Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.1

18. března 2010 v 19:58 | DimmuCZ |  Den zkázy
Ludmila se objevila mezi futry dveří. Široce se usmála a docupitala až ke své lavici.
"Ahój! Natýsku! Jak se těšíš na Den zkázy?"
"Na jakej dé-en!" vyděsila se, jen co se na ni otočila. Nejděsivější na ní nebyla ani tak ta červená róba, jako obrovské srdcové náušnice s kamínky a stejný přívesek. Další rozměr tomu pak dodával ten šílený stejnobarevný makeup.
"Jo... tenhle den..." otočila se Natálie pomalu zpátky a radši si opřela hlavu.
"Řikáš tomu snad Den zkázy, ne?"
"Jo. Seš jedna z mála, kdo si to pamatuje... Máš hezký náušnice, ale nenosila bych je."
"Jo... Dík za pokus o kompliment..." upravila si je. "Hele, chceš slyšet novinu?"
"Hm... Ráda..." zavrčela ironicky.
Lůďa se ale nenechala odradit a se stejným nadšením pokračovala "Hele, víš, jak jsou takový ty povídky, ve kterejch je vždycky holka sama... jako ty..."
"Hm..."
"A stejně nevrlá... jako ty..."
"Hm..."
"A třeba i nesnáší Valentýna... jako..."
"Jako já! Jasně!"
"A! A pak tam najednou přijde kluk a... a..."
"Kam tim míříš?" zamračila se Natálie vražedně.
"No... Přijde do třídy někdo novej..." zastyděla se Lůďa.
"Pořád nevim, kam tim míříš... Jako vim, ale chci to z tebe dostat!"
"No... že... víš co... vrchol romantiky... Se pak v těch povídkách zamilujou..."
"Co prosim?!" naježila se "Za koho mě máš?" Za nějakou couru?! Jsem štětka? Vypadam snad jako štětka?!"
"Šmankote, to ne! Prostě se zamilujou!"
"No to teda pěkně děkuju!" otočila se uraženě.

"Ale no tak! Natýsku! To měl bejt kompliment!" hladila jí Lůďa po zádech.
"Tak a teď mi ještě řekni, že přijde holka!"
"No, právě že kluk..."
"Dobře... Fajn... ok... tak tohle téma je od teď tabu, ok?"
"Dobře..." stáhla se Lůďa.
"Alespoň mi řekni, co máme první hodinu."
"Máme supla." ožila Ludmila.
"Fakt? A koho?"
"'Soudružku Frychišovou. A měli jsme bejt na počítačích, ale teď máme bejt ve třídě."
Jen co to dořekla, přistoupila k jejich lavici zmíněná kantorka a poslala je do učebny 41.
...
"To je humus! Já už mam radost, v tom se objeví zákeřná důchodkyně a podle nás pošle šlapat takovejch schodů!"
"To víš, už je asi senilní. Třeba si to chce vylejvat na nevinnejch žácích..."
"A co tam s náma chce dělat? Mučit?"
"Bude nás mučit němčinu..."
"To je sadistická babka!"
...
Jen co vylezly tři patra do zmíněné učebny a usedly, vylezla Frychišová z kabinetu a začala opravovat špatně napsané datum. Holky se na sebe podívaly se spadlou čelistí.
"Ty vole... vidělas to?" vydechla Natálie, když učitelka zalezla.
"To byla... teleportace..."
"Musela bejt... kolem nás neprošla a přece do toho kabinetu nevyšplhala po okapu!"
"Voknem?! Chudák vokno! Už vidim, jak jí to po tom okapu klouže!" začala se Ludmila tlemit, "Ty její metrický centy v pohybu... To by muselo bejt žrádlo, vidět to zespoda!"
"Chudák kameraman!"
"Ty bys to chtěla zvěčňovat?"
"A dala bych to na nástěnku!"
Obě holky chytly neuvěřitelně silný výtlem. Natýsek začal chrochtat, jak se snažil nadechnout.
"Ty seš jako prase!" dusila se Lůďa.
"Ty seš zase rajče! Nerudni! Vypadá to strašně!"
"Ty seš taky červená!"
"Nejsem!" vyprskla přes půlku učebny.
"Máš v tlamě vodotrysk!"
"Nesměj se!" sýpal už vyčerpaně Natýsek.
Do učebny vstoupila Frychišová a zaujala (podle sebe) autoritativní postavení.
Holky se ale lámaly dál. Mlátily hlavou do stolu a přidušeně vřískaly. Učitelka je nezaujatě pozorovala - čekala, až skončí. Ostatní žáci už jen s těžkostí zadržovali smích.
Když Ludmila vzhlédla od lavice, ukázala na učitelku a vyprskla znova. Pak zase praštila hlavou do stolu a prskala nesrozumitelné slabiky na Natýska. Ta sice pořád nevěděla, o co jí jde, ale když sledovala ruku od jejího ramene až k napřaženému prstu, vybuchla znova.
"Tak, už jsme skončily, dámy?" zeptala se vítězně Frychišová a založila si ruce jinak.
"Ne!" vypískly zase holky, když znova klopily k lavici zrudlé obličeje.
"Tak už dost! Nebo vás nahlásím řediteli!"
"Omlouváme se, soudruž... paní profesorko!"
"Já vám dám soudružku! Vy slepice jedny!"
"Omlouváme se, sou..." řekly sborově a po závažné chybě se zase skácely na lavici.
"Tak a dost!" zařvala Frychišová a vyrazila na chodbu.
"Dobře vy! To byl dobrej joke!" odkejval jim to Radim Řezák, třídní komediant.
Holky zrudly studem a pomalu klesly na židle. Lůďa si začala žmoulat jednu svou náušnici. Radim se jí už dlouho líbil, ale charakterově ani stylově se k němu nehodí.
"Co s náma teď bude?" zašeptala na Natýska.
"Ale co by..." odsekla, "Soudružka si postěžuje u ředitele, ten jí řekne, že jsme akorát mladý a blbý a že oni to za totality dělat nemohli. A vona bude řvát, že potřebujeme řád..."
"A nedostaneme poznámku?"
"K čemu? Na utírání zadku?"
...
Když Frychišová zase vrazila do třídy, Ivana zrovna žhavila mobil.
"Doufám, že se s tím úchylem na telefónu bavíte dobře!" zavrčela.
"Ano, paní profesorko." odpověděla s klidem a ještě zprávu odeslala.
"To je ten tvuj Romeo, že jo?" vtíral se hned Radim, co seděl vedle ní.
"No je no..." zastyděla se Ivana a ještě s úsměvem dodala "A já jsem jeho striptérka."
"Wooou, tak to na to jdete hard, ty kráso..."
"Neřeš..." špitla pod ostřížím dohledem Frychišové.
...
"Ta má zaměřování, jak tankovej radar." zavrčela Natálie a přikreslila kantorčině karikatuře ještě vousy.
"Jako tank z NDR?" špitla Ludmila a zase se obě začaly tlemit.
"No no no! Co je to tam!" zaměřila je Frychišová.
Když se podívala zpátky ke stolu, Natýsek dodal "Kdepak udělali soudruzi z NDR chybu?"
"Dali jí vadnej radar..."
"Myslim, že to nebude jen radar, co je na ní vadný."
A opět výtlem.
"Ale dámy! Tak co co co? Pojďte na rozhovor k tabuli, když máte tak dobrou náladu, slečno Elreichová!"
"A musim?" zabručela Natálie otráveně.
"Nebuďte drzá!" švihla Frychišová rukou směrem k tabuli.
"Heil Hitler!" zopakoval Radim její pohyb.
"A vy můžete jít hned se slečnou, mistře Řezáku!"
Radim se pomalu sesunul po židli a snažil se být co nejvíc nenápadný.
"Kurva!" zařval najednou Kryštof a pak zmateně vzhlédl od mobilu k učitelce.
"A vy taky, mistře Peršovský!"
"Vaše přání je mi rozkazem!" vystřelil s úsměvem a vydal se k tabuli.
"Ty vole, to je mgr..." chytla se Natálie za hlavu.
"Jako... magistr?" vydechla Lůďa úžasem.
"Ne, magor."
Kryštof už stál nastoupený u tabule a svým úsměvem rozehříval celou místnost. Celá jeho vlastní třída odjela na lyžák, ale on na lyže kvůli zdravotním problémům nemůže, tak si ho třída musí týden vychutnávat.
Natálie se rezignovaně zvedla a k tabuli došla jako na popravu. Stoupla si vedle Kryštofa a jejich výrazy vedle sebe působily jako masky komedie a tragédie. Radim se tiše zmenšoval a doufal, že se na něj za ty dvě minuty zapomnělo.
"Mistře Řezáku, u tabule něco chybí." vzdychla profesorka.
"Houba?"
"Ne, jste to vy, mistře Řezáku. Já nemám alzheimera."
Radim se zvedl a k tabuli se opatrně připlížil.
"Vy mě chcete přepadnout, mistře Řezáku?"
Hned po této otázce Kryštof vypustil krátkou vlnu smíchu a na to plynule navázal veselým úsměvem.
To rozveselilo celou třídu.
"A to si mám vyložit jak, mistře Peršovský?"
"Opravdu si přejete, abych to řekl?"
"Ano, jsme zvědaví." opřela si Frychišová hlavu o ruku.
"Ty bylo, jak když se řezník plíží na vzteklou svini."
"Tak s nožem by jste ho na mě poslal!"
"Já neřekl, že ji chce zapíchnout..." zachvěl se mu hlas, jak se už zase začínal smát.
Frychišová praštila do stolu a Radim nadskočil.
"Wen reiste die Grupe ab, mistře Peršovský?"
"Die Studentengruppe von der Hohschule in Prag reiste am Samstag nach Berlin..."
"Stačí! Was wollten sie im Berlin machen, mistře Řezáku?"
Radim dlouho neodpovídal a rozhlížel se po třídě, jestli mu někdo nenapoví. Kryštof zvedl ruku a mával s ní nad hlavou.
"Nó, mistře Řezáku?"
"Sie... machen da... sie... fahren da zur..." podrbal se za krkem.
"Tak dostanu z Vás něco?"
"Ich weiß nichts..."
"No proto, So, Was wollten sie da machen, slečno Elreichová?"
"Zie tuen ihre Kommilitone... wollten einrufen..."
"Co to melete za kraviny?"
"Die Reisegruppe..."
"Dost! Mistře Peršovský."
"Sie wollten ihre Kommilitonen an der Freien Universität Berlin besuchen."
"Mistře Řezáku, wo wohnten die Studenten?"
"Ins Prag?"
Kryštofova ruka zase vystřelila.
"Nehlašte se Peršovský! Wo wohnten sie veil sie waren in Berlin?"
"In eine Hause?"
Kryštof se opatrně rozhlédl, jak reagují jeho spoluzkoušenci a pomalu se zase začala vynořovat jeho ruka.
"Nehlašte se!" zařvala fúrie Frychišová.
Proto zkontroloval fascinující strop třídy a rukou se raději nenápadně podrbal.
"Elreichová! Antworten sie!"
"Im einer Studentenheim..."
"Na gut!" protáhla soudružka a praštila rukou do stolum, "Wo liegt das Studentenheim?" zeptala se a všechny tři si je jednoho po druhém změřila. Když se podívala na Kryštofa, široce se usmál.
"Peršovský..." vzdychla.
"Das Studentenheim liegt in Podzdam und..."
"Dost!" zařvala a několikrát neklidně poposedla.
"Nechcete ještě jednu židli?" zaptal se zvesela Kryštof a třída se složila ve výtlemu, "Třeba by Vám bylo příjemnější, rozložit si zadek na dvě židle."
"Sednout!" zařvala.
Všichni tři se rozešli.
"Stát! Jen Peršovský!"
Natálie a Radim ho probodli zlým pohledem. Ten ale, jen co došel ke svému místu, popadl věci a nenápadně se přisunul o dvě lavice blýž. Když si ho soudružka profesorka všimla, byl pohlcen fascinujícím stropem.
"Waren sie mit dem Berliner Studenten zusamen?" zeptala se Natýska.
"Nein... Ja... Ja. Nein."
"Tak co teda?.. Peršovský! nenapovídat!"
"Já nenapovídám..."
"Vám se prostě jen hejbe pusa, že jo?"
"Ne... to je iluze..."
"Tak jinak... Popovídejte si spolu. Ale německy!"
"A na co se máme ptát?"
"Cokoli... jak se jmenuje, jak se mu daří..."
Natálie se nadechla a spustila "Wie gehst du?"
"Ich gehe... gut..."
"Cože?" naježila se Frychišová. "Jak jdeš, jdu dobře?"
"Wie heißst du?" pokusil se to Radim zachránit.
"Ich heißst Natálie Elreichová... und du?"
"Radim Řezák..."
Oba se otočili na profesorku, ale ta je snad ani neposlouchala.
Kryštof zvednul sešit a v něm bylo lihovkou napsáno "Wo wohnst du?"
Natýsek se hned probral a vyslovil "Wo wohnst du?"
"Ich vohne in Praha... Prag..."
"Tak si oba sedněte... za 4."
Jen co Natýsek dosednul, zazvonilo. Ještě nasupeněji se zvedla a popadla svoje věci.
"Ale no tak, nebylo to zas tak zlý..."
"Nebejt toho magora, tak mohlo bejt..."
"Magor" procházel kolem jejich lavice a Natýsek na něj křiknul "Kryštofe! Hej díky, žes mi radil. Umíš dobře německy."
"Jo nemáš zač... Já vůbec umim dobře jazyky..."
"Jé a Kryštofe? Umíš něco španělsky?" přidala se Ludmila.
"Jó, umim..." Odkejval a doplnil svůj výklad ještě dramatickým představením "Policajt - Don Debilo... Tajný policajt - Don Debilo inkognito..."
"Co je to tady za sešlost?!" zařvala na ně Frychišová z kabinetu. Všichni už odešli, jen oni tam zůstali.
"My už odcházíme soudružko profesorko!" zařvala Natálie, popadla je oba za ruce a prostřelila ven na chodbu, než se kantorka stačila vzpamatovat.
"Pořád mi uniká..." natočil Kryštof hlavu, když si prohlížel Natálijinu ruku, jak drží tu jeho, "Proč vy jí říkáte soudružko..."
Natýsek ho pustil a zamračil se.
Ludmila zachraňovala situaci "No... Často se přeříkává a říká nám i ostatním profesorům, soudruzi... Proto říká před jménem mistr nebo slečna, aby se odnaučila říkat soudruhu, soudružko..."
"Ahá..." vydechnul Kryštof a prohlížel si svoji ruku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 18. března 2010 v 20:18 | Reagovat

Den před Dnem zkázy.... jak já se na to těšila jak malý dítě!!! XD  a chci další!!! jsem na tom závislá.... honem-honem-honem-honem!!! :-x  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama