Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Salte č.1

23. dubna 2010 v 22:01 | DimmuCZ |  Salte
..Po firemní chodbě prošlo několik zaměstnanců. Když odbočili za roh, vyšel někdo z postranní chodby. Nikdo si ho ale nevšimnul.
..Dělník štípnul kartu a šel svým směrem. Hned jak odbočil, přišla ke štípačkám ona osoba, vzala zaměstnancovu kartu a zapálila ji zapalovačem. Papírek zůstal hořící ležet, jak ho odhodila. Tenhle dneska v práci nebyl.
..Postava zamířila do koupelen. V zrcadle se objevil její odraz. Byl to kleiklop. Muž. Vážně dával názvu svého druhu nový rozměr. Už to nebyl jen stín, ale i duch. Drápem vyškrábal na sklo srdíčko a pod něj ještě jméno ředitele firmy. Byly to pánské záchodky. Potom otočil kohoutkem a z něj vytryskl nejsilnější proud vody, co to šlo.
"Jůůů!" zavýsknul si tiše pro sebe a otočil další kohoutky, až tekly všechny plným proudem. Pak vyhlédl ze dveří a pokračoval po chodbě až ke kancelářím.
Stál vprostřed koberce a rozhlížel se. Vytáhl z kapsy bloček a prolistoval ho.
"Ó, dnes přijdou k panu… É… Ariánovi. To-ó je-é… Rovně, pak doleva."
Přišel na místo určení. Zasunul dráp do zámku v klice a otevřel si. Písknul údivem, i když už čekal, že se mu to opět podaří. Vešel do kanceláře. Stále si něco pískal. Promnul si ruce a začal řádit. Nejdříve zpřeházel šuplíky. Potom uvolnil šrouby v kancelářské židli. Přivyšrouboval žárovku v lampičce. Potom vyndal šroubovák a přerušil vedení světla v místnosti. Samozřejmě zatáhnul automatické rolety a zničil ovládání. A jako bonus - vyndal lidské porno plakáty a dal je do připravených brožur pro klienty. Pak se podíval na hodiny. Už byl čas zmizet. Odešel z kanceláře a zmizel do vedlejší. Právě se sem po schodech blížil pan Arian a jeho dva důležití klienti.
"Pojďte, pojďte, dámo a pane, jistě se spolu nějak domluvíme!" zval je srdečně do své kanceláře.

..Odemkl dveře a vyzval je, ať se posadí. V místnosti byla tma, že nebylo ani vidět na krok. Pod Arianovýma nohama něco křuplo. Bylo to dálkové ovládání na rolety. Dělal, jako že nic a dále sršel optimismem. Přišel k oknu, ale ruční ovládání bylo taktéž zničené.
"Děje se něco, pane?" zeptal se jeho zákazník.
"Ale nic co by nás mohlo odradit od práce, pane." řekl Arian a chtěl rozsvítit velké světlo. "Dění venku by nás akorát vyrušovalo." zalhal, že ví, co dělá. V duchu se modlil, aby to nebylo to zdejší "strašidlo".
..Spínač na světla, ačkoli ho několikrát přepnul, vůbec nereagoval. Arian se už naštval. Přešel ke svému stolu a podíval se na zákazníky. Kancelář osvítil jeho zářivý úsměv. Vyzval zákazníky, ať se posadí. Ti tak učinili, ale podezřívavě se po sobě dívali. Arian se předklonil a chtěl rozsvítit. Žárovka se rozzářila a praskla. Vzdychl a posadil se na židli. Ta se s ním podlomila. Rychle se snažil vstát a ještě jednou upadl, jak mu po odpadlém kolečku ujela noha.
"Co to tady předvádíte?" zlobil se zákazník.
"Nic, pane, jen menší technické problémy. Prohlédněte si zatím brožury, já zajdu, s dovolením, pro technika." říkal, když se ještě zvedal.
Zákazníci pokývaly hlavou, že mu dovolují odejít.
Jen co za Arianem zapadly dveře, otevřeli oba současně brožury. Žena vypískla a rychle ji zavřela. Snažila se dělat, že nic neviděla. Muž se díval nejdřív na ni, potom do své brožury. Znovu manželku zkontroloval a přiklonil se směrem k oknu, aby na to lépe viděl.
..Arian šel po chodbě s technikem a rozčiloval se. Házel rukama, jako vzteklá slepice a něco mu nadával. Údržbář ale jen apaticky sledoval strop. Když přišli na místo a otevřeli dveře, Arian už zase žhavil svůj neodolatelný úsměv.
"Co jste nám to dal za materiály?!" rozkřikla se žena.
"Je s nimi snad něco v nepořádku?" divil se hned pan Arian.
Žena mu desky zhnuseně podala.
Arian je otevřel a nadskočil.
"Já to sem nedal!" hájil se hned.
"To řekněte někomu jinému!" naštvala se žena a chtěla se zvednout k odchodu.
"Ale no tak, drahá. Každého můžou překvapit nějaké technické závady." uzemňoval ji manžel.
"My se těch závad nikdy nezbavíme." řekl otráveně údržbář, který se snažil opravit hlavní světlo. Dal si baterku do úst a snažil si na práci svítit.
"Jak to, že nezbavíte?" ptala se žena.
"Máme tady strašidlo, víte, madam." pokračoval údržbář.
Zákazníci se lekli, ale muž se začal smát "Strašidla přece neexistují!"
"Ale výjimka potvrzuje pravidlo! Mizí nám tu svačiny, někdo ničí potrubí, rozbíjí zámky a elektroniku, ničí spisy a zápisy a…" mávnul šroubovákem a zase si dal baterku do úst.
"Strašidlo! Pche! Najděte si jiné sponzory!" řekla žena a znovu se dala na odchod "Jdeme Filipe!"
"Tak dobře, drahá." Manžel se zvednul a na omluvu pokrčil rameny, že se s tím nedá hold nic dělat. "Em… Vezmu si ty materiály a ještě je doma přezkoumám." dodal a natáhl se pro ně ke stolu.
"Nashledanou…" řekl za nimi Arian zdrceně. "Kurva! Až se mi to strašidlo dostane do rukou!" kopnul naštvaně do technikovy tašky.
"V klidu, šéfe." zabručel technik a nenechal se rušit.
"V klidu?! V klidu?! Jak můžu být v klidu, když mi ten přízrak ničí život!"
..Jmenované strašidlo sedělo ve vedlejší kanceláři. Vyhazovalo do vzduchu pralinky a chytalo je rovnou do úst. Ozývalo se jenom cvaknutí ostrými zuby. Dělalo mu radost, že se zase někdo rozčiluje.
..Arian řval čím dál tím víc. Přízrak se zvednul a přešel k polici s trofejemi, na které byl majitel pyšný. Otočil se zády a vymrštil za sebe pěst. Jedna z trofejí se roztříštila a spadla na zem.
"Ooops!" zahrál překvapení a hned na to vzal největší trofej na polici. Ta se rázem vyřítila z okna kanceláře a přistála na střeše jiného patra budovy. Chvíli se za ní z okna usmíval. Do zámku dveří zajel klíč. Ani chvíli neváhal a z okna vyskočil. Dole ale pohodlně přistál, a hned se požárním schodištěm vracel zpátky do firmy. Majitel kanceláře upustil klíče, když uviděl střepy na zemi. Začal řvát "Nééééééé! Nééééééé!" trhal si vlasy a hned si všimnul toho, že na polici chybí ta největší trofej. Se zlým tušením vyhlédl z okna a začal řvát znovu. Ve dveřích už stál Arian a snažil se ho uklidnit. Do toho mu ale kladl na srdce "Já ti to řikal, Já ti to řikal, že ti to zničí. To nemá vůbec cenu, tady mít něco cennýho. Ředitel to tady kvůli tomu strašidlu chce nechat zavřít."
"Už aby to bylo! Ať si pospíší, nebo dám dobrovolně výpověď!"
Přízrak to ale neslyšel. Stál na požárním schodišti a zapaloval si cigaretu, kterou odcizil v předešlé kanceláři.
.."Už toho mám dost! Už toho mám dost!" začal ředitel křičet a vyhodil papíry do vzduchu. "To jsou neúnosné výdaje! To už nejde! A víte co je nejlepší Ariáne?! Nikdo to nechce koupit! Budu muset vyhodit víc, jak pět set lidí!!"
Jmenovaný stál a hrál si s kravatou. Snažil se výbuch vydržet.
"Já vám rozumím, pane…"
"Víte, co Vy rozumíte? Prd! Nic nechápete! My krachujeme, Ariáne! My krachujeme!" ředitel praštil rukou do stolu a vyndal z šuplíku doutník. Zapálil si. Ihned ho ale típnul. Něco s ním totiž nebylo v pořádku.
"Už toho mám dost! Svolejte dělníky i krysy a já jim oznámím, že co nejdřív to půjde, tak to tady zavřu!!"
"Ale pane, to by pro Vás nemuselo dopadnout příliš dobře… Nechcete to spíše vytisknout?"
"A máte jistotu, že nebouchne tiskárna?!" zařval zase šéf, "No dobrá. Tak já to zkusím vytisknout. Ale říkám Vám, jménem celé naší firmy Bohemia Salte, že to bude sakra drahé!"
"Rozumím, pane." Vycouval z kanceláře Arian.
Smutně dveře zavřel. Nevěděl, jak to doma vysvětlí své ženě, se kterou vychovává dvě děti. Z toho dokonce jedno z předchozího manželství.
..Cestou domů, při řízení auta, si rozmýšlel, jak to řekne. Stejně si zároveň představoval, jak to řeknou doma ostatní spolupracovníci.
..Doma nic neoznámil. Byl sice trochu skleslý, ale na otázku, co se stalo, odpověděl, že měl jen špatný den. Manželka ho políbila a šla si zase lehnout.
..Druhý den dostal každý pracovník formální oznámení, že se firma chystá skončit, a on tedy bude propuštěn tohoto a tohoto data.
"Tomáš Arian… 26.5…Kruci fix!" naštval se, svůj papír zmuchlal a hodil ho do koše na chodbě. Potom zalezl do své kanceláře a prudce zabouchnul dveře. "Strašidlo" se zase objevilo. Vyndal papír z koše a rozvinul ho. Chvíli si ho pročítal, potom ho zase zmuchlal a hodil ho zpátky. Stál u koše a přemýšlel. Tomáš byl opřený o dveře své kanceláře a pomalu sklouzával na zem. Zase si stoupnul a chtěl jít na chodbu, aby odtud zavolal domů, protože je tam lepší signál. Otevřel dveře a uviděl naproti nim stát u koše "kočičího muže". Dveře zavřel a vyvalil oči. Potom je znova otevřel a on už tam nebyl.
"Už jsem blázen, nebo co…" zamumlal si pod fousy a než na chodbu vykročil, pořádně se rozhlédl. Vážně nebylo po přízraku nikde ani stopy. Vyšel tedy ven a vytočil svou manželku.
"No… ahoj miláčku," začal svěže a předstíral radost, "hele, musím ti něco říct. Proto jsem se choval tak divně, poslední dobou…"
Přízrak stál za rohem a poslouchal. Ani jemu tohle nedělalo zrovna radost.
"Zlato… firma končí. Vyhodí všech pět set lidí. Dobrá zpráva je, že já jdu až jako jeden z posledních…"
"Dobrá zpráva? Dobrá zpráva?? To si ze mě děláš srandu!!" křičela manželka do telefonu.
Tomáš si ho dal akorát dál od ucha, aby mu do něj tak neječela. Žena se rozčilovala, že co děti, co bude s dětmi a co bude teďka dělat, když ona nemůže do práce.
Tomův obličej se začal pomalu kroutit, jakoby k pláči. Netušil, co bude dělat, Když se v dnešní době tak těžko hledá práce.
..Když žena domluvila, mrštil vztekem s mobilem o zem. Ten se jen rozlétnul na tři části. Celek, baterku a kryt. Všechny části odlétli směrem k "firemnímu strašidlu". Trochu ho to vyděsilo. Jestli si pro mobil půjde, určitě ho objeví. Nesmí si dovolit znovu riskovat. Tomáš ale zase zašel do své pracovny. Proto vylezl z úkrytu a začal kousky sbírat. Mobil složil a dal mu ho před dveře.
..Tomáš se na práci vůbec nemohl soustředit. Světlo už svítilo, ale žaluzie ještě nebyly opravené. Vadilo mu i vzniklé ticho. Rozhodl se, že si půjde pro kávu. Už vycházel na chodbu, když se zarazil a zvedl ze země svůj mobil. Hned ho napadlo, že to byl ten přízrak.
.."Hele, já už blbnu. Mam halucinace!" protíral si Tomáš obličej a sednul si s kafem ke stolu.
"Hele, to mi všichni." uklidňoval ho jeho dlouholetý přítel a spolupracovník Libor Slofský.
"Ale já ho viděl!"
"To strašidlo?" usmál se Libor.
"Ale fakt! Je to něco jako… Obrovská kočka!"
"Nezlob se na mě, ale něco jako obrovský kočičí lidi neexistuje."
"Já ho viděl!" praštil Tom do stolu.
"Já vim. Napij se, než se ti v tý břečce srazí kofejn."
"Kdybych ti ho ukázal, tak bys mi věřil…"
"Jo. Potom asi jo."
"Fajn!" zvednul se rázně od stolu.
"Kam jdeš?" uhnul preventivně Libor.
"Na lov!" odpověděl Tom dramaticky a zvedl svoje kafe.
..Postavil se před svou kancelář a položil kafe na koš. Vyndal z kapsy mobil a chtěl ho rozebrat. Kafe ale sjelo po víku koše a vylilo se mu na nohu. Tom vyskočil a s mobilem třísknul o zem. Jistě, že ho jeho kořist sledovala.
"Kruci fix!" zabědoval a snažil si utřít vařící kafe ze stehna. To ale pálilo ještě víc. A vařící skvrna se rozpíjela směrem k jeho přirození. Aby se zachránil, začal si rychle rozšněrovávat boty, aby si mohl sundat kalhoty. Přízrak se musel smát. Místo aby vydal zvuk, stáhnul vždy všechny obličejové svaly a prudce vydechl. To se totiž v šumu klimatizace ztrácí. Tomáš si kalhoty sundal a oddychl si a cítil se jako vítěz. Stál tam jenom ve spodním prádle a radostně se rozhlédl. Vtom zaslechl chechtavý zvuk. Ohlédl se za ním, ale to už zase slyšel vyjeknutí za sebou. Stála tam uklízečka a nevěřila.
"Dobrý den…" pozdravil Tom, jako by se nic nedělo a usmál se.
Uklízečka popadla mop a začala se s ním bránit. Byla to cizinka, takže mu vůbec nerozuměla.
"Ale, madam, to je v pořádku…" uklidňoval ji a couval.
Zakopnul o vlastní botu a upadl na záda. Přistál hlavou přímo vedle smíchy se lámajícího firemního přízraku. Ten si ho všimnul a smát se přestal.
"Ty!" vyhrkl Tom a vyvalil oči.
Přízrak nereagoval ani tak na něj, jako na blížící se uklízečku. Vyndal kryt přízemní rozvodné klimatizace a vklouznul dovnitř. Tom ho chtěl ještě chytit, ale rukou mu už proklouzl jen jeho ocas. Zůstal tam ležet a svou ruku si prohlížel. Opravdu šáhnul na živoucího tvora. K němu se už ale přiřítila uklízečka a začala ho mopem mlátit. Něco do toho říkala, ale to jí nerozuměl. Zrovna za ním šel Libor a celou scénu "ala mlácení mopem" viděl. Hned začal od svého kamaráda uklízečku odtrhávat.
"Uklidni se, blbá ženská!"
Uklízečka se mu vytrhla a naštvaně si srovnala halenku. Pak se otočila a odjela raději o patro výš.
"Co to děláš, ty vole?" podal Tomovi ruku.
"Nebudeš mi věřit! Já na něj sáhnul!" ukázal Liborovi svou ruku.
"No jasně. Jasně, že jo." pokýval hlavou, otočil se a ohnul pro jeho kalhoty.
"No tak, pánové. Tady ne!" vytknul jim jejich nechtěnou polohu jeden kolega.
"Co?" narovnal se Libor a zvednul s sebou i kalhoty.
Kolega, kroutě hlavou, zašel raději do kanceláře.
"Já se ho fakt dotknul!"
"A máš alespoň chlup?"
Tom si prohlédl ruce a pak se na Libora bezradně podíval.
"Já si to myslel."
"Proč si myslíš, že se tak úspěšně skrývá! Kdyby mu padaly chlupy, tak by ho hned našli!"
"Ty máš fantasii! Až ho chytneš, tak mě pozvi! Měl bys napsat knihu!" zasmál se Libor a podal mu kalhoty.
Tom si kleknul a do ventilace zařval "Já tě chytim! Slyšíš mě?!"
Libor jenom zakroutil hlavou a odešel.
..Tom seděl na umyvadlovém pultu na pánských záchodech a sušil si kalhoty u sušáku na ruce. Podíval se do zrcadla vedle sebe. Bylo tam vyškrábané srdce a pod ním jméno šéfa. Tom vzdychnul a znova si vybavil podobu jejich firemního přízraku.
..Vešel jeden spolupracovník a stoupnul si k bidetu.
"Co se ti stalo?" zeptal se po chvíli.
"Ale… mam halucinace, který jsou vidět, slyšet a jsou hmotný."
"Jó, tak to na tom jseš dost blbě."
"Hm. Kdy letíš?"
"Až někdy v červnu."
"Já snad už v květnu."
"Tak to se ti nedivím, že ti hrabe."
"Mam ještě ženu a dvě děti. A ona nemůže chodit do práce, protože je epileptička."
"Ty kráso! Tak to se ti už opravdu nedivím, že ti hrabe!" řekl kolega a zapnul si poklopec.
"Hm." odpověděl zase Tom.
"Hele, mam kámoše, kterej vede Táborskou lichvu. Kdybys na tom byl až tak špatně… jeho úroky nejsou zas tak zlý." plácnul Toma do ramene.
Ten se na jeho ruku jenom podíval a tak podivně se usmál.
"Tak. Já jdu zase makat. Čus." rozloučil se, když si dosušil ruce. "Nechceš sem dát ceduli?" ukázal na dveře, ještě než odešel. "Aby lidi věděli, co je čeká."
"Ne. To je v pohodě. Stejně už odcházím."
Kolega ledabyle zasalutoval a zmizel.
Tom zase vzdychnul a sušil dál.
"Já tě chytim!" zabručel si pro sebe.
..Když si nakonec nandal svoje kalhoty, zjistil, že se mu je podařilo srazit. Dobelhal se do svojí kanceláře. Vešel, zavřel za sebou a ani se neohlédl. Potom rozsvítil. Za jeho stolem seděl přízrak, nohy na spisech, v ruce šéfův doutník. Tom zůstal stát a civět. Přízrak se na něj podíval a šiřeji rozevřel oči. Stále se ale klidně usmíval. Nebo kladl takový dojem. Tom zvedl ruku a ukázal na něj. Přízrak uklepl z doutník do jeho šuplíku a znova natáhnul. Tom pořád jenom stál a civěl. Přízrak sundal nohy ze stolu, opřel se o desku a vyfouknul oblak kouře. Potom naklonil zvědavě hlavu. Tom se pomalu přibližoval se až ke stolu. Přízrak pořád jen klidně seděl a akorát k na něj otáčel zelené oči. Takhle vypadal, jako že by i pokousal. Tom dal pomalu ruku dolů a kleknul si, aby s ním navázal kontakt z očí do očí. Přízrak vyfouknul čumákem další oblak kouře a ten Toma pohltil. Od té doby, co vstoupil ani jednou nemrknul, ani teď ne.
"Ty…"
Přízrak zase natočil hlavu.
"Já…"
"Ty…"
"Já…"
"Ty!"
"Já!"
"Ty!!"
"Já!!"
"Neopakuj po mě!"
"Nebo co?" syknul a na chvíli "rozsvítil" svoje oči.
"Ty jsi ten přízrak?"
"A strašák a strašidlo a duch aaaa…." podíval se ke stropu.
"Ty jsi… skutečný tvor?"
Přízrak se chvíli osahával, nakonec si zkontroloval uši až ke špičce "Jo." odpověděl trochu nechápavě.
"Takže nejseš duch?"
"Co já vim, tak ne."
"Umíš česky!"
"Toho sis všimnul až teď?" vyval na něj zrak a vycenil zuby.
"Víš, že firma bude končit?"
"Jó…" zamyslel se trochu.
"Ty potom zmizíš?"
"Představ si, že ne. Proto jsem teď tady."
"Jako… u mě?"
"Jsi jediný, kdo mě kdy viděl. 'Straším' tady už pět let a ještě se to nikomu nepoštěstilo."
"A ty ode mě chceš pomoct?!" vyděsil se Tom.
"Tak nějak…" podrbal se za krkem "Ale nesmíš to nikomu říct!"
"Jsi mimozemšťan?"
"Ne! My jsme ještě pozemštější, než lidi!"
"Takže vás je víc?!"
"Neřvi! Jo. Víc plemen. Já sem nějaká moderní míchanina… Nic zajímavýho…"
"Nic zajímavýho?! Kočičí lidi… to… to je unikátní objev!"
"Jaký kočičí lidi?! My Jsme Kleiklopové! Žádný lidi!"
"Takže vás je víc?"
Přízrak praštil rukou do stolu a trochu zavrávoral.
"Dobře… Dobře… Já ti pomůžu. Sice ještě nevim jak, ale snad něco vymyslím… Jsi tady jenom ty?"
"Jo. Sám. Osamělý…"
"Jak se jmenuješ?"
Přízrak sklopil uši i zrak "Já… vyrazili mě z chrámu… Mám být mrtvý. Jméno mi dali, ale už ho nechci používat…"
"Takže tě mám pojmenovat?"
"Klidně. Mě je to jedno. Můžeš mi říkat třeba… 'hej ty, kočičí chlape'!"
"Já nevím… Je třeba nějaký jméno, který se ti líbí?"
"Mě je to jedno."
"Počkej, a co jméno firmy? Stejně ti říkají firemní strašidlo."
"No to snad nemyslíš vážně!"
"Ne… počkej… Bohemian Salte!"
Přízrak chvíli mlčel, křiví úsměv na tváři a na Toma upřeně civěl, potom zopakoval "No to snad nemyslíš vážně!"
"Tak chceš jméno, nebo ne?"
"A budeš na mě snad volat někde v parku?"
"Tak musíš se nějak jmenovat, ne? To chceš bejt třeba Mikeš nebo Alík?"
"Jak žes to říkal? Salte? To je dobrý jméno!" ukázal na Toma a pokusil se usmát, ale přes vyděšení z navržených jmen se to moc nedařilo.
"Tak fajn… Musím tě odtud nějak dostat… Musím tě dostat k nám domů…"
"K nám, nebo k vám?"
"Ke mně a mé rodině."
"Ty s někým žiješ?!" vyděsil se Salte a odstrčil se na židli od stolu.
"…Jo."
"Dobře. Dobře. Fajn. Fajn. Tak jo…" uklidňoval se.
"Snad to vadí?"
Salte se zase přisunul a dramaticky přednášel "Už mnoho… Mnoho let se před lidmi výborně skrýváme. Jsme po jejich boku, ale oni o tom nevědí. Kdyby na nás přišli…" zakroutil hlavou, "vědci by nás rozebrali na cucky!"
"Vždyť jste inteligentní tvorové…"
"A první, cos mi řekl 'ty jseš mimozemšťan?'" zavlnil se a změnil hlas.
"Tak jo. Dostanu tě nějak pryč." začal Tom přemýšlet.
Salte se opřel o lokty a se zájmem ho pozoroval.
"Jak tě ale skrz celou firmu dostanu až ke svému autu?"
"Ve větě 'dostat se přes celou firmu' problém nevidím. Problém nastává až u toho auta." "zapředl" jak ztišil hlas.
"Takže, když vymyslím, jak k autu, tak se o zbytek postaráš sám?"
"Jo. Bez problémů."
Tom přemýšlel, potom lusknul a otočil se "Mám tady dobrého přítele, Libora, určitě by něco…"
"Tak počkej! Prrr! Prrr! Prrr! Říkal jsem ti, že o tom nesmí nikdo vědět!"
"Ale jak tě odtud mám dostat?"
"To mě s Liborem ponesete, nebo co?"
Tom zabubnoval o desku stolu a zase se zamyslel.
"A co, kdybys třeba vyskočil z okna a já bych tě nabral v nějaký uličce kolem firmy?"
"Ukaž mi okno, řekni čas…"
"Ano!" zaradoval se Tom, a jak se prudce zvedl, prasknul mu šev na kalhotách.
"Šít neumim." řekl bez zájmu Salte a zapálil si cigaretu.
..V domluvenou dobu nacouval Tom do domluvené uličky a sejmul tam několik popelnic. Salte seskočil z okna a vplížil se do pootevřeného kufru. Pak ho zabouchnul.
"Nepřej si mě, jestli mě zapomeneš pustit!" zařval ještě na Toma.
"Jó, tvuj duch by mě terorizoval do konce života, jako ty v mě doteď v práci…" povzdychl si.
"Já to slyšel!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama