Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.3

20. března 2010 v 23:52 | DimmuCZ |  Den zkázy
Třída se posadila a místo klidu před bouří (zkoušením), čile diskutovala o tom, co se s Natálií stalo. Zešílela? Nebo je konečně normální?
Lůďa se k ní naklonila a decentně se jí snažila říct, že se jí to líčení moc nepovedlo "Hele... víš... dělala sis makeup poprvé... tak je ti asi jasné, že... cokoli je napoprvé, tak to nikdy není dokonalé..."
Sousedka ji ale nevnímala. Rozhlížela se po třídě, ruce spokojeně položeny na lavici a na všechny se vřele usmívala. Každý, s kým se střetla pohledem, se rychle otočil dopředu.
"Posloucháš mě?"
"Co?"
"Co jsem ti říkala?"
"Jak to mám vědět?"
"Takže tys mě neposlouchala?"
"... Ne." usmála se na ni.
Profesor těžce dosedl za katedru a zapisoval do elektronické třídnice. Zhluboka oddychoval a doufal, že až se podívá zpátky, že už to tam nebude.
"Hele, Zelenej je v šoku, možná nebude zkoušet!" poskočil Radim vzrušeně na židli.
"Na to bych nesázel..." sejčkoval Milan.
Iva s Natýskem o sebe zavadily pohledem. Hned se probrala a vyhrkla "Hele... máš ty moje stíny?"
"Jo." odpověděla a vyndala z kapsy zpola prázdnou krabičku a to ješte umatlanou od čehosi, co by se dalo identifikovat jako řasenka.
"Děkuju." dodala ještě, když je Ivě podala.
"Nemáš za co..." zabručela Iva překvapeně a zároveň naštvaně. Zatřepala s krabičkou a zbytek modře se rozpadl na prášek. Zůstala na to civět s otovřenou pusou. Její sousedka Lucka vyndala kapesník a začala jí s ním ovívat.

...
Učitel pevně sevřel víčka a vydýchal se. Pak se otočil zpět do třídy a podíval se. Ona tam seděla... a pořád vypadala stejně...
"Tak... milý studenti... Ještě mi zbývá někoho dozkoušet..."
Milan na Radima dramaticky zakýval hlavou "no jo, pán měl přece pravdu."
"Tak... který drahoušek mi tady ještě zbývá... A, drahoušek Řezák. Tak Radime, pojďte!"
"Ale já se neučil, pane profesor..."
"Nekecat a vztyk! A začněte, druhá světová. Jste poslední, kdo mi ještě chybí!"
Radim se postavil vedle katedry a tvářil se, jako by mu vyvražidili rodinu "Ale pane profesor, minulou hodinu mě taky zkoušeli..."
"Tak Vám udělám radost. A udělejte si pohodlí na té lavici." ukázal na volnou první lavici. Udělal to pro to, aby zablokoval výhled na Natálii.
"Tak... profesor čeká..." založil ruce a podpořil Radima úsměvem.
Ten se usmál nazpět a spustil "No... začalo to tak... že Hitler přepadnul polskej satelit..."
"Nedělejte z toho sci-fi!"
"Radar..."
"Ale no tak..."
"Vysílač..."
"Ták."
"A... pak za chvíli začala druhá světová..."
"Za jakou chvíli? Za pět minut?"
"Za tři dny..."
"Co na to Sověti?"
"Vyčkávali..."
"A když jim zaútočili na Kursk, tak taky vyčkávali, co?"
"Taky vyčkávali..."
"A co je na Kursku zajímavého?"
"Mají tam tanky."
"Tam jsou zaparkovaný, nebo co?"
"Vyráběly se tam..."
"Hm." zabručel profesor a srovnal si sešity "Tak jinak. Mám z Vás něco dolovat, nebo chcete záchrannou otázku?"
"Radši tu... tu..."
"Tak dobrá. A vyhrál ten Hitler druhou světovou?"
"Snad ne... nebo jo?"
"Tak si jděte sednout. Vy blonďatý modrooký krasavče z Lebensbornu..."
"A co jsem dostal?"
"Za 5."
"Děkuju..."
"Nemáte za co."
Milan se k Radimovi přiklonil a pošeptal mu, "Hlavně, že sis z Hitlera dělal minulou hodinu prdel."
...
Do třídy vešel třídní a za ním se s nepřílišným zájmem plahočil extravagantní mladík. Na hlavě číro, kožené kalhoty s ostnatým páskem, triko "Anarchie" a v hubě žvejkačku. Rozhlédnul se po třídě, a pak flusnul vzdušnou čarou žvejkačku do dva metry vzdáleného koše.
"Drazí studenti! Tohle je váš nový spolužák Ameron Undury. Doufám, že mezi vás zapadne..."
"To doufam myslel jako ironii..." naklonila se Lůďa k Natýskovi. Když se jí nedostalo odpovědi, tak se na ni ohlédla. Zklouzla se po židli, že jí přes lavici čouhaly jen oči.
"Natýsku, ty ses nějak srazila..." vydechla udiveně.
Třídní ještě chvíli něco mlel a pak si nový spolužák šel sednout. Obsadil volnou lavici vepředu a rozložil se přes obě židle. Profesor Zelený kmytal pohledem z pankáče v první lavici na štětku v poslední lavici. Pak si oči znova protřel.
"Tak... nám o sobě něco řekněte... Jak Vás oslovují?" zeptal se opatrně.
Kluk přejel vražedně vážným pohledem celou třídu. Vzniklo ticho, ve kterém se bojí bzučet i moucha. Tu gringo náhle pravil "Říkají mi... Rone." a znovu je změřil, jako by je chtěl odstřelit.
"A odkud pocházíte?" špitnul profesor.
Ron po něm střelil očima tak rychle, že Zelený ucuknul.
"Jsem..." zdramatizoval to opět, aby docílil toho napjatého ticha, "z Palestiny."
Téměř všem spadla huba. Natálie ani nedýchala. To kvůli tomuhle dělala takové scény. Pankáč z Palestiny... To je sen! To nejde!
Kryštof ho se zaujatím pozoroval.
"To seš teplej?" drcnul do něj soused loktem.
"On to hraje..." zašeptal zamyšleně.
"Cože?"
"Tak to teda ne! Nikdo nebude hrát líp, než já!" zavrčel. "Rone?" narušil jeho napjaté ticho, "Hele, gringo, v týhle třídě je místo jen pro jednoho herce, a to jsem já!"
"A jaks na to přišel?"
Už chyběla jen dramatická hudba z divokého západu a kolty obtěžkány bouchačkami.
Ron se zvednul a stoupnul si před tabuli. Vyndal mobil a vyfotil výrazy ve tvářích žáků ve třídě. Pak se k nim otočil zády a vyfotil se před nimi se specifickou punkovou grimasou. Zaklapnul mobil a podíval se na ně s nevinností v očích. Všichni stále civěli a jejich spodní čelisti se pozvolna oddalovaly od té horní.
"Odhalils mě." řekl Kryštofovi, "Vypadám takhle, protože jsem se vsadil s bratrem, jak dlouho mi to budete žrát. Kdybys tady nebyl, tak bych tu sázku vyhrál."
"Tak to máš dobrou smůlu. Mě maj pujčenýho jen do konce tejdne."
"Shit!" dupnul vztekle.
Pak se otočil na šokovaného profesora. Ten seděl tak zaraženě, že se lekl, jestli nedostal infarkt nebo něco.
"Jste v pořádku?"
"Ne..." zamžikal Zelený, "Nejdřív ta holka, teď ty... to je... já jsem blázen..." zvednul se ze židle a začal se smát. Vzal si svoje sešity a znova se zasmál. Pak rychle odešel.
Ticho bylo hmatatelné.
Ron se na ně usmál. Pak vyndal z kapsy brýle a nasadil si je, "Tak... omluvte mě, jdu se zkultivovat... Jo a nejsem z Palestiny... Táta je umělec, tak nás akorát všechny postiženě pojmenoval."
Pak odešel na chodbu.
"Natýsku, seš v pohodě?" naklonila se nad ni Ludmila.
"Je normální, když máš tlak 1000/500, tepovou frekvenci 800, je ti blbě a chce se ti omdlet?"
"Nejsem odborník, ale řekla bych, že ne..."
"Ty vole..." vydechla Natálie a omdlela.
...
"Natýsku... Natýsku..." probouzel ji Ludmilin hlas.
Skláněla se nad ní a plácala jí po obličeji studeným kapesníkem.
"Jestli neni ten kapesnik čistej, tak tě zabiju..."
"Vítej zpět!" zajásala Lůďa, "Už jsem se bála, že budeme muset volat doktora..."
"Hele... teď mi podej zrcadlo a řekni mi, že sem nikdo divnej nepřišel."
"Můžu ti ukázat tvou fotku." připojil se směle Kryštof.
"Hele, ty se do toho nepleť, ty magore! Nebo bych ti mohla taky jednu vlepit!"
Dav okolo ní náhle utichl. Posadila se a před ní se vynořil hubený blonďatý mladík v bílé košili a nenápadnými brýlemi.
"To se mi snad zdá..."
"Všichni se na něco koukají, tak jsem se šel podívat taky..." obhájil se.
"Co tady děláš?!" naježila se Natálie.
"Já... jsem teď z vaší třídy..." ucouvnul mladík.
"Hele, ty... kašpare! Na magory dneska vážně nemam náladu! Tak si zapluj do tý svojí Palestiny, nebo tě zmlátim, že tě doma nepoznaj!"
Kluk rychle zmizel z jejího dohledu. Když jí konečně po chvíli pohlasla bolest hlavy, začalo jí docházet, co se vlastně stalo. Holky, co kolem ní stály, kroutily hlavama a odcházely. Ludmila se tvářila velice smutně.
"Co je!" zařvala na ni.
"Ale nic..." zvedla se a dala si dvě knížky do tašky, "Hele, teď jsme nahoře..."
"Já to furt nechápu!"
"Neřeš to..." vzdychla smutně a pomohla jí se postavit.
...
Když došly do učebny, vyrazila Lůďa sama na záchod. Na chodbě ji odchytil Ron "Hele... můžu se tě na něco zeptat?"
"Jo..." řekla překvapeně.
"Ta holka, co s ní sedíš, je pořád takováhle?"
"Myslíš to líčení?"
"Ani ne... spíš povahu..."
"Jo... je taková... vznětlivá..." podrbala se na hlavě, "Proč se ptáš?"
"Je zajímavá... škoda, že je tak málo holčičí..."
"To si zvykneš... omluvíš mě, prosím... jí už vážně musím jít..."
"Jo... promiň, že jsem tě zdržel..."
"To je v pohodě... ráda navazuji nová přátelství." usmála se a zmizela na toaletách.
...
"Chceš vědět, co máme teďka?"
"Angličtinu..."
"Jestli budeš pořád bouchat tou hlavou do stolu, tak tě zase začne bolet..."
"A proč si myslíš, že se o to nesnažim?"
"Natýsku..." pohladila ji po zádech.
"Hm..."
"Víš, že teďka píšem?"
"Kurva! Já zapoměla!" odlepila obličej od lavice a odhalila své totálně romazané oči.
"Máš... to trochu rozmázlý..."
"A upravíš mi to?"
"Mno..." naklonila Lůďa hlavu, "možná bych to mohla zkusit... Ale je to výzva..."
...
"Ale no tak... pani profesorko... máme nového spolužáka... Nechcete tu hodinu spíš věnovat jemu, než s námi psát test?" vykrucoval se Radim.
"Ne."
"A Elreichová minulou hodinu omdlela... nechcete jí dát pauzu?"
Profesorka se vyklonila z kabinetu a podívala do třídy. Natálie zrovna škrtila Kryštofa.
"Vypadá čile... myslím, že to zvládne."
...
Lavice byly rozesunuty do stejného patvaru, jako před každým testem. Jednotlivé lavice pro jednoho žáka měly být vyrovnány ve třech řadách za sebou. Kantorka vešla a podívala se na momentální kreaci.
"No," zhodnotila to, "lepšíte se. Pět řad je lepší, než ten kruh minule. Míšo, Vy se posuňte víc doleva a Vy se zarovnejte. To by šlo. A kde máme nováčka?"
Ron se usmál a zvedl ruku.
"Chcete si to s námi napsat? Je to celkem jednoduchý test."
"Mluv za sebe..." zabručel Radim.
"Ale ano... rád to zkusím..." odkýval to Ron.
...
Po celou dobu testu létali mezi lavicemi a nad nimi papírky, se správnými odpověďmi. Problém byl v tom, že jen na jednom byly skutečně správné odpovědi. Taháky se ale přehazovaly automaticky. Hned, jak jste to opsali, hodili jste to libovolnému sousedovi.
Natálie seděla za Ronem a místo toho, aby vyplňovala odpovědi, sužovala ji zlost. Do zad mu vypalovala díru a kousala se do rtu, až si rtěnku rozmazala po celé puse. Probralo ji až to, kdy ji do hlavy někdo trefil papírkem. Rozbalila ho a v něm bylo napsáno "Kam to čumíš!! Máš test!!"
"A jo..." špitla si pro sebe.
"Pššt!!" zasyšela profesorka.
Natálie vyplnila si tři odpovědi a zazvonilo.
"Cože?!" zařvala na celou třídu.
"Otoč ten papír..." zašeptal Kryštof, sedící za ní.
Zvedla test a zjistila, že má několik stránek.
"Stalo se něco, slečno Elreichová?"
"Já... byla v transu..." vzhlédla ke kantorce zmateně.
"A chcete si to napsat jindy?"
"Můžu?"
"Ano..." vzdychla profesorka.
Kryštof se začal hyhňat.
"Pročs mě neprobral dřív?!"
"Byl jsem zvědavej, jestli se mu z toho zírání samovzítí košile."
"Ty... magore!" vrhla se na něj.
Vystartoval a začali obíhat třídu.
"Stuj! Chci tě zabít!!"
"To je dobrá motivace, proč zastavit!" stíhal se do toho ještě smát.
"Ale! Zastavte!" stoupla si nasupeně angličtinářka.
Všichni akorát otáčeli hlavou, jak je obíhali pořád dokola.
Kryštof vylétl ze třídy a hnal si to na záchody. Věděl, že ho to nespasí, ale byl zvědav, co udělá.
Vlítnul na klučičí toalety a hned se zavřel do jedné z kabinek.
Kluci, co tam stáli u bidetů se za ním jen zmateně ohlédli. Více je překvapilo až to, že tam vlítla vztekem rudá holka. Okamžitě přestali močit a rychle vypadli pryč.
"Kryštofe!! Ty magore!! Já tě zabiju!!" řvala a procházela kolem kabinek jako řezník.
Ten se snažil být totálně potichu, i když rudnul tím, jak zadžoval smích.
"Jen počkej, ty magore!" zavrčela a zvedla kýbl se špinavou vodou, co tam nechala uklízečka. Procházela zase kolem kabinek a hned jak ho zaslechla, chrstla vodu horem přes dvířka.
"Ty krávo!" zaječel, když ho tím svinstvem zlila, "Ty vole! Hnůj ze všech mopů z tohodle patra byl v tom kýbly!"
"Tak si ho užij! Jóžine..." praštila s ním o zem a spokojeně odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 21. března 2010 v 10:45 | Reagovat

já už nevim co na to říct... :-D  :-D je to úžasný!!! Natýsek prostě válí a nový spolužák měl skvělý nástup na scénu!!! Palestina!!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama