Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.5

30. března 2010 v 15:57 | DimmuCZ |  Den zkázy
"Frychišová dvakrát denně... to je na mě moc silný..." rozčiloval se Radim, když si skládal do tašky, "To nás tak babizna nemůže jednou nechat ve třídě?"
"No jasně, že nemůže! Užívá si, že nad náma má nadvládu! Že má moc, víš! Jako měl dědeček Lenin!" přednesl mu Kryštof ode dveří.
"Spíš tatínek Lenin." zabručel zase Radim.
"A makeup je v prdeli." řekla Natálka a znělo to trochu radostně.
"Ale ta řasenka ti tam zůstala zažraná."
"Ta bude zažraná hodně dlouho."
"Spíš, dokud ti ty řasy nevypadaj."
"Co teď máme?"
"Soudružku Frychišovou."
"Já myslela, že máme konečně tu statistiku!"
"Ne... Přesně, jak řikal Radim. Dvojitá dávka Frychišový je už moc silná."
"A nevíš, co s náma ta sadistka bude dělat?"
"Je čtvrtek, máme konverzaci."
"Kurvadrát... Já se to nenaučila."
"A kdo jo?"
"Renata... ta je šprt, až to bolí. Navíc jede po Kryštofovi... Ten se to možná taky naučil... Inu," zvedla svou dvoutunovou tašku, "jdeme, věrný panoši!"

...
Ve třídě bylo živo. Kryštof seděl na tabuli a snažil se zpoza ní něco vytáhnout.
"Čo to robíš?" zeptala se Lůďa.
"Ále, snažiam sa vytáhnúť kantorčinú učebnicu."
"Od kdy mluvíš slovensky?" zarazila se.
"Já toho umim..."
"Co to píšeš?" zeptala se Natálka sousedky Jany.
"Obšlehávam úkol."
"A pučíš mi to pak?"
"Promiň... je to horký zboží, už je to zarezervovaný."
"Lůďo, ty máš úkol?"
"Jo... to já jí ho půjčila."
"Žes mi nic neřekla!"
"Neptala ses..."
"Renato? Máš úkol?"
"Teď ho opisuje Milan."
"To to bude vypadat. Ten škrábe jak prase." zamumlala si pro sebe, "Kryštůfku?"
"Mňo?"
"Máš úkol?"
"Ne. Já tu na zadávání nebyl, a to odpouští."
"Kurva, máte někdo úkol?!" zařvala zoufale, "Já nechci němčinu!"
"Slečnou Elreichová, pojďte k tabuli." vydechla soudružka Frychišová.
"Ale... já už dneska byla..."
"A dostala jste co? No špatnou známku... Tak si to pojďte opravit."
"Ale... já mám dneska nějakou špatnou karmu... jednou jsem odlela..."
"Jestli jste se bouchla do hlavy, tak se Vám možná rozsvítilo. Nástup!" švihla tradičně rukou.
Radim ale zůstal zticha. Soustředil se na poslední větu z úkolu.
"Co to tam tak horlivě píšete, mistře Řezáku?"
"Já... si kontroluju úkol..."
"Kontrolujete, nebo opisujete?"
"Kontroluju..."
"Nástup!"
Kryštof se rozsvítil. Kombinace před tabulí byla stejná, jako první hodinu. "Paní prifesorko?" ozval se lísavě, "U tabule něco chybí..."
"Nechte si ty pitomé poznámky, Peršovský! Alespoň jste jediný, kdo v téhle třídě za něco stojí. A to ani nejste zdejší."
Renata se rozbrečela.
"Proč řvete, Vavřínková? Chcete k tabuli?"
"Chci!" zvedla se rychle a rázně tak připochodovala. Chtěla se sama přesvědčit o tom, že není se vzděláním k zahození.
...
Během zkoušení třída vášnivě diskutovala o obědě. Nikdo nedělal zadanou práci, protože Renata byla u tabule (ta by ji dělala jako jediná).
"Ticho!" zařvala fúrie Frychišová, "vyndejte si papíry. Když máte co říct, tak mi to napíšete německy."
"A to můžem jako vlastní text?" rozsvítil se Kryštof.
"Nadiktuju vám slovíčka. Pište to rovnou německy. A vy tři sednout. Čtyři, čtyři, jedna."
...
Frychišová opravovala a celá třída byla zticha. Kryštof žhavil mobil a skvěle se u toho bavil.
"Mistře Peršovský?"
"Ano, madmoiselle Frychišová?"
"Nechte si ty blbý přezdívky a pojďte přečíst, co kdo dostal. Musim do kabinetu."
Ještě něž odešla si počkala, až se Kryštof chopí úkolu. S elánem vlastním jen jemu, začal předčítat výsledky. "A na pátém místě skončili: Elreichová, Řezák, Mílová..."
Frychišová ho nechala, ať třídu baví a odvalila se k telefonu.
...
Jen co dočetl "výsledky" zazvonilo. Třída se zvedla jako při vojenském výcviku rychlé změny pozice.
"Tak pohyb, pohyb, pohyb, vy smradi!" povzbuzoval je Radim změněným hlasem, "Až po vás, dámy..." ukázal na dveře, když si všiml poslední Ludmili s Natýskem.
"Jděte napřed, šlechetný mládenče." pokynula mu Lůďa.
Hned jak odešel si zasněně položila hlavu na tašku.
"Zejtra je Den zkázy, že jo?"
"Jo..." vydechla stále zasněná Lůďa.
"Nechceš mu dát ceduli?"
"Jako, že je na prodej?"
"Ne... Ta kartička..." naznačila tvar.
"Valentýnku?"
"No."
"Když já nevim..."
"Za pokus nic nedáš..."
"Já ti fakt nevim... já si myslim, že... chudák holka, jak dopadne, když mu ji dá..."
"Já bych se spíš bála dávat něco Kryštofovi."
"Proč? Vždyť je v pohodě..."
"Minulej rok mu ji dala nějaká holka, ale nepodepsala se. A von to 'jakoby sved' na svýho kámoše, toho, Honzu Tomečka, a hráli, že jsou teplý. Ale se všim všudy... Snad kromě líbání... I chodili v růžovym, hrůza. Ale další tejden jim to přešlo. Řiká se, že ta holka se zhroutila, když na to přišla."
"Ona jim to sežrala?"
"A nebyla jediná."
"Hm."
"Tak dáš mu ji?"
"No já... bych jako... dala... Ale!"
"Co zase?"
"Já mu dam valentýnku, když ty ji dáš palestinskýmu teroristovi!"
Natálie se zarazila. Vážně si představovala chrabrého teroristu, oděného v maskáčích barvy pouště a černým šátkem kolem hlavy, jak jede na svém tanku, třímá kulomet a křičí "Alláh akbar!"
"Natýsku, ty ses mi nějak zasnila."
"Ne... jo... Mě jen nedošlo, koho myslíš."
"No toho novýho kluka!"
"Jo! Ten... ten... Tenten..."
"No, ten, Ron!"
"Jo..." vzdychla, "A proč bych mu ji měla dávat?!" naježila se v zápětí.
"No... líbí se ti, ne? A navíc jsi tušila, že přijde... To je romance... jako z pohádky..." zasnila se.
"Chrabrý terorista..." zabrblala Natálka.
"Co jsi řikala?"
"Nic... pojď, musíme na oběd, než nám to sežerou."
...
Na obědě vysvětlovala Lůďa Natálce, jak se dělá valentýnské přáníčko. Ta ji pozorovala jako nemyslící zombie. Zírala na ni upřeně a bez výrazu. Sousto jí z vidličky spadlo dřív, než dorazilo k ústům. Jak byla shrbená, spadlo jí jedno soustu na triko. Shlédla k němu a pozorovala ho, jako by čekala, až sleze.
"Valentýnské přáníčko musí vyzařovat láskou. Musí to z něj bejt přímo cejtit! A teď test! Jaký barvy jsou láskový..." dramatická odmlka.
"H?.. Zelená, žlutá, bílá..."
"Ne! Hlavně červená a růžová! Žlutá a bílá by se daly skousnout... Hele, nechceš si dělat poznámky?"
"A to si je mam jako vyškrábat vidličkou do talíře?"
"Ne... vezmi si třeba bloček. Tašku máš za rohem a stejně tady už skoro nikdo neni."
"Jak myslíš..."
...
Dosedla a hned si napsala první poznámku "Žlutá a bílá se daj skousnout..."
"Přáníčko by mělo být osobní. Něco do něj napíšeš... Důkaz, že ti na té osobě záleží... Třeba... složíš vlastní básničku..."
"Složit básničku..."
"Přáníčko je z papíru a nejlíp ze čtvrtky, ta se nezmuchlá. Pak ho hodíš do skříňky, nebo ho necháš na nějakym místě, kde ho adresát najde."
"Musí ho taky najít..."
"Můžeš ho taky dát osobně... Ale lepší a romantičtější je, když je to tajemný... Nemusíš se tam podepisovat."
"Nepodepisovat..."
"Třeba... já byla na základce ve třídě s holkou, která se vždycky podepisovala 'ta s modrýma očima', no neni to romantický!"
"Odkazovat na genetický vlastnosti neni romantický..."
"Můžu se ti na ty poznámky podivat?"
"Já si myslim, že jsou dobrý."
Lůďě zazvonil mobil. Vyndala ho z kapsy a přečetla si zprávu.
"Hele, Natýsku, posluchej. Iva zejtra nejde do školy!"
"A proč jako? To musí k zubaři?"
"Poslouchej 'Táta mě na zejtra uvolnil ze školy. Jedeme za mym Romeem... Obávam se ale, že mu táta chce rozbít držku...' No neni to romantický!"
"Co je na tom romantickýho? Ta část, kdy mu chce rozbít tu hubu?"
"Ale, hele, nedělej, že jsi to nepochopila."
"To byl... pokus... hele, tak pudem?"
"A dáš mu to?"
"No... já nevim..."
"Ale nedělej! Dej mu to!"
"Víš, já si pořád nejsem jistá, že je to dobrej nápad..."
"A proč ne? Vždyť seš holka."
"A to je jako nevýhoda, nebo co?"
"To... víš... to bylo jen z afektu, víš... nechala jsem se unést... hehe."
"Lůďo..." zamračila se, "Ty neumíš lhát, sama to víš. Tak to vyklop!"
"Totiž já..."
"Vyklop to! Nebo se na to přáníčko vykašlu!"
"Tak fajn... seš nejlepší kamarádka... Nebudu ti lhát... Hnedka dneska mě Ron zastavil na schodech a ptal se na tebe..."
"Co že?!"
"Počkej, nerozčiluj se ještě, to neni všechno... ale řekl, cituju 'že seš málo holčičí'."
"Co že jsem?! N... to... n... t..." vřela vzteky, "To se mam jako vyfotit nahá a poslat mu to?! Nebo jak si to jako představuje!"
"Já bych spíš řekla... je to názor amatéra... že nepochybuje o tom, že jsi holka... jen mu prostě přijde, že se tak nechováš..."
"A co si jako ten teroristickej floutek myslí?! Že je ňákej Usáma, nebo co?! Jako ten... ten... ten..." rudla vzteky.
Lůďa se ji snažila uklidnit jako vzteklého koně "Hou... hou... v klídku... klídečku..."
"Ludmilo!!"
"Zde!"
"Hele, že mi s tim pomůžeš!"
"A s čim jako?"
"No... já... A opovaž se něco říct! Udělej ze mě holku!"
"... Em..." odvrátila se trochu nejistě, "A nezabiješ mě? To holky nedělaj..."
"Uč mě, Lůďo-san! Já budu tvůj nejvěrnější žák!" sepnula ruce.
"Um... tak dobrá... Půjdeme hned k tobě, vykašlem se na úkoly a pustíme se do toho..."
"Ano!" zařvala si Natálie vítězně a hned na to se otočila na kluky u stolu na konci jídelny, "Na co to čumíte, vy zobáci! To si tam pro vás mam dojít, nebo co?!"
"Natýsku, uklidni se... tohle holky nedělaj..."
"Tak... dobře... Lůďo-san..." a uklonila se po japonsku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 30. března 2010 v 20:13 | Reagovat

ano.... :-D  už se těšim, jak to celý bude probíhat... přáníčko, vypadat víc jako holka... hm... to bude pro Natýska veeeelmi obtížné.. ale ona to zvládne... jako s make-upem... :-D  :-D honem další!!! další, další, další, další!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama