Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Temné bratrstvo: Jehněčí rouno zkropené krví č.2

7. března 2010 v 10:53 | DimmuCZ |  Temné bratrstvo
II.
..První paprsky luny ho pošimraly na nose. Otevřel oči a hned jimi začal pátrat po potemnělé místnosti. Svíce dávno vyhořela. Venku už padla tma. Jistě vyskočil na nohy a doplížil se až ke dveřím. Paranoidně se rozhlížel po vlastním domku, jestli ho z tmavého kouta někdo nesleduje. Teď se to tam zdálo tmavší, než kdykoli jindy. Z každého rohu, jakoby slyšel slizké plazení obrovského hada. Být tam nemohl. Přesto se snažil přesvědčit o tom, že tam je a že mu chce ublížit. Hnusilo se mu se do kouta jen podívat.

..Stlačil kliku a opatrně vykoukl ven. Byl tam takový klid, jaký už krátce před půlnocí bývá. Žebráci a bezdomovci se krčili na rohožích u stěny hradeb města a stejně jako každou noc se třásli zimou. Ostatní spodina z okolí Ratatyrku, která ovšem měla to štěstí a vlastnila obydlí, už byla dávno zavřená ve svých dřevěných chatkách. Dokonce i ta, kterou nazývali pobudové a alkoholici svým domovem, ta, jejíž dveře byly vždy otevřené, aby přijala kohokoli z odkopnuté spodiny do svého vřelého rodinného kruhu, kde se s vámi s radostí podělí o každou kapku alkoholu, i ta byla zavřená a v jejích oknech zářily žádné svíce. Ticho a klid před půlnocí ukolébal i stráže, které stáli u vchodu k přístavu.
..S přehnanou obezřetností se vrah vyplížil se svého příbytku. Všechny listy na starém stromu u řeky se se zvědavostí otočili. Jejich zašustění ho vyděsilo. Uviděl ale jen kolébající se větve stromu a pohladil ho ten klidný vítr. Rychle přeběhl až k břehu řeky a poprvé smočil v její klidné spásné hladině své hříchem poznamenané ruce. Nabral do dlaně trochu vody a s pocitem neuvěřitelné úlevy ji zase nalil zpět na mateřskou hladinu. Ihned si začal ruce třít seč mohl. Voda šplouchala, jako by se u její hladiny nasupeně proháněly dvě statné štiky. Omýval své ruce stále rychleji a rychleji. Děs ale pomalu přebíral kontrolu nad jeho pocity. Strach, beznaděj a zhnusenost vlastnit své vlastní ruce mu mezi rty protlačovala tiché vzdychy. Kdykoli si pohlédl do dlaní s hrůzou zjišťoval, že jsou stále stejně označené. Že se nesmyla ani kapka. Zdálo se, že se voda sama hnusí dotknout krve, splynout s ní a přivinout ji k sobě tak, jako to dělá se všemi nečistotami. Zoufale si stoupnul do vody a brodil se dál od břehu. Nepřestával si ruce omývat. Stále na nich zůstávalo jeho znamení. Znamení "jsem vrah". Podlomilo mu to kolena a padl. Poklekl a nad hladinou se už tyčila jen jeho hlava a zkrvavené ruce. Třásly se. Možná zimou, možná projevem úzkosti. Dotkl se svých očí a zkusil si je otřít. Chvíli si je protíral a pak ruce zase spustil. Podíval se na svůj odraz na nikdy nelhající vodní hladině. Viděl svou tvář zřetelně. Osvětlenou září luny. Pohlédl k ní nahoru a pozvedl ruce, jako by se chtěl vykoupit. Ta se ale zahalila do sytě černých perutí mraků. Podíval se přes své rameno ke břehu. Někdo na něm stál a pozoroval ho. Postavil se a pomalu se blížil k němu. Ruce stále pozdvižené, v očích krutost a chlad, jemu nevlastní. Vidí mě jako vraha, proto budu ten vrah, říkal si stále dokola. Postava se ale vůbec nevzrušovala. Možná to bylo tím, že tvář vrahova byla odvrácena od záře, která by ji odhalila.
..Došel až na délku natažené paže k oběti. Stála a dívala se na něj, jako na kohokoli jiného. Nechápal. Možná, že je jeho tvář čistá, že není označená. Znovu zkontroloval své ruce. Jak je spustil, sklonili k nim tváře oba. Pořád onu krev viděl, ale chlapec, který stál před ním byl stále klidný. Krev buďto nepoznával, nebo neviděl. Pohlédl chlapci soustředěně do tváře. Ruce pozvedl až na úroveň jeho krku. Chlapec stále nic. Blížil se a připravoval uchopit vyzáblý světlý krček. Místo stisku se mu ale ruce roztřásly a on mu je položil na ramena.
"Já nejsem vrah," řekl chlapci a podíval se mu do očí, "Nedokážu to."
Ten ale jako by byl hluchý, němý i slepí. Díval se na něj a nic neříkal. Sledoval ho bez jakéhokoli náznaku zděšení. Jenom s tou dětskou zvědavostí. Vrahovy ruce se opět roztřásly a začaly s chlapcem jemně lomcovat. Vrahova tvář, jakoby se do sebe snažila vtáhnout. Rty se stáhly do úst a zuby je neklidně kousaly. Oči se přivřely a obočí se chvělo, jak se nasupeně přikrčovalo a opět uvolňovalo. Ruce se doplazily až ke krku a jemně ho stiskly. Teprve až teď se hluboko v chlapcově duši začal objevovat náznak zděšení. Jeho zorničky se strachem rozšířily a cukl sebou. Jeho slabé ruce se vymrštily na pomoc. Vrahův stisk sílil. Chlapec slabě vyjekl. Vrah dostal strach a se svíjejícím se dítětem v rukou se otočil k břehu zády. Ponořil ho celého pod hladinu blahodárné Tyady. Vší silou se ho tam snažil udržet, ale on sebou trhal a snažil se vyplaval zpět na hladinu. Jeho mrskání cákalo vodu na všechny strany. Klekl si celou svou vahou na jeho nohy a jeho krk stále tiskl do bahnitého dna. Ruce chlapcovi se střídavě zaplétaly do vrahových rukou a pak zase plácaly po měkkém dnu. Prudkost a odhodlanost pohybů jeho ale stále klesala. Přestával sebou házet a vzpínat se. K hladině se prodralo několik velkých bublin. Vzdor ustal. Rychle se postavil a díval se na místo, kde u dna ležel chlapec. Třásl se a svíral se mu žaludek. K hladině vyplavala bezvládná hruď a za ní se objevil stejně povolný zbytek těla. Bledě modrá tvář byla ozářena světlem luny, která se zájmem sledovala všechny hříchy noci. Od vroucích láskyplných objetí, po bezcitné sprovázení ze světa. Prudce se otočil za sebe. Nikde nikdo. Jako by vyšší moc pána nebo paní noci uspala všechny kolem. Tělo se kolébalo na vodě, jako by se Tyada snažila chlapce uklidnit. Vrah se znovu rozhlédl a chytil ho za ruce. Nemůže ho tady nechat takhle plovat. Někdo by si ho všiml. Odtáhl tělo po hladině až k přístavu. Skryl se hned za první lodí. Někdo sice chodil po molu, ale nevšiml si ho. Potopil se zahákl tělo chlapce za opasek za kormidlo. Pak poodplaval o kus dál a teprve tam se vynořil. Ohlédl se, ale nikdo si ho stále nevšímal.
..Odplížil se ke svému domku a nepozorovaně vklouzl dovnitř. Opřel se o dveře a hluboce oddychoval. Co pár vteřin letmo vyhlédl z okna, jestli se neblíží někdo z městské stráže. Paranoia se stala jeho neodmyslitelnou společnicí. Ve všech tmavých koutech teď byly stovky očí a všechny stíny si o něm šeptali. Panicky se kolem sebe ohlížel, byť věděl, že tam nikdo není. Bál se tam ohlédnout, ale zároveň se bál, že by mu uniklo něco důležitého. Pohyb stínu, nebo někoho ve stínu. Přitáhl si nohy k tělu, neboť s ním třásla zima. Mokré oblečení její sílu ještě násobilo. Natáhl ruku po přikrývce a všiml si v matné záři vlastní ruky. Byla stále znečištěna krví. Zdálo se, že ještě víc, než před tím. Ta její vidina byla opravdu pouze psychická. Není možné, aby krev oběti, kterou rdousil pod vodní hladinou rozšířila rudou skvrnu. Naopak, měla by se dočista smýt.
..Vzal pokrývku a sedl si naproti oknu. Celý zmizel v jejím objetí, až na nepokojné oči, které byly stále svěcené tou samou odpornou krví. Víčka mu ale po chvíli začala klesat. To možná ta zvláštní moc vládce noci ho tak konejšivě hladila po tváři, až se uklidnil a usnul jako v náručí milující matky ochránkyně.

III.
..Nad provizorním ložem vrahovým stanul muž v černé kápi. Obličej zahalen do jejího stínu, na rukou černé kožené rukavice. I opasek stejné kůže. Z něj pak s jeho bokem splývala stříbrná dýka ve zdobeném pouzdře. Ten muž vzal se tu ze stínu. Ze stejného, který vrah podezříval. Z toho smyšleného.
..Vrahovy oči se s probuzením zachvěly. Místnost byla, ač už byl den, stále ochuzena o světlo. Muž v kápi rozpojil ruce a spustil je k bokům. Proto si ho všiml. Jeho postavu tím doprovodil dojem, že se zjevil z čisté tmy.
"Spíš velice klidně, na vraha." řekl hlas hluboký a jedovatý, až se srdce v hrudi kroutilo strachem. Poznal ten hlas. Dokáže se vrýt tak hluboko do mysli, že se tělo posluchače mění v obyčejnou loutku.
"Kdo jsi?" vydralo se mu z hrdla tak tiše, že se ta slova ztratila dříve, než opustila rty.
Jeho otázka ale nepotřebovala být slyšena. Bylo naprosto zřejmé, na co se ptá.
"Jmenuji se Lucius L'chance [Lucius L-šáns]. Jsem řečníkem Temného bratrstva."
"Co tu chceš?"
"Ty neznáš ty lidové pověsti o tom, že pokaždé, kdy se někdo stane vrahem, navštíví ho řečník z Temného bratrstva?"
"Znám... ale snad nejsou pravdivé... Ty nejsi skutečný! Představuji si tě!"
"Jsem tolik skutečný, kolik jsem." rozpřáhl ruce v dlouhých rukávech a ustoupil krok dozadu.
Poprvé ho nechal zahlédnout svou tvář.
"Ale proč jsi pro mě nepřišel už tehdy?"
"Tehdy? Tohle byla tvá první vražda."
Vrahovi se zastavila krev v žilách. On si svou první vraždu vymyslel. Ale proč? Proč by byl někdo tak pošetilý, aby se snažil přesvědčit o tom, že je vrah? Byl to snad jeho osud, se jím stát?
"Dost bylo otázek!" zavrčel Lucius a znova k němu přistoupil. Laskavý hlasem se mu začal vrývat do duše: "Teď poslouchej pozorně, protože to nebudu opakovat. V malé krčmě u cesty směrem na Kreselii je jeden starý blázen, jménem Don Etevi. Pojedeš tam, do hospody U Starého šejdíře a zabiješ ho. Až to uděláš, znovu se zjevím. Považuj to za svůj přijímací test." potom odpoutal od svého pasu zdobenou dýku a podal mu ji, jako by to byl ten nejcennější poklad.
"Tohle je panenská dýka a už žízní po krvi. Splň svůj úkol a nalezneš mezi námi svou novou milující rodinu. A pamatuj, Matka noci tě sleduje."
Než zvedl zrak od dýky, muže pohltily stíny. Nezůstala po něm ani stopa. Jen dýka s jílcem zdobeným listy leknínu a květy růží.

IV.
..Pobíhal zběsile tam a zpátky a plašil prach, který znova a znova dopadal na starou podlahu. Pamatovala už hodně. Poznamenalo ji už mnoho kroků. Od lehkých kroků myslitelů až po těžké velkých vzteklounů. Nikdy po ní ale nikdo nepobíhal tak nervózně a nejist nad svým osudem, jako on. Zápolilo v něm několik vnitřních hlasů. Jedny radily, ať se vzdá a podlehne nabídce, kterou mu život dal. Jiné zase velely, ať uteče a zanechá za sebou vše, co považoval za překážky. Další zas, ať pokračuje v tom životě, který vybudoval těžce a odhodlaně. On se ale pořád ptal: Proč jste mě zaslepily výjevy z něčeho, co se nestalo? Na jakou cestu jste mě tím chtěly svést? Mám poslechnout toho muže v kápi? Jeho oči jsou tak chladné a hlas jedovatý jako sykot zmije... On mi ale podal ruku, když mě začal opouštět rozum... Mám se jeho nabídky chopit? Mám se chopit jeho ruky? Je stejně označená krví, jako ta má...
..Oběhl dalších několik kol, možná ještě zoufaleji, než ta předchozí. Zastavil se a znova pohlédl na dýku na stole. Přes celou její pochvu přeběhl záblesk světla. Jako by se na sebe snažila upozornit. Jako by to bylo mrknutí svůdné tanečnice. Díval se na ni a přebíhal mu mráz po zádech. Nevěděl, jestli vzrušením nebo strachem. Nemohl z ní spustit oči. Cosi, možná ona, mu pořád předla do ucha: "Víš, že k sobě patříme. Jako blesky osvětlují nebe, vrah drží v ruce dýku. Jsme od sebe více než neodmyslitelní."
..Ruka se hladově natahovala po noži z neposkvrněného stříbra. Říká se, že tento kov, jako jediný bez pomoci magie, je schopen usmrtit i proklaté mrtvé. Bylo až neuvěřitelné, jak mocný kov svěřil Lucius do rukou nezkušeného. Byla to první zbraň, kterou kdy vlastnil.
..Ten starý blázen, kterého má zabít, ten, jehož krev jako inkoust stvrdí přijetí do jeho nové rodiny, ten, ačkoliv se zdá být snadnou obětí, je stále živým tvorem a jeho krev bude stejně teplá, jako krev kohokoli jiného. Až na vrahy, kteří kolísají kdesi na hranici mezi bytím a vlastními pravidly, v roli těch, co rozhodují mezi životem a smrtí. Jejich krev je studená, jako půlnoční mlhy. Necítí lítost, nemají city. Nesmí mít. Cosi by pak bránilo tomu, aby pozvedli dýku ze stínu a jejím ostřím přeťali pouto duše se zemí. Teď váhal, zdali je jeho krev tak chladná. Jestli není, bude s Donem Etevim soucítit. Možná nebude schopen ho v jeho klidném snění přepadnout a navěky zamezit tomu, aby znovu otevřel oči.
..Dotkl se dýky. Bříška prstů začala jemně hladit její vzor. Její krása ho začala pohlcovat. Uchopil jílec a vyňal ji z pouzdra. Dlouho se nechával unést oslepujícím leskem čepele, bezpochyby tak ostré, až tělem pouze hladce prokluzuje tak, že si oběť ani nevšimne, že je laskána jejími doteky. Dokonalý tvar její ho nutil stále hlouběji a hlouběji hltat její odlesky. Ať už to bylo cokoli, nutilo ho to ji zasvětit krví tak, jak si to Lucius přál. Když ji držel, věřil, že se narodil proto, mít dýku v ruce. To jeho osud mu do mysli dal ten příběh o vraždě, aby mu do ruky mohl vložit dýku.
"Poslyšte stíny, ať už vás vidí jen oči mé či všech, krev Dona Eteviho bude prolita!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama