Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Presumpce normality

5. února 2010 v 15:39 | DimmuCZ |  Z reálného světa
..Povídka inspirovaná hlavně Danovým chováním, když byl ještě fracek XD Jeho povaha z té doby je tu aplikována na Kryštofa. Můžeme ji pozorovat hlavně v širokých úsměvech, nepřekonatelných argumentech a úžasných hereckých výkonech XD

..A na začátek jedna hláška: "Presumpce normality znamená, že nesmíte osobu považovat za nenormální, dokud není její nenormalita dokázána. Potom už nezáleží na tom, čím jste nenormální, ale nakolik jste nenormální. Například já jsem abnormálně nenormální."
(Tak děl Sama jeho svatost nejvyšší znesvěcený kněz Silezský Francois Blanoar Sokobanov, alias Daneček XD)

..Kryštof se, jako každý den o pololetních prázdninách, válel s notebookem v posteli. Najednou mu zazvonil mobil a promluvila jeho matka: "Kryštofe, voblíkni se a natoč kýbl teplý vody. Zamrzly vrátka a já se nemůžu dostat domu."
"Jasně..." odpověděl trochu otráveně a mobil zaklapnul.
Sundal ze sebe počítač a šel splnit matčin příkaz. Moc na to ale nespěchal. Hlavně si dal záležet na výběru ponožek.
..Když konečně otevřel domovní dveře, pozvedl kýbl s vodou a povzbudil matku: "Mami, buď akční! Vem to přes plot!"
"Nemel blbosti a dělej!"
Přibelhal se k vrátkum a zalil je vodou. Máma zatlačila, ale pořád se nechtěli ani hnout.
"No to je dobrý..." nechala se slyšet.
"Mami, nic jinýho ti asi nezbyde." odvětil na to s úsměvem.
"Ty si myslíš, že v tý tmě, která tady svítí, nevidim, jak se tváříš?"
"Mami, posloucháš se někdy?"
"Našaškuj a polej to ještě!"
"Rozkaz, kapitáne!" a chrstnul na vrátka zbytek vody.
"Co to děláš! Jsem celá mokrá!"
"Ups..."
"Já ti dam hups! Tak dělej! Jdi pro další vodu! Ale ještě než zmrznu, vážený pane!"
"Ano, už běžím, matičko!" řekl sladce a s úsměvem a začal cupitat směrem k domu.

..Jen co přiběhnul do koupelny a počal napouštět novou vodu, začal se věnovat zrcadlu. Máma mu vždycky říká, že je originál, když má jako jediný kluk na škole dlouhé vlasy. On se věnuje zrcadlu dost často a to nejen kvůli úpravám, ale hlavně kvůli tomu, že na sebe dělá xichty - trénuje, aby odhadnul reakci svého okolí. Zatímco tekla voda, kombinoval široké úsměvy s "čínským" šklebem. Už dlouho se snažil přijít na to, jak se usmívá Demi Lovato. To mu v jeho sbírce xichtů ještě chybělo. Teď zase zkoušel kombinaci vyceněného úsměvu a vyvalených očí. Matka tom říká, že si chce vytlačit bulvy.
..Vody už bylo dost, tak vyšel zase ven. Na schodech se usmál a stejně nadšeně došel až k vrátkum.
"Polej to pořádně!"
"Ano, matičko."
"A nezlej mě zase!"
"Ano, matičko."
"Nedělej ze mě blázna!"
"Ne, matičko! Já? A dělat z tebe blázna? Když stojíš promočená venku na chodínku uprostřed noci a nutíš mě dělat tady náledí? To já nikdy!"
"Kryštofe..."
"Už mlčím, matičko." Zatlačil do vrátek a ta se otevřela.
"No konečně! Na, vem domu ty tašky."
"Ty byl tvůj rozkaz, mami."
"No počkej, a jak jsi to myslel?" zeptala se a šlápla na schod mezi vraty. V tu chvíli ji podjela noha a flákla sebou naznak.
"Takhle. A nekřič na mě, protože jsi mě zatížila taškama a já, jako každý slušně vychovaný syn, přece plním rozkazy své matky."
"Ty jdi do politiky, nebo na práva. Po kom ty ten zobák máš..." zvedala se ze země.
"Já nevim, s kym si spala."
"Kryštofe!"
Přidal do kroku a za chvíli už mizel mezi domovními dveřmi "Ty tašky se nějak trhaj... Aby se mi to tu nerozsypalo venku..."
Máma se vyškrábala na nohy a zvedla svou kabelku ze země. V duchu se proklínala, že se ještě nenaučila prokouknout jeho hlášky.
..Kryštof se zatím v kuchyni přehraboval v nákupních taškách.
"Jů, brambůrky! To se zabavuje... Jů, tyčinky! To se taky zabavuje... Jů, máslo! To nic... To nic... To taky nic..." Aby si odčinil ten "incident" na chodníku, začal některé věci ukládat na svá místa. Jmenovitě to byly hlevně brambory, sýr a máslo.
..Matka se přibelhala a praštila s kabelkou o stůl. Začala syna probodávat tím nejzlejším pohledem. Kryštof sepnul ruce za zádama a začal se velice příjemně usmívat. Máma si sundala šálu a šla se převléknout. Jen co zmizela na chodbě, nacpal si všechny úlovky do kapes a ty co se nevešly pod triko a krokem připomínajícím přežraného medvěda se odvalil k sobě do pokoje. Vyklopil to na postel, zamknul se a hned tam pustil na "plný koule" Nirvanu, aby matka neslyšela, jak tam požírá její tyčinky a brambůrky.
..Když se převlékla, rozrazila dveře od koupelny. V tu chvlíli, byť měl hubu jako sysel plnou bramburků, zatuhnou a ani nedýchal, aby ho jeho podlá matička neposlouchala přes dveře.
"Kryštofe?! Dej mi notebook!"
Pohnul s jednou rukou, jistým hmatem popadl ovládání a zvýšil hlasitost, aby mohl předstírat, že přece nemohl nic slyšet. Podlý nepřítel ale zvolil novou zbraň - začal bouchat na dveře. teď už nemohl předvádět, že ji neslyšel, protože důkaz ve formě stínu za sklem, byl evidentní. Rychle vzal peřinu a přehodil ji přes všechen bordel na posteli. Naráz spolknul všechno v puse. Ještě musel z žaludku pustit vzduch, protožě se po spolknutí enormního sousta netvářil moc střízlivě. Vzal ovládání a s širokým úsměvem, aby evokoval dojem, že matku zase rád vidí, otevřel dveře. Ovládáním v ruce nenápadně zvyšoval hlasitost.
..Po chvíli, kdy matka, díky řvoucí muzice, jenom bezhláskovitě otevírala ústa a on na ni jenom koukal a usmíval se, švihla rukou naštvaně směrem k bednám. Zvednul ruku a aniž by změnil výraz ve tváři, muziku ztišil.
"Říkám ti, dej sem notebook."
"Hned, ještě něco zařídim."
Máma se opřela o futro a čekala.
Otočil se na ni, aby se přesvědčil, že se nedívá. Dívala se. Na chvíli vyměnil svůj vyděšený výraz zase za úsměv. Matka akorát zvedla obočí. Zalezl pod deku a nahnatal tam notebook. Aby přerušil to ticho, které teď nastalo, vyřknul svou první myšlenku.
"Včera jsem začal hrát virtuální vesničany... Do rána mi všichni pochcípali..."
Máma se ani nepohnula.
"Tak nic... "
Zařídil co chtěl a notebook jí předal. Odnesla ho k sobě a šla rozklidit nákup. Za chvíli bylo z kuchyně slyšet "No to snad neni možný! Já toho půlku nechala v krámě!"
Její monolog byl natolik zajímavý, že by byla škoda jenom čekat. Přišel do kuchyně a sednul si ke stolu.
Máma se na něj otočila s pohledem masového vraha "Nemáš něco společnýho s mym nákupem?"
Akorát na sebe pantomimicky ukázal a zakroutil hlavou, že to on by přece nikdy.
"Hele, nedělej zase šaška! Kde je ten nákdup?!"
"Tak hádej a já ti budu řikat."
"Ty si!.. Tak fajn... V krámě."
"Jižní pól."
"V autě."
"Severní pól."
"Na chodniku."
"Grónsko."
"Doma."
"Sybiř."
"V koupelně."
"Ukraina..."
"V kuchyni..."
"Slovensko..."
"V ledničce!"
"Morava..."
"A v..." máchla párkrát rukama, jak se snažila najít slova a otevřela skříňku pod dřezem, kam dávají brambory.
"Jsme doma!" usmál se Kryštof a dal se na odchod.
"Tak moment, moment..." zvýšila trochu hlas.
Kryštof se zarazil vprostřed kroku, noha zdvižená. Začal se tvářit, jako kdyby chtěl brečet.
Máma otevřela ledničku a když v ní po krátkém přehrabováná nenašla všechno, o čem předpokládala, že tam bude, vážně pravila "Kde mam brambůrky a tyčinky?"
"Kočka je snědla..." zalhal očividně a prohlížel si jejich totálně "fascinující" strop.
"My nemáme kočku..." položila matka jednu z tašek na zem.
"Byla pujčená..." řekl zase stejným tónem a dál jezdil očima po stropě.
"Vrať mi ty tyčinky... Zbytek si můžeš nechat..."
"Ano, matičko!" vystřelil plnou rychlostí, aby nestačila zadat další povel.
Vrátil jí část svého úlovku a směle (jak jinak) se zeptal "A ty budeš zase hrát ty primitivní hry?"
"No jasně, že budu. Taky jsem si na to koupila práci." a pozvedla tyčinky.
"Jsi si vědoma toho, že tě to odnaučí kouřit?"
"Jo. Zapálim si cigáro a pak je to tak napnutý, že mi celý shoří."
"Co může bejt napnutýho na klikání na barevný kamínky?"
"To bys nepochopil..." popadla svoje věci a odešla si věnovat svým primitivním hrám.
Kryštof za ní naznačil jak vypadá, když upřeně sleduje monitor, jednou rukou jezdí myší a druhou si strojově zasouvá do pusy tyčinku, kterou mechanicky likviduje sekvencovaným kousáním... Pak se zdrceně odvalil do svého pokoje a hned za dveřmi padl na kolena "Proč?!!" zařval a předváděl takový herecký výkon, včetně fingováného pláče, kterému už chyběly jenom housle.
"Zavři si alespoň dveře!" zařvala na něj jeho matka, která zřejmě nemá pochopení pro umění.
Zabouchnul je tedy a pokračoval v roli zdrceného syna.
"Přihlásim tě do hereckýho kroužku, Hamlete..." zabručela si pro sebe jeho máma.
Kryštof se už začínal nudit, a aby nevypadnul z role, otevřel dveře pokoje a zařval na chodbu "Uteču z domova!" a zase s nimy třísknul.
"Jasně..." broukla otváveně máma a zvedla z popelníku vyhořelou cigaretu, která se jí rozsypala v ruce. Sahla pro další a zapalovala si ji.
"Já to myslim vážně!" zařval Kryštof skrze zavřené dveře a s nečím praštil.
"Jasně..." zopakovala máma a hned na to se začala radovat, že je v dalším levelu.
Mezitím její syn svázal povlečení na peřiny, hodil si je přes rameno a stoupnul si před otevřené okno "Kryštof Kolumbus, objevitel!" zasalutoval a prohodil provizorní provaz svým oknem v přízemí. Není divu, že ho při vylézání ven nevyužil.
"Va-a-á! Zima!" zaklepal se a šel dozadu na dvůr.
..Z jeho pokoje se už dlouho linulo ticho. Mámě to začalo být podezřelé, tak na něj zavolala "Kryšlofe! Synu, můj!"
Nic se ale neozývalo.
"Hele, seš tam?"
Pořád nic.
Už jí to nedalo a šla se podívat do jeho pokoje. Prvotní šok v podobě onoho lana zmizel až když si uvědomila, že nejsou v patře. Vyklonila se z okna a sledovala stopy "Dobře sis to vymyslel..."
..Obešla barák a našla Kryštofa sedět vzadu na dvorku se zacuchanýma vlasama a plyšovým psem na klíně, jak falešně fouká do dětské harmoniky a zpívá o tom, jak je život krutý, když přišel o počítač a notebook mu unesli v dál... Jenom zakroutila hlavou a zase zamířila domů "Měl by ses oblíknout, jestli taky chceš strašit, ty komediante..."
"Ale paninko, já jsem jen prostý bezdomovec... Kde já bych to voblečení měl vzít"
Máma zavrávorala z toho, jak nemohla uvěřit, co zas předvádí "Můžete jít k nám domů, dobrý muži... Uvařím Vám polévku a ostříhám Vás!"
Pro Kryštofa to byla trochu rána pod pás. Upustil harmoniku, ale pak zase pokračoval "Ale na co, paninko? Vždyť nemam vši!" a začal se vehementně drbat.
Máma se urazila a odešla.
..Kryštof zase popadnul harmoniku a z plných plic do ní fouknul, až se to rozlehlo po ulici. Doplňoval totálně falešné tóny ještě totálně falešným zpěvem "Já sám tu venku mrznu v zimě! Sám a bez počítače! Kterej by mě hřál na klíně! Proto zpívám tohle blues!!" Do toho se ještě jako druhý hlas na "blues" přidali všichni psi z ulice.
Máma třískla dveřmi a všichni sklapli.
..Kryštof se ale nevzdal. Sednul si pod matčino okno a vrzal tam tak dlouho, že mu mesela notebook vrátit.
"To budou zase výdaje... Spravit počítač..." brblala si pro sebe, když si pouštěla televizi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MartíínKá MartíínKá | Web | 5. února 2010 v 15:48 | Reagovat

:-)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 5. února 2010 v 23:17 | Reagovat

Daneček! Daneček! Kryštof! Kryštof!!!! Jedouuuuuuuuuuu!!!!  :-D  :-D  :-D je to super....další, další, další!!!  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama