Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Zadek, snowboard; zadek, snowboard část.3

23. ledna 2010 v 18:56 | DimmuCZ |  Zadek, snowboard; zadek, snowboard
Připevnila si prkno a stoupla si. Nejdřív sebou sekla popředu a při druhém pokusu pozadu. Nakonec se postavila a chtěla kopeček sjet. Pokrčila se trochu v kolenou a čekala, až se to rozjede. Nic. Narovnala se a zase se přikrčila. Zdrcující! Prkno se ani nepohnulo! Vedle ní někdo prudce zabrzdil.
"Co to tu děláš?" zeptal se povědomý klučičí hlas.
Rychle si zkontrolovala, jestli má šálu dobře omotanou, aby nebylo vidět, že uplně zrudla.
"Nuc… nuc… ju jun tudu…"
"Co?" přes šálu jí vůbec neslyšel. "Sundej si to… Vůbec ti nerozumim."
Trochu rezignovaně si ji stáhla "Já se tady jen snažim učit…"
"Chceš pomoct? Klidně ti dam lekce zadara…"
"To je kvůli tomu, jak jsem se svlíkla?"
"Co že jsi?"
"Nic… Nic… Já… Nic… Zapomeň…"
Ani on si zřejmě minulou noc nepamatoval. To bylo jedině štěstí.

Už nějakou dobu trénovali. Několikrát upadla, ale on ji často chytil ještě před tím, než se dotkla země. Pak ji ale rychle chňapnul za pas a ona vyjekla.
"Au!"
"Jo, promiň. Tam máš vlastně tu… Nic… Nic… Promiň…"
"Co tam mam?" naježila se Iva. Tušila, že na ni nevědomost jen hraje.
"Nic… Nic… Promiň…"
"Řekni, co tam mam! Řekni to! No tak! Co tam mam!"
"Asi modřinu!"
"A jak to víš?!"
"Nevim!"
"Ale víš to! Tak se tě ptam, jak to víš!"
"Nevim, že to vim!"
"Jak, jakože nevíš, že to víš?! Jak ses to dozvěděl??"
"To byl jen odhad…"
"Hele… Ale teď upřímně… Ty si to pamatuješ z tý pařby…"
"Jo… Jo pamatuju…"
"A proč jsi mi lhal?"
"Nechtěl jsem vypadat jako úchyl…"
"Proč úchyl?!"
"Nevim… Prostě mi to přišlo blbý…"
"Ale upřímně… Líbilo se ti, jak jsem se svlíkala a proto ses mi nabídnul…"
"Ne! Tak to není! Prostě jsem tě viděl, jak se tady plácáš na svahu, tak jsem ti chtěl pomoct!"
"Takže se ti to nelíbilo?! To jsem hnusná?!"
"Ne… To zas ne… Tak hrozný to neni… Ale…"
"Tak počkej! Jak jako 'tak hrozný to neni?!'"
"No… víš…"
"Takže co?! Já se tam snažim a ty mi na to řekneš, že jsem jako hnusná??"
"To jsem neřek… víš… vono je to složitý…"
"Já se tady celou dobu připravuju na to, jak tě budu nahánět a ty mi pak řekneš tohle?? Jak si to představuješ?!"
"Já mam kluka!!" zařval už zoufale.
Iva ztichla a pomalu se probírala "… Ty… máš kluka?"
"Jo! A jsem spokojenej!"
"Takže jako… Ty jseš jako… Jakože… Teplouš?"
"Tak tomu sice neříkám… Ale jo."
Iva se otočila a pomalu a prkenně odcházela. Ani se neotočila. Stejně ztuhle došla až do chatky. Zavřela dveře a stoupla si za ně. Za chvíli se prudce otevřely a ona dostala do hlavy omračující ránu věšákem, na nich připevněným.

"Ivo?? Ivo…"
Otevřela oči a nad ní se vznášela a třásla podobizna Simony.
"Hej? Seš v pohodě? Sejmula jsem tě dveřma… Promiň…"
Iva se na ni chvíli dívala a potom začala vzlykat "Von je teplej!!"
"Kdo?"
"Instruktor!! Já se furt těšila, že ho budu nahánět a von…"
"To se mi nějak nezdá…"
"Řek mi to!"
"Ale… Tak jo… Když si to myslíš…"
"A to mě jako nebudeš chlácholit?!?"
"A co mam řikat?"
"Třeba, že to bude dobrý, že si najdu někoho… jinýho."
"Určitě narazíš ještě na hodně kluků, který ti řeknou totéž, ale jednou najdeš ňákýho dobrýho…"
"Tak takhle jsem to zrovna nemyslela…"
"Hele, už bude večer… Zejtra je taky den…"
"Ještě den… A jedu domu… Snad…"

Skupinka zase trénovala. Iva se k nim ale nepřipojila. Šla na druhý konec sjezdovky a akorát se po něm po očku dívala. Pořád ji to zatraceně sralo. Když dotrénovala, vydala se zase směrem k chatce. Měla se Simčou nějaké plány a odpoledne.
"Počkej!" uslyšela za sebou.
Ještě zrychlila.
"Hej!" běžel za ní. Nakonec ji dostihl. Usmíval se na ni. Ona se ale tvářila jako sud koncentrované kyseliny.
"Už ti to jde." vyznal svůj obdiv.
"Dík." otočila se a pokračovala zase k chatkám.
"Počkej… Jak dlouho tady ještě budeš? A proč se mi vyhýbáš? Je to kvůli…"
"Jo."
"A kdy jedeš pryč?"
"Zítra v poledne."
"Už?!"
"Tobě to snad vadí?"
Neodpovídal, proto se otočila. Akorát se díval do sněhu. Když se pořád neměl k tomu se probrat, pokračovala zase v cestě.

"Kam to jdeme? Je to postižený!" ztěžovala si Iva, když se Simonou plížily z kopce.
"Do takový vísky. Neboj, bude sranda!"
"Když jsi mi tohle řekla naposled, tak jsem skončila zpívajíce polonahá na stole!"
"Ale neboj se pořád!"
"Ale já se bojim! Bát se je zdravýííí!!!" vyjekla, když ji podjela noha a svezla se po zadku z celého kopce.
"No vidiš! Už seš dole!"
"A jak se pak dostaneme zase nahoru?"
"Stejnou cestou!"
"To si ze mě děláš prdel!"

Když došly, Simona se chvíli rozhlížela.
"Stalo se snad něco?"
"Nepřijeli…"
"Kdo?? To si ze mě… Hele, to se sem táhnem takovou dálku, abychom zjistili, že tu nikdo neni? Tahle vesnice je jak po morový ráně!"
"Je no! A to je právě vono! Víš, co se dá všechno dělat v naprosto vylidněný vesnici?"
"Ne…" uhnula Iva paranoidně, aby po ní Simona něco nechtěla.
"Víš, jak běhaj nindžové po těch střechách? Nechtěla sis to náhodou někdy zkusit?.."

"Ty vole, to bylo dobrý!!" dusily se holky smíchy a opíraly se o sebe, když se blížily ke kempu.
"Ty prej Huá-á! A já, ty vole, Hu-ča-há!! A ty pak Ha-ču-ha!"
"A pak "Huá-a-á!! A jela jsem o tý střeše dolu!!"
"A dole 'prásk!' a pak 'Smaš!'"
"Smaš je bezkonkurenční!! Prej rolničky, smaš! Kdopak vám dal, smaš!!"
"Já z tebe nemůžu!!"
"Ahoj…" pozdravil je instruktor snowboardingu.
"Smaš!!" zařvaly obě najednou.
"Já…"
"Smaš!!" křikly opět dvojhlasně.
Vzdal to a odcházel. Podjela mu noha a natáhnul se.
"Smaš!!!" okomentovaly to.

Už se stmívalo. Holky seděly na terásce jejich chatky a otevřely si flašku. Už co se vrátily z vísky byly totálně vysmáté.
"Hele… Já mam upa blbej nápad… Ale upa!!"
"Sem s nim!" naléhala Simča
"Hele… Víš, jak jsem se svlíkala na tý dýze??"
"Jasně, že vim!.. Tak počkej…"
"Některý ty 'normální' rodiny běhaj na Vánoce kolem baráku jedno kolečko… Jenom ve spodnim…"
"Ne…"
"Jo!.."
"To si ze mě děláš prdel!!"
"Co myslíš?" drcla do ní Iva.
"Ještě si loknu… A jdu do toho s tebou!.." prskala smíchy.
"Fakt??"
"Ty byl vtip?"
"Ne… A fakt??"
"Jo!"
"Tak jo!"

Zavřely se do chatky a svlíkly jenom do spodního prádla. (Jestli chcete znát detaily, tak Iva měla červené a Simona černé.)
"Tak jdem?" držela Simča.
"Ne…" poskakovala startovně Iva.
"Tak jdem??"
"Ne…"
Simona prudce otevřela dveře a obě s řevem vylítly ven. Řvaly a válely se ve sněhu. Házely ho po sobě a pak urvaly rampouchy a píchaly se s nima mezi žebra a mezi lopatky.
Po asi dvouminutové akci zase s řevem zaběhly do chatky a zabouchly dveře. Okna a terasy už byli plný kluků, ale toho si nevšimly.
"Brrr, ty vole!!" poskakovaly obě na místě, jak se snažily zahřát.
"Ty ses mi v tom sněhu uplně ztrácela!! Jak seš bílá, to je hrozný!!"
"Važ si toho!! Albínů je málo!!"
"Ty seš blbá!!"
"Ty seš blbější!! Tak postižený nápady!!"
"Smaš!!"
Poskakovaly takhle tak dlouho, dokud neotevřely další flašku a nezahřály se jejím drahocenným obsahem. Pak vyndala Simona mobil a pouštěla Ivě svou oblíbenou muziku. A jak už to tak u ožralých chodí, zatancovaly si spolu ve stísněném prostoru chatky.

"Tý vólé… Mě je blběéé" Chytla se Iva za hlavu.
"Ty jsi včera vycucla flašku vína."
"Ty vole… už teď se bojim, co je za těma dveřma…"
"Tvůj strach sdílím s tebou… Mam to otevřít??"
"Ne…"
"Ale jo!"
"Smaš! Počkej… Aspoň se musíme nějak oblíknout!"
"Hele… kdy má přijet tvuj fotřík?"
"Někdy v 11:30, co já vim…"
"Ty vole… Je 11:11…"
"To si ze mě!... Kufr!! Kufr, oblíknout, prkno… Kde mam prkno! Je pujčený!"
"Já nevim! Bude asi na terase. Snad ho někdo nečórnul…"
"To ať si zkusej! Na brigádu nejdu!"

"Ty vole! Ty hadry ti nějak nabyly! Nejde to zavřít!"
"Nepřibalilas mi něco svýho?"
"Těžko. Černýho jsi neměla nic a stále nemáš."
"Uka! Já taky!"
Tlačily na víko obě.
"Počkej, takhle to nejde… Co na to zkusit skočit?" navrhla Simona.
"Tak počkej, to je historickej kousek, tohle… Tak jo. A to jako z postele?"
"Mástr by skočil ze skříně. Co ty na to?"
"Ta skříň je moc vratká…"
"Tak z postele."
Vylezly na ni a připravily se.
"Raz-dva-tři!!"
Přistály na kufru a víko se zaklaplo.
"Slez! Slez! Zavři to!!" povzbuzovala Ivu Simona.
Ta se svezla z víka zaklapla přezky. Chvíli čekala, jestli nevyskočí. Když se nic nedělo, pokynula, že může Simona z víka slézt. Když to udělala a na slavnostně zavřený kufr se podívala, obě přezky se naráz urvaly a víko se opět otevřelo. Zůstaly na to akorát mlčky civět.
"Nemáš svařovačku?" zeptala se Iva
"Zrovna na tenhle výlet jsem si ji nevzala…"
"Škoda. A něco, čim to ovázat?"
"Ty se o ten kufr nějak staráš…"
"Proto na něj skáču z postele, když ho chci zavřít… Ne, jen odtud chci dostat svoje věci."
"A to by ti snad otec pomoh odnýst, ne?"
"No… Záleží na tom, jestli pro něj ten kufr nebyl nějak zvlášť důležitý…"
Podívaly se na sebe a naráz začaly vrtět hlavama "Ne… Ne… Určitě ne…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama