Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.2

19. března 2010 v 15:04 | DimmuCZ |  Den zkázy
Holky dosedly do lavice a Natýsek položil svou obvyklou otázku "Co máme teďka?"
"Prosim, češtinu..."
"Kristova noho, to zas bude bomba..." vjela si Natálie do vlasů.
K Ludmile se přiklonila jedna holka a ptala se, kdy že má přijít ten novej kluk.
"Co že?" naježil se Natýsek.
"No už dneska..." špitla nevinně Lůďa.
"Dneska?! Cože?! To si ze mě... pr... do pr... Kdy?!"
"Buďto teďka, nebo příští hodinu..."
"Cože?!" zařvala znova.
"Natýsku, nenech se iritovat... Jen zhluboka dýchej..." A předváděla jí, jak správě oddychovat pusou.
"Lůďo... Prosim tě... taháš s sebou do školy nějaký patlátka?"
"Jaký patlátka?" zamračila se.
"Prostě... Jak se s tim patláš... patláš si to po xichtě..."
"Krém na obličej? Krém proti vráskám? Krém na čištění pleti?" Na všechno jí bylo ale záporně kýváno.
"Ne... ne hnoje na čištění xichtu, ale hnoje na barvení xichtu..."
Lůďa naklonila hlavu a zamyslela se "Pleťová korektura? Tekutej pudr?"
"Ale hovno z pudru!" zařvala Natálka, "Barvíš si tim xicht!"
"Jako... linky, stíny a jiný šminky?"
"No! Šminky! to je vono!"
Než zkončil její výbuch radosti, celá třída zatuhla a nechápavě ji pozorovala.
"No... šminky..." usmála se na ně přiblble, "Tak nic... Hele, Lůďo... máš to tady?"
"Jo mam... ale jen základ... linky a řasenku... Iva má hezký stíny... Takový svítivě modrý..."
"Super! Holky, pujčíte mi to?"
"Ty se chceš namalovat?" vyvalila Ludmila oči, "Já myslela, že nám to chceš sebrat a spálit."
"Ne... chci udělat dojem..." začervenala se Natálie trochu ale snažila se to skrýt pod zamračeným obočím, "Co je na tom špatnýho?"
"Nic... Nic..." kývaly holky vedle ní a snažily se vypadat jen mírně šokovaně.
"Ale až příští přestávku, teď už bude hodina..." řekla Lůďa.
...
"A co s tim máme dělat?" skenovala Natálie papír, který dostali od učitelky.
"To jsou věty. Máte zakreslenou stavbu amusíte na ni složit větu."
"No skvěle..."
Ludmila hned popadla papír "Tak to vezmem od začátku. Podmět, přísudek a od toho předmět... Táta opravoval auto... Třeba."
"Tak to napiš... Stejně nevim, o čem mluvíš."
"Podmět s přívlastkem... a přísudek, předmět s přívlastkem..."
"Pomalu, prosím tě..."
"Tatínek z vesela opravoval auto... souseda..."
"S tebou je radost spolupracovat..."
"Tohle bude hustý... Přívlastek od podmětu, který má další přívlastek a podmět, který má dva předměty a tři přísudky..."
"Můj tatínek z vesela opravoval..."
"Ne počkej, to už tu máme dvakrát..."
"Zrovna jsem začala být tvůrčí!"
"Promiň... Tak třeba... třeba..."
"Květovaný šaty... s kytičkama... jsou roztrhaný a špinavý... a visej od včerejška... při cestě na stromě!"
"Fakt to mam napsat?"
"A co se ti na mojí větě nelíbí?"
"Nic... je dobrá..."
"A co tenhle trojhuhelnik?"
"Huhelnik... Podmět s přísudkem maj stejnej doplněk..."
"To je třeba... Josef viděl... koho, kočku."
"Ale musí to jít tam i zpátky."
"Vždyť jde," řekla a ukazovala přesně posloupnost bodů, "Josef kočku, viděl kočku... Josef viděl kočku... kočka viděla Josefa. Viděl kočku Josef, kočka... Josefa viděla... Josef kočku viděl."
"To je blbost."
"Neni!"
"Je!"
"Byl viděn kočkou! Co je na tom divnýho?!"
"Moc toho neni, ale pár maličkostí by se našlo..."
...
Po zbytek češtiny akorát opravovali cvičení v sešitu... Nezábavné...
"Taky se nudíš?" odfrkla Ludmila.
Sousedka jí frkla nazpátek.
Tak frkla Lůďa znova.
Frkly na sebe ještě asi pětkrát, než se před nimi skácela spolužákyně a vysloužila jim tím napomenutí učitele.
"Furt se nudíš?"
"Frrrr-r-r-r-r..." začala se do toho Natálie tlemit.
Ludmila flákla hlavou do lavice a pak si protřela oči, "Do prdele!" začala v penálu hrabat po zrcátku.
"Co je?" zaptal se Natýsek a Lůďa se na něj otočila.
Hned jak to udělala, vypukla v neuvěřitelný smích. Lůďa měla totiž jedno oko rozmazané skoro po celé tváři.
"Holky! Rušíte nás!" napomenula je profesorka.
"Par-par-pa-pa..." snažila se Natálie omluvit, ale přes výtlem nemohla říct jediné slovo.
"PARDÓN!!" zařvala na celou třídu a flákla hlavou do lavice.
"Vy dneska nějak žijete!" postěžovala si profesorka, "Minulou hodinu vlétka sou... paní profesorka Frychišová do ředitelny a hrozně si na vás ztěžovala, holky."
"Omlouváme se." řekly sborově a Lůďa si začala opravovat makeup.
...
"Je to dobrý?" zeptala se Lůďa, hned jak zazvonilo.
"Jo... máš to na obou stranách stejně."
Ještě než stačila líčidla uklidit, nastavila Natálka ruku.
"Ty to fakt myslíš vážně?" zeptala se Lůďa.
"Jo." zakmitala prsty, "Hele, Ivo? Nepujčila bys mi stíny?"
"Ty se chceš namalovat?"
"Mno... jo..."
"To je hustý! Počkej, hned je najdu."
Když je obdržela, stoupla si vedle lavice se vším, co u sebe Ludmila a Ivana měly a zasalutovala. Pak zmizela na chodbě.
"Ona to fakt myslí vážně? Nechce mi to snad spláchnout do záchodu?" strachovala se Iva.
"Snad ne... Já už se jí ptala, jestli to nechce spálit... Řikala, že to myslí vážně."
"A proč?"
"Chce prej udělat dojem na toho kluka..."
"Přeskočilo jí..." zašeptala Iva svojí sousedce tak, aby to Ludmila neslyšela.
...
Přestávka se chýlila ke konci a Natálka furt nikde. Lůďa vzala její klíče a připravila jí na lavici věci ze skříňky. Teď měli mít dějepis s jějich jen mírně chlípným profesorem.
...
Natýsek se zatím na záchodech snažil nalíčit. Vzhledem k tomu, jakým jí šla Lůďa příkladem v líčení není divu, že nevěděla, co si s tím xichtem má udělat. Zastávala názor, že má-li se něco udělat, musí se to udělat pořádně. Nabrala proto na houbičku takové množství barvy, že stíny skoro celé vydloubla. Připlácla si to na oko a ono jí to spadlo a sjelo po nose. Znova to tou houbičkou z nosu nabrala, a to jí přes něj udělalo modrý flek. Znovu připlácla na zavřené oko a začala šmrdlat tam a zpátky. Brala to důkladně. Tou modrou si nabarvila horní i dolní víčko i obočí. To samé pak provedla i s druhým okem. Pak popadla linky a přiblížila se se štětečkem k oku. To se leklo a zavřelo víčko.
"Kurva." zhodnotila nově vytvořeý flek přes pracně namodřené oko.
Přiblížila se znova a pokusila se víčko odchytit, než se zavře. Píchla se se štětečkem do oka.
"Kurva!" zařvala a snažila se si oko nechytit. Stíny se jí stejně roztekly až na tvář.
Otevřela zase lesklou modř a znova si víčko napatlala. Přes vrstvu stínů nešlo oko ani zavřít. Zase se přiblížila se stětečkem a udělala si na horním víčku klikatou tlustou čáru. I když si práci zase zničila, měla radost, že už ví jak na to. Udělala totéž i na druhém oku, ale víčko zase cuklo. Zapíchla si štěteček do jeho středu. Hned na to oko otevřela a udělala si čáru až k řasám, a jako bonus se ještě píchla do duhovky.
"Kurva drát!" zařvala a zase sahla po stínech.
Když vybojovala o něco rovnější tlusté linky, na úkor toho, že se její světle modré stíny proměnily ve špinavě šedomodré, přešla k řasence. Nejdřív se ji snažila vypáčit, pak vytáhnout a nakonec přišla na to, že se dá vyšroubovat. Prohlédla si černý štětec s jistou nechutí. Pak začala zkoumat, jak to do toho oka nasměrovat. Nejdřív namířila do oka špičku kartáčku a udělala pokusný pohyb na prostředních řasách horního patra. Všechna přebytěčná barva ze špičky se jí obtiskla do oka.
"Kurva!!" zařvala znova a hned se ale narovnala a pokračovala, jako by se nic nestalo.
Na zasažené oko byla slepá, díky proudu slz, ale stejně se ho snažila zamířit. Díky narušenému prostorovému vidění létal štěteček pořád mimo řasy. Pak se naštvala, řasenku zašroubovala a mrskla s ní o zem. Zase ji zvedla, rozšroubovala a pokračovala. Chytla ji jako pero a udělala si část řas celou plochou kartáčku.
"A hele." zaradovala se a zajela s kartáčkem zpátky, aby nabrala co nejvíce černě.
Jednou si dělá řasy, tak to musí být pořádně. Musí tam té tuže být co nejvíc.
Když byla s vísledkem spokojená a to, že ke všemu nemohla ani pořádně mrkat, vyndala znova stíny a pro jistotu si víčka ještě jedno přejela.
Pak popadla rtěnku. Vysunula ji uplně celu a přitiskla do prostředka spodního rtu. Tlačila seč mohla a ubohá rtěnka se ohýbala. Přišlo jí to příliš zdlouhavé, tak ji obrátila na stranu a přejela si po rtu celou její šířkou. Pak si s ní stejně projela i mezi sevřenými rty. Pořád jí přišlo, že nemá přesnou barvu rtěnky, tak si je ještě jednou přebarvila.
Pak si snažila umazat všechny nepovedené fleky okolo očí. Brzy jí ale došlo místo na rukou. Tak si jednu skvrnu od linek rozmazala od zápěstí až k lokti.
Když vypadal obličej trochu "k světu", začala si drhnout ruce. Do toho ale zazvonila na hodinu.
"Kurva!" zařvala a urvala z držáku asi tři metry papírových utěrek.
Vylítla na chodbu a za běhu si ruce ještě utírala. Učitel chodí do hodin velmi přesně. Musí proto zabrat, jestli tam chce být před ním.
...
"Kde je Natýsek?" strachovala se Iva.
"Ona přijde..." snažila se Ludmila uklidnit třením svých rukou.
"Tak milí studenti, vztyk!" rozkázal profesor a usmál se do ne příliš nadšené třídy.
V ten okamžik se tam vřítila Natálie a uklouzla. Švihla sebou o zem a zůstala ležet. To byl takový předšok před tím, než uvidí její obličej. Sbírala se ze země a pak si prudce stoupla. Klukům v první lavici doslova spadla čelist. Odkašlala si a dělala, že se přece nic vážného nestalo. Normálně by jí nikdo nic neřekl, protože je schopná rozdávat rány pěstí. Na tohle se prostě nic říct nedalo...
"Elreichová..." vydechl učitel úžasem, když se postavila na své místo a začala dělat, že se nic divného nepřihodilo, "Elreichová..." protřel si oči, "Vy jste zmalovaná víc, než ruská štětka..."
Radim prsknul smíchy. Její pohled ho ale ihned uzemnil. Ve třídě bylo ticho. Kryštof ji pozoroval s neskrývaným zájmem.
"To..." ukázal na ni, "to se musí zvěčnit..." vydechl fascinovaně a vytáhl mobil. Došel až k ní do poslední lavice uprostřed.
"Úsměv!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 19. března 2010 v 20:19 | Reagovat

to je nejlepší... prej "Elreichová..." protřel si oči, "Vy jste zmalovaná víc, než ruská štětka..."
"To..." ukázal na ni, "to se musí zvěčnit..." vydechl fascinovaně :-D  :-D já tu padám smíchy!!! to nejde! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama