Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.6

2. dubna 2010 v 0:30 | DimmuCZ |  Den zkázy
"Hele, vy máte doma nějaký líčidla?" ptala se Lůďa, když vyšly ze školy.
"No... máma má, ale je na ně opatrná."
"Tak to bych při tvém zacházení s makeupem neriskovala... Tak něco koupíme v drogérii."
"Jo... A kdo bude platit?"
"Je to tvoje proměna..."
"Já mam... počkej..." sahne do tašky a vyndá peněženku, "osum stovek."
"Fakt svoje prachy obětuješ?"
"A proč ne?" zarazí se.
"Nijak proč ne..."
"Aha..."
"A pak se ti podivam do skříně a tak... musíme tě nějak stylizovat."
"Aha..."
"A bude to chtít pořádný boty... Ale ty jsou dost drahý."
"Aha."
"Ale můžu ti dát nějaký moje. Už budou alespoň vyšlapaný."
"Aha..."
"Co se ti na tom nezdá?"
"A... nic... nic."
"Pojď, pujdeme sem."
"Fajn. Veď mě. Veď ruku mou... po pultě."
"To se neboj."

...
Vstoupí dovnitř a zamíří k regálům s líčidly.
"Tak a teď test. Co z toho bude asi nejdůležitější?"
"To... nejlevnější."
"A proč?" zamračila se Lůďa.
"No... to, co je existenčně nejdůležitější, jako třeba rohliky, je nejlevnější..." přerušila svůj výklad, když začala Lůďa nevěřícně kroutit hlavou.
Ludmila přistoupila k jednomu regálu a vzala z něj řasenku "Co to je?"
"To... je na řasy."
"A jak se to jmenuje?"
"Nářaska... ne, počkej... řasovačka... Ne, ne, ne... Em... Počkej, už to budu mít!" luskla prsty, "Řá-so-vá-jů-čko-vni-ce!" vyslabikovala hlasitě a podrbala se významně na hlavě.
"To je řasenka..." řekla Lůďa trochu šokovaně.
"Jo... to jsem chtěla říct..." pokývala hlavou.
Vzadu stála prodavačka a nevěřícně je sledovala. Zarazila se, ruku v půlce cesty k poličce.
"Tak... a co je tohle." řekla Ludmila a zvedla stíny, "A snaž se." napomenula ji.
"To... tó...tóóo..." zakrucovala "ó" do různých tónů.
"Nó?"
"Tóo... tóó..."
Lůďa ji povzbuzovala přikyvováním.
"Toó... je... jé... jsou... barvy na voči... to jsou... barvítky na voči... to jsou... barvy na... barvů-vo-... -vý..."
"Nekombinuj!"
"Jááa... nevimm..."
"To jsou oční stíny."
"Jo... aha."
"Tak, víš co? Já tě tady nebudu trápit... Vyberu ti to sama..."
"Díky, Lůďo-san."
"Neni zač..."
Natýsek se mezi tím pohyboval mezi regály a hledal něco, co by bylo holčičí a znala to.
Po chvíli uslyšela Lůďa řinčení padající tašky a těžkou ránu, jak dopadla. Zvědavě nahlédla do oné uličky.
"Natýsku?" zeptala se opatrně, když viděla, jak ztuhle stojí a na něco zírá.
"Lůďo?"
"No?"
"Co je víc holčičího, než blond barva?"
"No... je sice fakt, že těch si všimneš hned... Ale... no... já nevim, jestli se to k tobě hodí..."
Natálka zvedne dvě krabičky a prohlíží si je. Po chvíli se zeptá "Co je víc holčičí? Platinová, nebo zlatá?"
"Fakt myslíš?"
"Já to myslim vážně!"
"Já ti to neberu..."
"Která barva je nejvíc holčičí?"
"No... bárbíny... blond a růžová..."
"Super! Jdu do toho!"
"Tys zešílela!"
"Hele! Jednou jdu do toho, tak to bude pořádně! A do morku! A nesnaž se mě od toho sakra odrazovat!"
"Jak myslíš... Holky se ale tak nerozlicujou kvůli blbostem..."
"Pardon... Lůďo-san."
"Jo... v pohodě... Já zatím půjdu likvidovat zásoby líčidel."
"Tak jo. Už se těšim." zabroukala a hloubavě si prohlížela obrázky na barvách na vlasy.
"Já se taky těšim..." frkla Lůďa ironicky.
...
"Tak co jsi vybra...lá-a..." zpomalila se Natýskova reakce v důsledku šoku.
"Mam jen ty nejzákladnější věci. Takový, jako korektury na pleť, to, myslím, nebudeme potřebovat."
Natálie na tu hromadu na páse zírala s nemalým zděšením. Snažila se přípravky letmo spočítat, ale nebyla toho z šoku ani schopna.
Ludmila jí opatrně vypáčila z ruky její peněženku a otevřela ji za cílem platit.
"Bude to 762 korunek." řekla milá a příjemná prodavačka u kasy.
Lůďa se preventivně ohlédla na Natálii, aby se ujistila, jak se tváří. Se znepokojením zjistila, že se jí cuká koutek levého oka. Opatrně podala prodavečce peníze, která ji nechápavě sledovala.
"Teď nedělejte prudké pohyby a hlučné zvuky..." špitla Lůďa.
"A proč bych neměla-..."
"ÁÁÁÁ!!!" Rozlítila se v mžiku Natálie, přelétla pult a začala se na nebohou prodavačku sápat s cílem ji škrtit.
Aby mladou pani zachránila, skočila Ludmila po skákající Natálii a strhla ji s sebou k zemi. Inu... Spadly do prostoru 1x1,5m, kde seděla prodavačka.
"Uklidni se!! Tohle holky nedělaj!"
"Na to ti seru!" řvala a dál se na chudinku vyděšenou pokladní sápala.
Ta pak hbitostí srnky přeskočila přes pás na vykládání zboží a utekla z obchodu.
"Pust mě na ni! Pust mě na ni!"
"Uvažuj racionálně! Nenech se tou cenou zbytečně iritovat! Dýchej!"
"Pust mě!"
"To, že je to drahý neznamená, že za to může zrovna ona!"
Natýsek se uklidnil. Stále sice prudce dýchala, ale přestala sebou divoce trhat s cílem se vysvobodit z Ludmilina křečovitého sevření. Lůďa začala klidně dýchat a doufala, že se její kamarádka chytí.
Ta se po chvíli z bezmála božského klidu zpoza putu vyřítila jako saň ze sluje. "Pusťte mě na toho kreténa, kterej to předražil!"
"Natý-... Au!" zařvala Lůďa a pustila ji.
Natálka se zarazila, že se za ní nežene a mlčí. Otočila se. Lůďa se jednou ze svých gigantických srdcových náušnic zachytila o klíč od kasy. Natálka se k ní sklonila a snažila se ji vyprostit "Počkej! Necukej se!"
"Ale ono to bolí!"
"Na světě toho bolí..."
Netušily, že je nad nim zavěšena průmyslová kamera a celé jejich vystoupení, včetně přepadení pokladní, natáčí. Z té výšky to vypadalo, že se pokouší vykrást kasu. Jejich "plán" se zdál být zločinecky dokonalý. Svým výstupem vyčistily obchod od všech přítomných.
...
Když se to podařilo, nechala Lůďa na kase celých těch osm stovek a mlčky odešly. Sedly se na zamrzlou lavičku v parku a kolem nich projelo několik policejních vozů.
Natálka vzala ze země kus ledu a zabalila ho do papírového kapesníku. Pak ho přiložila Lůdě na natržené ucho. Lítostivě se vedle ní posadila a stiskla si dlaně mezi koleny.
"Natýsku..." začala zvolna a tiše Lůďa, "Promiň... ale tohle holky nedělaj..."
"Omlouvám se... Lůďo-san..."
"To je dobrý... Půjdem k vám a já se ti dam do skříně, ju?"
"Ty mi to odpustíš?"
"Vždyť seš moje nejlepší kamarádka... Ty si vždycky odpouští."
Objaly se, ale musely toho nechat, protože jí Natálie škubla s náušnicí v postiženém uchu.
...
"Kdy přijede máma?" zeptala se Lůďa ve dveřích.
"Asi kolem pátý... Nevim..."
"Tak to tu bude každou chvíli."
"No... asi zažije menší šok, až uvidí, co jsem si koupila."
"Tak to schováme, ne?"
"Třeba ke mě do postele."
"To je dobrej nápad. V tom tvym bordelu se nedá nic najít."
"Hlavně tam nevypadá nic nápadně."
...
"Tak..." promnula si Natálie ruce, když předstoupila před obrovské dveře skříně "Tohle... jsou moje hadry!" otevřela ji dramaticky a zůstala u ní stát v jinak dramatické póze.
Lůďa si vedle ní vyklonila a chvíli se dívala do tmavého prostoru ve skříni "Promiň, já si nikdy nevšimla, že bys měla tak málo barevnýho oblečení..."
"Proč? To černá jako neni barva?"
"Jestli chceš do barbie... Tak fakt nemáme materiál, ze kterýho vyjít."
Natýsek otočil a chvíli nechápavě zíral do skříně. V tom zajely klíče do zámku.
"To je tvoje máma!" probrala se Lůďa.
"No a?"
"Hele, to je skvělá příležitost," trhala jí za ruku, "říct jí o peníze na oblečení!"
"Ta si bude myslet, že jsem zešílela!"
"Já bych spíš řekla, že ti z nadšení něco dá!"
"Fakt?" zamračila se po malé dramatické pauze.
"Jó! Jdi!" a strčila do ní.
"Mami?" zeptala se matky ze schodiště. Právě pod ní skládala svou šálu na přecpaný věšák.
"Ano?"
"Jdi dolu!" strčila do ní zase Lůďa.
"Mami?" opakovala při sestupu ze schodů.
"Ano?" opakovala i matka a zůstala na ní chvíli koukat. Tušila, že půjde o něco velkého.
Natálie se nadechla a založila si ruce, "Já bych se tě chtěla zeptat," začala pomalu a trochu se pokyvovala, "jestli bys mi nedala prachy na hadry!" zamlela pak rychle a hledala v matčině tváři stopy po šoku.
Ta se vážně tvářila, jako by na ni vychrstli kýbl studené vody.
"Ty chceš kupovat oblečení?" zeptala se nechápavě a pomalu se začala rozsvěcet v úžasu.
"Jo... Co je na tom divnýho."
"Holčičko moje!" rozpřáhla ruce a objala ji.
"Mámo! Nech toho!" zahuhňala do jejího ramene.
Matka ihned vytáhla z kabelky peněženku a podala jí dvoutisícovku.
Natálka ji přijala s otevřenými ústy. Pak se otočila na Lůďu, která mezitím překonala polovinu schodiště.
"Počkej, ještě do ní kousnu, jestli je pravá." zamlela nesmyslně.
"Dobrý den! Nashledanou!" vyletěla najednou Lůďa a protlačila zmatenou přítelkyni mězi dveřmi.
Paní Elreichová se tomu jen zasmála.
...
Holky vymetly snad všechny obchody, které byly ještě otevřeny. Stylizovaly se do valentýnských barev - růžová, červená, bílá, žlutá.
Když už odcházely zpět k nim domů, obtěžkány taškami a bavily se o zážitcích z převlékacích kabinek, kdy se jim například podařilo urvat jeden věšáček, zastavila se najednou Natálka před jednou výlohou a zůstala se do ní dívat. Lůďa šla vesele dál a rozmachovala rukou při veselém rozhovoru. Až po chvíli jí došlo, že už jde sama. Otočila se a čekala, až se Natýsek rozejde. Ta ale jen zkoprněle čuměla do výlohy.
"To nutně potřebuju." řekla po chvíli, jako kdyby byla zhypnotizovaná.
Lůďa k ní doběhla a zahleděla se na tu samou lesklou malinově růžovou košili s krátkým rukávy za sklem.
"Mamma mia..." vydechla Lůďa, i když ani nevěděla proč vlastně.
"To nutně potřebuju!" zopakovala Natálka a rozběhla se dovnitř.
...
"Tak... je půl sedmý a my můžeme konečně začít se samotným kurzem!" tleskla Lůďa a sedla si u Elreichových v kuchyni na židli.
"Co mě budeš mučit první?"
"Úpravě zevnějšku!"
"Super..."
"Můžeme začít tím, že se sama nabarvíš!"
"Hou! Hou! Hou! Hele! Neni to moc vysokej cíl?"
"A proč by měl? Pomůžu ti, a jak bude barva působit, budu ti vysvětlovat, jak si upravit nehty a jak zkombinovat oblečení. Až si barvu smeješ, tak tě naučím se líčit a..."
Do kuchyně vlítnul Natáliin otec, půltunové monstrum řídící kamion, a začal se rozčilovat "Ty se chceš barvit?! Na co se chceš sakra barvit?!"
Lůďa začala blednout a doufala, že je neviditelná.
"To je snad muj problém!"
"Jsi moje dcera, kurva! A já snad mam právo o tobě rozhodovat!"
"Jako řídit mi život jo?! Já mam taky vlastní mozek, abys věděl!"
"Nebuď drzá, do piči! Jednou jsou tvuj otec, tak mam právo se o tebe zajímat!"
"Jako, že mě za všechno kritizuješ a všechno mi zakazuješ?! Jdi se vycpat, táto! Pojď, Lůďo, jdeme!" popadla ji za ruku a sebraly všechny tašky s nákupy, včetně toho z drogerie.
"Počkej, až se vrátíš domu!" hrozil jí prstem otec, "Štětka z tebe bude! Kurva z tebe bude, jestli to bude takhle dál pokračovat!"
Natáliina máma byla zrovna na kafi u kamarádky, takže se vyhnula další hádce se svým manželem, kvůli jejich jedinému dítěti. Ona totiž vždycky přiskočila na pomoc, když šlo do nejhoršího.
...
"Co budeme dělat?" ptala se chvějící se Lůďa a zdálo se, že má na krajíčku.
"Asi pudem k vám... Doma mě nechtěj..."
"Jako, že u nás přespíš?" 
"Vašim to vadit nebude, ne?"
"Ne, jsou rádi, když si domů vodím kamarády."
"No vidiš. Budeme na to mít u vás doma klid!"
"Ale víš, že bydlím daleko, a jestli ti to líčení ráno půjde, jak myslím, tak si budeme muset pěkně přivstat."
"Máma je můj věrný taxikář. Kdyby něco, tak pomůže. A neboj, my to zvládnem!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama