Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Temné bratrstvo: Jehněčí rouno zkropené krví č.3

12. března 2010 v 14:33 | DimmuCZ |  Temné bratrstvo
V.
..Stejně, jako se víno uvelebuje v číši, se noc rozlévá po krajině.
..Celý den pohlcovala dýka jeho oči. Stále více si byl vědom svého předurčení. Narodil se jako vrah, ale rána osudu ho svedla na jinou stezku. Když si to uvědomil, vrátil ho zpět na správnou cestu.
..Hned, co se většina obyvatel uložila ke spánku, zavrzaly dveře jednoho malého domku na břehu Tyady. Vrah se připravoval splnit svůj úkol. Cesta k hospodě bude trvat dlouho a ten starý blázen padne mrtev k zemi až těsně před svítáním. Ačkoli bude cesta k ní těžká a nebezpečná, stejně jako všechny cesty v noci po Adorně, byl odhodlán svůj úkol splnit během jedné noci. Po setmění se na cesty vydávají totiž bandité, zloději a právě vrazi. I když k nim už patří, neexistuje pravidlo, které by zakazovalo vraždu vraha vrahem.

..Dýku, místo toho, aby si ji hrdě přivázal k pasu, skryl pod dlouhý plášť. Vykradl se před bránu přístavu a zamířil k průchodu městem.
..Kolem lodí se už tradičně jako po každém setmění potulovali opilí námořníci a piráti. Tančili, radovali se, nebo zvraceli. Jako každou noc se tam v rohu krčil jeden muž, zdrcený životem. Plakal a naříkal. Stěžoval si na vše, co se stalo a lamentoval o své budoucnosti. Vykřikoval do tmy, že se zabije. Jako každou noc to ale neudělá. Kolem obchodů procházeli stráže s pochodněmi, nebo přímo přede dveřmi nervózně přešlapovali najatí hlídači. Nikdo nezasahoval do momentálního nočního života.
..Snažil se pohybovat obezřetně, ale to by zase působil příliš nápadně. Skrýváni rukou pod pláštěm a paranoidní kontrolování svého okolí je podezřelé. Proto šel tiše, ale středem cesty. Tlačilo ho strachem v hrudi, že bude odhalen. To ho nutilo jít opatrněji. Nikdo si ho ale nevšímal. V přístavu bylo teď chladno. Vítr se ohýbal o stěny domů a pak narážel do chodců. Zvedal jejich pláště. Proto se snažil ho držet, aby neodkryl dýku. Všichni u sebe běžně nosí zbraň a to i ničivější, ale tahle byla jeho první, proto ji nechtěl odkrývat. Nebyl navyklý ji u sebe nosit. Navíc měla zřejmě zvláštní cenu, když mu ji Lucius tak opatrně svěřil.
..Přístav překonal naprosto bez problémů. Akorát ho tam jednou málem srazil jeden opilý pirát. Před ním brána, obrovská a vznešená, i když oprýskaná a obroušená větrem. Prošel skrze ni a octl se na krátké stezce mezi stěnami, vedoucí do města. Obrovské kulaté kameny byly obroušeny od kopyt koní a kol povozů. Páchlo to tam, ale záře ulic města před ním tuto skutečnost přehlušovala. Další brána, tentokrát na hlavní náměstí Ratatyrku, byla už zdobená a udržovaná. Stál u ní pár stráží a se zjevně nepřítomnou myslí. Možná jen stín helmy jim dodával dojmu, že sledují své okolí. Když kolem nich procházel, tak se přikrčil. Znejistil. Ale oni se ani nepohnuli. Přes zbroj nebyl patrný ani pohyb hrudi při nádechu. Stále je sledoval a čekal, kdy "ožijí", kdy se poprvé pohnou. K náměstí s obrovskou kamennou sochou zakladatele města a prvního imperátora Patria Huberta Noxe, stoupalo několik schodů. Jistě, že zakopl hned o první z nich. Pádu nestačil zabránit, a jak se zřítil, cinklo pouzdro jeho dýky o druhý schod. Okamžitě se prudce otočil na stráže u brány. Stále tam ale stáli jako sochy. Hned se vyškrábal zpět na nohy a vyběhl do schodů. Tam stál další pár stráží a nevypadali o mnoho živěji. Těch si ale už nevšímal. Pohltila ho světla Ratatyrku. Kolem sochy zakladatele a patrona města se krčila spousta nádherných tmavomodrých květů vzácných rostlin. Teď, v noci, spaly s poupaty, ale jakmile je pohladí první paprsek slunce, ihned se rozvinou a podloží tak sochu svou výjimečnou krásou. Kolem záhonu stálo několik obrovských sloupů, na jejichž vrcholu byla černá mísa. V ní pak tančil obrovský plamen. Na každém z šedobílých domů byla louče. Kolem záře ohňů se rychle stíhal noční hmyz a šumění jeho křídel a cvrkot jeho, dodávaly spícímu městu dojem klidu. Z kruhového náměstí vedlo několik ulic. Po stranách každé z nich vysely rudé transparenty se zlatým motivem toho, na co byl život v ulici zaměřen. Ať už to byla, řemesla, obchod, nebo čtvrti s obyvateli z jiných končin, transparenty na ně upozorňovali jako na vstup do královského paláce. Při bezvětrné noci jen volně splývali se stěnami budov, z nichž vysely. Ve dne ale, kdy sem od přístavu zbloudil tu a tam slabý vítr, se vlnily ve vzduchu a znesnadňovaly cizincům se ve městě orientovat. Pak se obrazy na nich rafinovaně skrývaly ve vlnobití rudého praporu.
..Obcházel kruhové náměstí a kochal se zvuky noci, značícími klid. Žije v tomto městě už dlouhou dobu, nikdy však nebyl v jeho centru v době spánku. Procházel kolem sochy zakladatele s jistým odstupem. Měl pocit, že ho prázdné oči patronovy bedlivě sledují. Teprve až za jeho zády se začal cítit bezpečně. Prošel náměstím a zamířil k východní bráně. Kolem něj se belhali dva strážní. Kdosi je šel vystřídat. Otáčel se za nimi. Přemýšlel, jestli i tito dva dokáží tak děsivě ztuhnout. Opět nesledoval, kam došlapuje a zakopl o nízký schod, dělící náměstí od cesty k bráně. Došel až k ní a zastavil se, když na něj promluvil její strážce: "Kdo jsi, člověče? A kam míříš tak pozdě v noci? Brána je již zavřená. Musíš mít dobrý důvod, abys mě donutil ji znovu otevřít."
Tohle nečekal. Doufal, že projde městem bez potíží. Začal usilovně přemýšlet a více se zahalil do svého pláště, aby skryl svou tvář.
"Jsem pomocníkem jednoho z farmářů. Požádal mě, abych přišel ještě v noci a hned brzy ráno se mohl postarat o dobytek."
"Mohu vidět tvého pána?"
"Ta farma leží daleko od města a on nemá rád lidi zvenčí. Jakékoli lidi. Jenom mě."
Strážný si ho bedlivě změřil očima. Bylo jasné, že mu nevěří. Jeho zbroj se zlověstně zaleskla, jak se natáčel, aby mu nahlédl do tváře. Oči strážce byly skryty ve stínu přilbice. Nakonec bránu otevřel, ale pořád podivného poutníka podezřívavě sledoval. Ten ani nepoděkoval a rychle zmizel v husté tmě průchodu směrem k lesu.
..Před hradbami byla skromná stáj, která hostila jak koně místních měšťanů, tak pocestných obchodníků. Plot se sice už v některých místech v křečích ohýbal, ale koně ho dál neničili. Žádný z nich by nikdy neutekl do tak hlubokého a nebezpečného lesa.
..Z okénka dřevěného příbytku zvědavě vykukovaly dvě bílé koňské hlavy. Zřejmě ještě nikdy neviděly nikoho, kdo by se tak pozdě vydával do lesa. Na chvíli se zastavil a pozoroval je. Zamyšleně kulily černá očka a tlamy jejich se pohybovaly, jak přežvykovaly seno. Co kdybych jednu tu kobylu ukradl? Později bych ji mohl přivést zpět, že jsem ji někde našel. Asi by si mě ale všimli. Tak nemotorná silueta, přelézající vprostřed noci rozvrzaný plot stáje by jistě vzbudila smích nemála koní. Nebo by pak opojeni svou blbostí přeskočili plot všichni a já bych místo jednoho koně ukradl hned celé řechtající se stádo. Tak to ne! Obešel je s jistým opovržením. Ukryl se před zimou do svého pláště a vydal se po stezce ke Kreselii.
..Větve a staré kmeny stromů neklidně vrzaly a praskaly, jak se k sobě nakláněly. Šumění jehlic a listů připomínalo vzrušený šepot. Každý list s každým si špital o tom podivném poutníku, který se potuluje mezi majestátnými stromy a jen naivně si myslí, že ho nikdo nepozoruje. Chvílemi se do jejich debaty zapojovaly i sovy a jako poslové přelétali nad hlavou toho pro les neznámého návštěvníka. Tu a tam se i v keřích cosi prudce pohnulo a zašramotilo jeho větévkami. Otáčel se na všechny strany, plašen stále novými a novými zvuky. Teprve, až když položil dlaň na jílec dýky, se trochu uklidnil. Cesta se objevovala teprve až pod nohama. Sama byla očima nedohledná. Pak se zastavil. Cesta se snad stáhla a utekla těsně před tím, než na ní stačil došlápnout. Stejně zmizela i známka po tom, že by tudy kdy prošel jiný poutník. Kolem se rozhostilo ticho. V korunách stromů to zmlklo, sovy se usadily. Zvedl oči od černé země a rozhlédl se kolem sebe. Šero pohlcovalo vše okolo něj. Náhle se zase cosi pohnulo v keři. Okamžitě se připravil tasit dýku. Pomalu se k tomu místu přibližoval. Jakoby se v jeho mysli probudilo něco, co se mu do ní vložilo společně se vzpomínkami na vraždu, kterou nespáchal. Že by to byla odvaha? To se říci nedá. Byl jen odhodlán splnit svůj úkol a chtěl odstranit všechny překážky, které by mu v tom jakkoli zabraňovaly. V keři se vše opět ustálilo. Zmlklo ale vše, včetně větru. Chvíli se snažil v matných paprscích zahlédnout, jestli v keřích někdo není. Pak se otočil a zaposlouchal. Správný vrah by se měl pohybovat jako stín. Proto musíte slyšet a vidět věci, které tam nejsou. Být dost soustředěni na to, aby jste ho byli v čas schopni v prostředí najít. Soustředil se několik minut, ale chtíč umístit někam do keřů smrtelnou hrozbu, pomalu vyprchal. S výdechem se uklidnil a učinil pár kroků. Opět v keřích cosi zašumělo.
"Ať jsi, kdo jsi, ukaž se mi!" zakřičel rozhodně a opět se chopil jílce své dýky.
Místo pozorování někoho v keřích ho pocit nutil, umístit toho pronásledovatele někam za sebe. Než se stačil otočit, držel mu někdo nůž pod krkem. Zkažený dech a špinavé ruce ho mučily. Jen co se zasmál, spustil: "Kdo jsi, ty blázne a co tady děláš? Tohle je můj revír!"
"Jen potřebuji projít…"
"Uprostřed noci? A tak tmavým lesem? Jsi buďto blázen nebo vrah. Přiznej se!"
"Ne… Jsem jenom prostý pocestný…"
Než se bandita, stačil opět začít soustředit, vytrhl vrah dýku z pouzdra. Zloděj, zřejmě zmožený únavou, nestačil jeho počínání zabránit. Trhl sebou a dýka se mu zakousla do boku kožené zbroje. Okamžitě propukl v silný smích. Minula ho. Vrah neváhal příliš dlouho zdvihl kámen a udeřil ho jím do hlavy. Bandita prázdně hrkl a zřítil se k zemi. Těžká váha jeho těla zaduněla o listím vyloženou zem. Všechno se sebou zase začalo štěbetat. Lekl se a vzhlédl ke korunám stromů. Hned na to zase sklonil zrak k tělu na zemi. Vytrhl z jeho zbroje stříbrnou dýku a pečlivě ji kontroloval. Zacházel si ní jemně, jako s mladou dívkou. Možná ji tak i miloval. Pak položil si ji do dlaní a prohlížel každý její milimetr, zda na něm není sebemenší jizva, která by ohyzdila její krásu. Otřel ji pláštěm a opatrně zasunul zpět do pochvy. Potom se opět sklonil k tělu. Začal ho prohledávat. Teď už mohou být jeho věci k užitku jen tomu, kdo je ukradne. Vyděšený a překvapený výraz nekřivil tvář natolik, aby zamaskoval hlubokou jámu v jeho čele. Z úst zatím neukápla ani kapička krve. U jeho pasu našel vrah měšec, v němž bylo zlaťáků sice mělko, ale stále víc, než měl u sebe on. Snažil se ho odpoutat od nositelova těla. Ten se ale držel, jako by nechtěl opustit svého pána. Nakonec měšec utrhl a přesypal jeho obsah do toho svého. Zlaťáky o sebe jemně zařinčely na přivítanou. Z nosu bandity se teď vyřinuly dva černé proudy krve. Předháněly se, který dříve dosáhne úst, pak brady. Dále vrah tělo nesledoval. Překročil ho a pokračoval vstříc svému prioritnímu úkolu.
..Listy šuměly stále hlasitěji. Stále více a vice ho to rozhořčovalo. Zastavil se a pohlédl k nim vzhůru. Okamžitě umlkly. Uvolnil se z rozčarování zájmem svého okolí. Kdesi nad jeho hlavou zahoukala sova. Prudce za ní otočil hlavou a ona též zmlkla. Konec cesty už se blížil. K východu slunce bylo sice ještě daleko, ale věděl, že mu na to už nezbývá dost času.
..Sešel na cestu, udusanou koňskými kopyty. Zvedl od ní oči a zaposlouchal se. Tichou idylu noci narušovala divoká hudba a hlasitý smích. V dáli se linulo světlo z menšího dřevěného stavení. Stáli u něj dva koně a žrali něco z koryta. Přehodil si kápi přes hlavu a rozešel se k hospodě. Jen co před ní stanul, možná zlověstně, možná na přivítanou, zavrzal nad jejím vchodem dřevěný štít s nápisem "U Starého šejdíře". Otevřel dveře a ovanul ho ten zvláštní pach hospod, který je stejný ve všech po celé Adorně. Mísila se tu zatuchlina s vůní piva a potu, kouře z krbu a květinové vůně několika lehkých děv, které sem zřejmě přijely z města. Prošel kolem několika lavic a bouchnul pěstí do stolu. Netrvalo dlouho a objevil se starý rozesmátý hospodský v ušmudlané zástěře. V ruce držel džbán a naléval do něj levné víno. Jeho oči, zřejmě už se skelným pohledem, se snažili poznat nového příchozího. Podal džbán hubenému muži a utřel si nos.
"Co si přeješ, pocestný? Dobrého vína nebo piva ti mohu nalít. Jen si přej! Vidím, že nepřicházíš s prázdnou."
"Chtěl bych požádat o nocleh. Má cesta byla dlouhá."
"Máme jenom tři pokoje, tam dole, pod těmi padacími dveřmi. Jeden má rozbité dveře a ve druhém je už dlouho ten starý blázen Don. Pokoj úplně na začátku chodby je ale volný. Bude to sedm zlatých za noc."
Hodil na stůl požadované peníze a naklonil se k hospodskému. Když po zlatě sáhl, bouchnul znova pěstí do stolu. Stařec uskočil a začal nervózně žmoulat svou zástěru.
"Povězte mi něco o tom starém bláznu."
Hospodský se k němu přikloní a tiše praví: "Je tu už hodně dlouho. Mám dojem, že se před něčím schovává. Nikdo tam za ním nechodí. Nevím, proč si vybral zrovna mou hospodu. Podle mě ale to, že je tady, nevěstí nic dobrého."
Vrah spokojeně zamručel a sešel ze schodů vedoucích do hospodské noclehárny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama