá! Žádná televize! Žádnej internet! Neni tady ani pošta!"
"Nepropadej malomyslnosti… Nějak se to vyřeší…"
"A to mam jako obcházet celej kemp a klepat na každou chatku
'sorry jestli vás nerušim, ale nemáte nabíječku pro LG?' To je na hlavu!"
"To jsem nechtěla říct…"
"Nevim, jak si to otec představuje!"
"Tak mu napiš, ne. Dokud ten mobil ještě mele."
"Když jsem ho našla, mlel z posledního. Už domlel."
"A pamatuješ si číslo?"
"Chatka šest… To jsou všechny čísla, který si pamatuju… A ještě vim, kdy mam narozeniny…"
"Tak, to ti neporadim."

"Hele, co máš v plánu dneska večer?" zeptala se Simona a vyndala z kabelky stříbrné stíny.
"Mam v plánu hnít na chatce…" zabrblala Iva.
"Hele, a nechceš jít se mnou pařit? Jezdí sem autobus a vozí na dýzu."
"Tak to jsem to tu nějak podcenila…"
"Tak pudeš? Bude to sranda! Notak! Sejdu se s ještě jednou holkou, tak budem tři."
"No… já ti nevim… S timhle ještě zkušenosti nemam. A musim mít něco speciálního?"
"Ne. Jenom se hoď do gala a zbytek je jedno."
"Ale to bych… měla říct otci…" začala pomalu uvažovat "Ale mam vybytej mobil… protože mi nedal nabíječku… a kdybych mu to napsala, tak by mi to nedovolil… Jenže já mu to nemůžu napsat, tak můžu předpokládat, že by mi to dovolil…"
"No vidiš! A proč bys mu to jako psala?"
"Kdyby se něco stalo, víš co…"
"Nestane, prosim tě."
Iva chvíli přemýšlela, ale pak nadskočila radostí "Tak jo!"

Autobus přijel. Vypadal, jakože patří hipíkům, protože tak hrozně barevný.
"Ty vole, to řídí nějaký hipíci?" usmála se Iva.
Sjelo okénko a tam byli dva kluci. Oba bílí, jako upíři a i tak oblečení. Ivana zůstala zírat.
"Čau!" pozdravila Simona a chytla Ivu za ruku, aby ji dotáhla do autobusu. "To jsou moji bráchové." vysvětlovala "Nemáme zrovna vkus na barvy…"
"To jste barvoslepí, nebo co?"
"Ne… Oni to vyhráli… Sázkou… Ale nemaj na přebarvení…"

Cestou to v autobuse žilo. Jelo tam disko, club i techno. Iva se tam cítila trochu utlačená, protože se nedokázala odvázat. Simona jí podala flašku.
"To ne! To nemůžu!"
"Prosim tě, seš na horách! Nevaž se… Odvaž se!"
"Ale fakt… co když na to fotr přijde…"
Simona se na ni vyjeveně podívala "A to se dorozumíváte telepaticky?"
"Dej to sem!" rozkázala Iva.

"Co se stalo?" zeptala se Ivana ospale. Hned jí to ale došlo a zvedla zrcátko. Vážně byla nalíčená. "Hele, my jsme fakt byly na tý dýze?"
"Jo… Ty si to nepamatuješ?"
"No… ráda bych…"
"Pořádně jsi to tam roztočila…" začala se Simča smát.
Když vykládala, co tam všechno předvedla, Iva jí nevěřila.
"Fakt jsem zpívala na stole?!"
"Jo…" dusila se smíchy "O tom, jak jsi se valila z kopce na tom snowboardu…"
"To si ze mě děláš prdel!!"
"Nedělam… jsem naprosto upřímná."
"Jestli z toho bude nějakej trapas… Hele…" zarazila se, "a byl tam ten instruktor?"
"Jo, dokonce jsi s nim tancovala!"
"Co že?! No to snad ne, ne to ne, ne to nejde, to neni možný…"
"Mam bejt ještě víc upřímná?"
"Tvá upřímnost je vražedná…" připravila se.
"Požádala jsi ho, aby ti dal soukromý lekce… Že prej seš střevo obalený sněhem na snowbordu a valíš se 'zadek, snowboard; zadek, snowboard' z kopce. A pak sis sundala kalhoty a ukazovalas mu modřiny!" dusila se Simona.
"Dost! Dost! To stačí! To je trapný…"
"Počkej, až vylezeš z chatky…"
"Co tam je?"
"Já nevim! Ale neobejde se to bez následků."
Iva otevřela dveře a vykoukla ven. Zrovna tam procházela skupinka tří kluků.
"Hele!" zavolal jeden, "To je ta, jak se tam svlíkala!"
Ivana zabouchla dveře a opřela se o ně.
"Umírám!!" zařvala a svezla se po nich k zemi.
"Vždycky to může bejt horší…" chlácholila ji Simča.

Oblékla si kombinézu a nandala si brejle. Vydýchala se a vyšla ven. Doufala, že si události minulé noci nebude nikdo pamatovat, tak jako ona. Udělala několik kroků a hned uslyšela hyhňání. Šla ale hrdě a s hlavou vztyčenou dál. Přes šálu, kterou měla obtočenou až k brejlim, nemohla jednak dejchat a jednak přes ni ani neviděla. Není proto divu, že se svezla hned z prvního srázečku, na který šlápla. Mířila k tomu kopečku, co na něm včera trénovala s fakanama. Chtěla si udělat vlastní sebevzdělávací lekci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama