Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Temné bratrstvo: Jehněčí rouno zkropené krví č.4

23. března 2010 v 11:13 | DimmuCZ |  Temné bratrstvo
VI.
..Konečně byl na místě. Zabouchnul padací dveře a pokračoval po chladné a vlhké chodbě. Na jejím konci byl pokoj se zamčenými dveřmi. Kdosi tam ale neklidně pobíhal. Občas se ozval vzdych, nebo zavrzal nábytek. Vrah sklonil hlavu a snažil se v sobě najít to odhodlání, které ho v lese zachránilo. Ať se ale soustředil jakkoli hluboce, sténání Eteviho nebo něčeho v jeho pokoji, ho neustále vyrušovalo. Možná se ale nedokázal soustředit. Možná nechtěl. Zabil už dva lidi ale život ani jedeno ho nemrzel. Ani jedna z těch obětí ho nepronásleduje ve snech ani představách. Prostě zemřeli. Kdo byl prostředníkem se nikdo nedozví. A tak to má být. Odkryl dýku u svého pasu a pomalu ji vytasil z pouzdra. Uchopil ji ostřím dolů a podíval se na její lesk v chabém světle chodby. Přesto zářila. "Zabít, zabít…" opakovalo cosi v jeho mysli. Možná to byl ten samý hlas, který k němu promlouval, když se rozhodoval, zdali dýku přijmout, jako svou neodmyslitelnou společnici. "Zabít, zabít…" opakoval hlas stále vášnivěji. Poléval ho pot a ruka s dýkou se třásla.

Je to jen starý blázen. Jeden z těch, co příživničí na světě a nikomu nebude chybět. Lucius mi dal za úkol ho zabít. Neví sice, že váhám, ale jestli váhám teď, bude tomu tak pokaždé. Zabít někoho, koho si sám vyberu je jiná věc, než zabít toho, na koho ukáží. On mi přece nic neudělal… Ale je mou poslední nadějí žít ještě nějaký život. Někde, kde se to dá nazvat domovem. Někde, kde mě přivítají jako rodina… Vrah je ten, kdo pozvedá nástroj smrti, ten, kdo očišťuje svět od nepotřebných individuí. Já jsem jenom vrah… Oni za mně rozhodnou, koho zabít. Ukáží a já to vykonám. Nepotřebuji, aby se vůči mě nějak provinil… Jako ten chlapec tehdy… Má první oběť…
..Rozrazil prudce dveře a zůstal mezi nimi stát. Stařec se zastavil a díval se na něj právem jako na zjevení. Po chvíli to byl ale on, kdo promluvil: "Kdo jsi? Jsi vrah?? Jak jsi mě našel?"
"Matka noci vidí vše a ty jí neunikneš!"
"Počkej! Počkej! Ne! Nezabíjej mě! Počkej, dám ti peníze! Kolik chceš? Sto zlatých? Dvě stě zlatých?? Řekli si svou cenu! Prosím, nech mě žít! To tě ani nezajímá, proč mě máš zabít??"
"Ne!" vyhrkl rychle a přiskočil k němu.
Vrazil dýku hluboko do jeho hrudi. Ta snad zavzdychala blahem, když se prvně dotkla krve. Etevi vyděšeně zhlédnul ke své hrudi. Kolem dýky se teď rozpívalo kolo krve. Potom se jeho vyděšené oči zadívaly do stínu pod kápí. Nespatřily ale ani lítost, ani radost, pouze chlad. Dýka vyjela z hrudi s kovovým zařinčením. Otřela se totiž o stará žebra, která při prudkém úderu popraskala. A znova! Znova se zakousla do těla starce. Opět s tím slastným vzdychem. Muž se začal dusit. S chrchláním z jeho úst vylétlo několik krvavých slin. Vrah dýku vytrhl a tělo se zatřáslo. Hned na to se zřítilo umíraje k zemi. Ruce se chvíli třásly a oči hledaly po stropě odpuštění. Jejich poslední pohled ale spočinul opět na vrahovi, řkouce: "Proč?". Hlava s tichým zaduněním upadla na zem. Po oblečení se stále více šířilo krvavé kolo. Vrah stál nad tělem s chladným klidem. Nebyl ani rozrušený, ani uspokojený. Prostě vykonal svou práci. Tak to má být. Pozvedl před své oči dýku. Ukapávala z ní krev. Být to dívka, je na vrcholu blaha. Byla zasvěcena. Zasvěcena krví. Toho, na koho Lucius ukázal. Sklonil se k tělu a vytrhl z jeho kapsy kapesník. Utíral do něj dýku a díval se na prázdný výraz v očích mrtvého Dona Eteviho.
"Výborně…" zamručel jedovatý hlas za jeho zády.
Otočil se. Stál tam Lucius L'Chance a tiše mu tleskal.
"Považuj tímto svůj úkol za splněný. A svůj přijímací test za úspěšně dokončený. Tímto si stvrdil členství v našem bratrstvu. Dýka je smlouvou, krev tuží. Vítej mezi námi, bratře. A teď pozorně poslouchej. Pojedeš do Kreselie, poznat svou novou rodinu. Na jihu města u hradeb stojí starý opuštěný dům. Vejdeš dovnitř a sejdeš dolů k bráně do svatyně. Uslyšíš hlas, on se tě zeptá. Odpověď zní: 'Krvavě rudá, můj bratře.' Hned jak vstoupíš, jdi za Victorem. Řídí svatyni, když tam nejsem přítomen osobně. Vysvětlí ti jak se co patří, a pak se můžeš seznámit se svou novou rodinou. Nechť nad tebou bdí Matka noci, jako nad všemi svými milovanými dětmi."
Vyšel z pokoje na chodbu. Než se vrah vzpamatoval a šel ven za ním, byl už zase pryč. Jako vždy ho temnota vyvrhla a pak zase pozřela.
..Z ran vytákala krev v těžké bordó. Jako prameny vzácné vody vytvořily spojnici mezi ránou a malým jezírkem, v němž se tělo louhovalo. Obličej s prázdným výrazem byl též zdoben takovýmto pramenem. Nemůžu ho tady jen tak nechat. Rozhlédl se po místnosti a jeho pohled zkřížila bílá svíce se zlatým plamenem. Vyndal ji ze stojanu a chvíli si prohlížel voskvé pruhy po jejím ladném těle. Naklonil ji a kapka vosku se rozprskla na podlahu. Možná hledal v plameni svíce tu krásnou ženu. S chutí hltal každý záchvěv ohně. Sklonil hlavu a podíval se na bílou skvrnku u svých nohou. Otočil se k tělu a znovu nechal odkápnout trochu rozehřátého vosku. Kapka se objenivla jako bílý ostrůvek uprostřed jezera krve. Sklonil se k tělu a zapálil cíp jeho oblečení. Plamen se se zaprskáním zakousl do rukávu a rovnou i do paže samotné. Pomalu narůstal a svíjel se v rozkoši. Prošel okolo hostitelova těla a přiložil knot svíce ke slamníku. Plamen ani neváhal a ihned se po něm rozběhl do všech stran. Pohodil svíci na Donovo tělo a ta se mu uvelebila na hrudi. Vyšel z místnosti a naposledy se ohlédl ke své oběti. Plamen ze slamníku se už s rozkoší plazil po stěně. Donovo tělo tiše syčelo, jak se pod kůží škvařil tuk.
..Po tváři vrahově se rozvil úsměv. I přes to ale výraz v jeho očích mrazil tolik, co mu lítost rozehřívala srdce. Ani náznak svědomí. Přičemž to bylo zrovna ono, svědomí, co hřálo jeho ruce, když mrznul v Ratatyrském vězení. Kde ho spytoval a pitval každým dnem i nocí, hodinu co hodinu, neustále dokola. Když kříšťálové kapky, kterým propujčovala vyjímečný lesk měsíční záře, pronikající skrze trhlinu ve vydroleném stropě, neustále dokola cinkaly o obroušený kámen v rohu cely. Každé nové cinknutí stále dokola přinášelo to samé utrpení. Pořád to samé "cink, cink, cink...". Každý den, v kuse... Každé tři vteřiny to samé "cink"... Když se jako vyhladovělá krysa krčil v protějším rohu a sledoval upřeně každý nový třesk kapky o kámen. Každý nový gejzír polekaných kapiček. Cinkat přestaly pouze tehdy, kdy se na kámen posadil. Sice pak kapky neslyšel, zato neustále cítil jejich mrazivé doteky. Pořád, pravidelně... I když každou očekával, neustále se lekal, když na něj ta nová a nová dokola dopadaly. Třásl se zimou a vztekem. Hysterickým záchvatům z vražedné pravidelnosti cinkotu se odnaučil; ovšem na úkor své pozornosti. Soustředil se jen na to otravné "cink, cink...". Oči vypoulené šílenstvím hltaly a zároveň nenáviděly každou perlu zvlášť. Jen výsměch jejich byl jediným zvukem, který slyšel. Co je šílenější? Pravidelný a otravný cinkot, nebo absolutní ticho? Těžko říct... K šílenství vás dovede jedno i druhé... Proto tak nevěřil tomu, když se se skřípěním otevřela těžká železná vrata, která oddělovala jeho kobku od zbytku světa. V tu chvíli si pomyslel: "Co? Už? Ale co kapky? Kdo bude poslouchat jejich cinkot? Přece je nemůžu opustit, jsou to jediné, co znám..."
Ještě nevěděl, že se téměř ihned najde další ubožák, který bude jejich zvonivému smíchu naslouchat...
..Teď byl jeho oblíbencem plamen. Křišťálové kapky nahradila plamenná žena. Plazila se po stěnách celého pokoje a vzdychala blahem. Ještě naposledy jí poslal úsměv a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama