Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Temné bratrstvo: Jehněčí rouno zkropené krví č.1

4. března 2010 v 15:01 | DimmuCZ |  Temné bratrstvo
I.
..Vrah se probudil. Vstal a pohlédl si na ruce. Ruce i oči měl svěcené krví. To ale není možné! Zabil, ale hlas, který k němu promlouval, slyšel ve snu, nikoli doopravdy! Kdo byl ten, který mu nařídil, ať to udělá? Kdo mu poručil, ať si oči světí krví? Pobíhal po skromném dřevěném příbytku, který nazýval domovem. Krom postele, židle, stolu, police s knihami a truhly tam nic nebylo. Podlaha sténala stále zoufaleji, jak po ní neustále dokola pobíhal. I když byla místnost velmi malá a vše v ní šlo z jednoho místa vidět, prohledával všechny kouty, obíhal ji a hledal něco, co tam není, ani být nemůže. Hledal toho, který mu tak promluvil do duše. Který ho zval svým bratrem.
..Postavil se do prostřed místnosti a roztřásl se. Zaťal ruce v pěst a svraštil obličej jako hysterické dítě. Malé a jemné ruce vrahovi, najednou neměly takovou sílu. Třásly se a jejich klouby křupaly, jako by se snažily z prstů utéct.
"Kdo jsi, vrahu ze stínu?!.." řekl tiše, přesto odhodlaně. Chtěl, aby to bylo slyšeno, ale bál se, že se tázaný ukáže.

..Ticho bylo tak hluboké, že byl slyšet jen dech svíčky. Její plamen se svíjel, jako drahá tanečnice. On se mu vysmíval. Chichotání svíce se odráželo od holích stěn. I vrzání střechy se nejspíše ozývalo pouze z pobavení jeho paranoiou. Vrah pootočil hlavou přes rameno. Smích plamene utichl. Znova se podíval na své ruce. Krev tam stále byla. Krajinu za okny ale už dávno zalilo světlo. I když hned kolem jeho domku protékala široká řeka Tyada, neodvážil se vyjít ven na světlo a ukázat světu své krvavé ruce a oči. Nikdo nemusel vědět, že byl zasvěcen do jakéhosi řádu nebo cechu vrahů. Je to přesně jedno z těch tajemství, která je třeba uchovat velice hluboko v duši, za maskou toho, za kterého se vydával. Než tuto masku zhotovil, vyryl a namaloval a než si ji nasadil na obličej, trvalo mu to několik let. Už co ho pustili z vězení se snažil vytvořit své nové já. Já, které bude moct ukazovat, a za než bude moct skrýt svou minulost a veškeré špatné činy. Jen když krajinu zalehla noc tuto masku sejímal. Chodil krást jako ten samý mizera, kterého pustili z několikaletého vězení. Přes den to byl ale jen chudý obchodník se zbožím, jehož původ byl ale zahalen do temných závěsů kdesi hluboko, hluboko pod onou maskou. A ačkoli to byl mizera, skrz na skrz zkažený pouličním životem prostého zlodějíčka, nikdy by si nedovolil kohokoli zabít. Nedokázal ani zvednout nůž a ukrojit chléb bez pomyšlení na to, co se mu kdysi stalo. Ano, právě tohle bylo to, co předcházelo jeho dopadení a uvěznění. Jeden z vážených Ratatyrských kupců, se probudil přesně tehdy, kdy se krysími kroky snažil proplížit do jeho spíží a ukrást tam cenné nádoby na víno. Neví se, jestli měl tak lehký spánek, nebo nedokázal z paranoii usnout, či snad ho jako kočku probudilo i sebemenší zavrzání podlahy... Spíše ale krysa udělala chybu. Když snažila se protlačit paklíč zámkem ke sklepení, plížila se kočka po schodišti tak lehkými kroky, že se i její robustní postava vznášela jako pírko. Přesně ve chvíli, kdy vnikl paklíč do zámku a s lehkým cvaknutím se připravil zápolit s jeho západkami, objevil se nad hlavou krysy stín v záři luny. Stín nože, ostrého jako zuby horského lva. Luna si všimla oné scény a se zájmem se naklonila, aby oknem lépe viděla. Aby se podívala do obličejů, které se měli střetnout. Její zářivá pleť ale seslala paprsky, které zatančili na čepeli nože a odrazily se. Vlna světla, vyrušila krysího zloděje od práce a zvedl hlavu od zámku, aby se poohlédl po jejím zdroji. Možná se domníval, že odlesk hodila snad drahá váza nebo talíř stojící na polici. Místo toho ale zřel obličej rozzuřeného muže. Vrhl se na něj jako by byl jeho přirozený nepřítel. Zoufalá krysa musela kličkovat a hledat úkryty, ale kocour se na ni sápal čím dál zuřivěji. Jeho vzteklý křik byl odpudivější, než zvuk vlastního lámajícího údu. Ostré drápy, formy dýky, sekaly všude, kam oběť zaběhla. Vše, čeho se dotkla, řezala vpůli. Nakonec ale unikl... I když už mimo ohrožení, strach ze smrti ho hnal dál. Dál po tmavých Ratatyrkých ulicích. Běžel dlouho a zběsile a neustále se ohlížel. Vyčerpání se postaralo o to, aby zakopnul o holou rovnou zem a náhoda, aby se zřítil rovnou do náručí městské stráže. Ačkoli měl šanci se obhájit, byl natolik šokován posledními minutami, že ho ani nevyslechli a zatkli. Obchodník nahlásil vloupání. Ukázal na něj tlustým prstem, když ho uviděl. V tu chvíli si přišel jako zvíře v kleci. Zavřený, odsouzený spoléhat se na všechny náznaky milosti, které mu dají. Třeba jako jídlo. Chodili se tam na něj dívat, jak na zrůdu. Přitom vlastně nic neudělal... Vykrádal domy, to je všechno... Odlesk dýky viděl všude a ji samotnou, tyčící se do vzduchu, jako symbol moci nad jeho životem... Symbol smrti bídné krysy... Proto nože a dýky tolik nenáviděl. Proto je nikdy nechtěl vzít do ruky.
..Znova pozvedl pěsti a rozeťal je. Dlaně byly stejně špinavé. Jen na jedné se skvěl světlý pruh. Pruh od toho, jak v ruce něco držel... Ano, byla do dýka! Musela být! Její rukojeť je široká. Onu ruku zaťal opět v pěst. Cítil ji... Cítil, jak ji musel držet. Cítil její zdobený jílec. Takový, který je paradoxně zdobený listy leknínu a květy růží. Zkusil rukou mávnout. On ji uslyšel... Uslyšel čepel, ostrou jako ledový zimní vítr. Přesto bylo zasténání, kdy čepel protnula vzduch, jemnější než vdych ženy. Prudce se otočil a znova sekl. Pomyslná čepel byla tak ostrá, že přetnula tančící plamennou ženu vpůli. Uslyšel její křik. Hned na to ale zase povstala. Díval se do plamene svíce a představoval si ji. Pohlížela na něj svýma rudýma očima a z nich se linuly zlaté slzy. Poklekl ke stolu a napřáhl k ní ruku, aby ji pohladil a utišil. Když uviděla krev na jeho ruce, ucukla a hned ho švihla svým ohnivým rouchem. Stáhl ji zase k sobě a podíval se na spáleninu, kterou si zapříčinil jen díky své vlastní fantasii. Pak vzhlédl zase ke svíci. Žena už tam nebyla. Jeho dotek s plamenem ho probudil a vrátil zpět do reality. Realita sama byla ale velice krutá. Ačkoli se teď v místnosti vyjasnilo a zmizely pomyslné temné kouty, kde by se mohl skrývat stínový bratr, ačkoli zmizel smích svíce, podlahy i stropu, ruce to nevyčistilo. Rudohnědá krev držela na jeho rukou jako druhá kůže. Roztřásl se a strhl pokrývku z postele. Do rukou si plivl a snažil se je třením vyčistit. Strach a naděje, jestli se krve zbaví, mu po těle ježily všechny chlupy. Pomalu dlaň odkryl. Byla stejná. Stejně označená, jako před chvílí. Vzlykl, uvězněn v beznaději. Hodil na zem pokrývku s níž se čistil. I ona byla teď od krve. Znovu si zkontroloval obě dlaně. Byly obě pořád stejné. Totožně zohyzděné. Nesmyla se ani kapka, a přesto se krev rozšířila i na jeho pokrývku. Napadlo ho jediné. Budu-li neštěstím plakat, slzy vytvoří po mé tváři krvavé cesty. Všichni sice uvidí, že svého činu lituji, stále budu ale vrahem. Vstal a postavil se vedle okna. Tekla tam řeka Tyada. I když vypadala špinavě, její voda teď byla čistší, než cokoli na světě. Bude muset čekat do noci, aby se k ní mohl vydat. Aby se od ní mohl nechat přivinout a v ledovém náručí jejích vod se zbavit tohoto označení. Lučištník má jednu paži silnou od luku, řezník spokojené a plné břicho, písař dlouhé a mrštné prsty, šťastná žena ruměnce ve tvářích, vrah na rukou krev... Je to označení, které si ponesete po celý život. Pro vraha pro jediného je těžké, jako kamenný kříž. "Bratr" měl zřejmě pravdu. Ať se bude čistit sebevíc, krev tam stále bude.
..Pořád doufal v naději, kterou přinese noc. Jeho dychtivost po osvobození a očistě sice prodlouží jeho čekání o pomyslné hodiny, ale on vyčká. Své oči ztratil někde na vzdouvající se hladině. Tolik s ní splynul, že zase přišel o smysl pro realitu. Voda Tyady neustále černala a opět se rozsvěcela. Jako by dva odstíny bojovaly o to, který dá barvu vodní hladině. Ve skutečnosti to byly jenom mraky, kdo na ni pouštěl sluneční světlo.
..Přeběhl mu mráz po zádech. Neustále světlající a pak zase hasnoucí tvář řeky mu připomínala jeho duši. Chvílemi zkažená, ale pak zase činící dobré skutky. Pohlédl zahanbeně k podlaze a pak zase do okna. Zjevila se tam něčí tvář a upřeně ho pozorovala. Odskočil a upadl. Když se sebral ze země, nikdo už tam nestál. Nebo si ho vymyslel? Sedl si zesláblý pod okno a začal se litovat. Snažil si vybavit tvář toho, koho zabil. Zabil ho vůbec? Nebo si to jen představuje? Krev na jeho rukou nemusí být o nic skutečnější, než plamenná žena. Proto se nikdy vrah nezbaví krve na svých rukou. Vidí ji tam totiž jen on sám. To je pro něj ale tak bolestivé a deprimující, že by si své vlastní ruce proto uřezal. Jenom někdo, kdo je schopen se s věčným označením naučit žít, se může stát vrahem. Se může považovat za vraha. Kdo je tedy ten, kdo své znamení nenávidí? V tomto případě je to hlupák, který se nechává unést svou až dětinskou fantasií.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama