Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den před Dnem zkázy č.7

16. května 2010 v 19:12 | DimmuCZ |  Den zkázy
Otevřely dveře od baráku Slavíčkových.
"Tak..." vydechne Lůďa, jako by překonaly nevýslovné překážky a konečně dosáhly cíle.
"A co teď?" zeptala se Natálka trochu zesmutněle.
Lůďa si toho všimla, vzala ji za ruku a odvedla d nim do koupelny.
"Tak hele... tak... tak hele..." mlela si pro sebe a hrabala něco ve skříňce, která měla na dvířkách zrcadlo. "Koukej, co mam!" vyhrkla pak náhle.
V rukou držela trochu zapatlaný kus jakéhosi přehozu se dvěma šňůrkami. Ke všemu byl růžový a bíle puntíčkovaný. Na pohled vypadal trochu jedovatě.
"Co to je?" zeptala se Natálie a viditelně se hadru štítila.
"Tohle si kolem sebe zavazuje máma, když se barví, aby si nezaprasila šaty."
"Fakt?" vydechla trochu užasle.
"Chceš snad přebarvit, ne?" zeptala se Lůďa překvapena její reakcí.
"No..." změřila si hadr úkosem, "už jsem si to asi rozmyslela..." a prkenně se otočila k odchodu.
Ludmila se zatvářila zklamaně. Ale pak se probrala a zařvala "Stát!"
Natýsek se zarazil.
"Lůďa-san ti přikazuje, že se budeš přebarvovat!"
"Ale Lůďo..."
"Ne! Jdeš se barvit! Alou zpátky do koupelny!"
Natálka si otočila a poslušně tam zase naklusala. Když za ní Ludmila zařvala dveře, zatvářila se, jako by to bylo naposled, co viděla světlo světa za vězeňskou zdí.
"Tak, sundej si ten kabát a dáme se do toho." zavelela a obě si odložili. Pak Lůďa vyndala z tašky krabičku s barvou.
"Tak... tohle smíchejte s takovym množstvim vody..." četla zamyšleně a natahovala si při tom přiložené rukavice.
Natýskovi se stáhly všechny svaly v těle, až vyvalil oči.
Lůďa si návod ještě chvíli zamyšleně pročítala a po chvíli přečetla nahlas "Barvy na vlasy mohou způsobit alergickou reakci, která v ojedinělých případech může vést až k vážným zdravotním problémům." ohlédla se na Natýska a řekla "Je tady test, jestli na to nejseš náhodou alergická... Tetování nemáš, viď? Ani nemáš citlivou kůži... Tak to dělat nebudem a budeme doufat, že ti po tý barvě nic nebude." a pak pokračovala složitou chemií přípravy barvy.

Natálka byla úplně ztuhlá a párkrát za sebou akorát vydala jakýsi nedfinovatelný zvuk z šoku.
...
"Hele... tak si to zatim přivaž..." podala jí Lůďa přehoz. 
"Jo..." odpověděla a štítivě hadr převzala.
Utáhla šňůrky co nejvíc mohla a pak se zarazila "No jo, ale jak to zavážu? Jinak mi to spadne..."
"Ukaž!" vrhla se po ní Ludmila a udělala jí mašličku.
Její rukavice byly nechutně kluzké. Chvíli se jí štítivě křřivil obličej.
...
"Jdeme na to!" vyskočila bojovně Lůďa.
"Už?!" nadskočila úlekem Natálka.
"Tak honem! Předkloň se do tý vany, já to už mam nastudovaný!"
"Nechceš si to, pro jistotu, ještě jednou projít?"
Lůďa na ni zůstala chvíli koukat. Ruce zdviženy jako porodník "Já to umim..."
"Jo... To ti neberu... Já jen, že to děláš poprví..."
"Všechno je jednou poprví!" usmála se a zvedla jednu lahvičku.
Otevřela ji a zvedla jakousi tubičku. Tu vymačkala do lahvičky, zase ji zavřela a začala s ní energicky třepat. Natálka ji vyděšeně sledovala.
Hned jak Lůďa dotřepala, vyplácla studený obsah Natýskovi na hlavu. Začala barvu důkladně vmasírovávat do vlasů a tvářila se přitom nanejvýš soustředěně.
...
Když skončila, šokovaná Natálka se pomalu narovnala, aby mohla nahlédnout do tváře nadšeně poskakující Ludmily. Ta poskakovala pořád pomalejš a pomalejš, protože ji stále propichoval pohled sadistického vraha. Raději nic nenamítala, papadla tašku a odešly do kuchyně, kde si sedly ke stolu.
...
"Tak, teď tě naučim se líčit."
"Tak to si věříš..." civěla tupě do před ní rozložených líčidel.
"Hele, letos frčí, když seš nalíčená přirozeně. Naučim tě to teda podle všeobecnýho trendu. Takže, hlavní je, to moc nepřehnat."
"Jo..."
"Jo, tak hele," vzala Lůďa vatový tampon a naplácala na něj nějaký krém, "Já se odlíčim a pojedu to s tebou, jo?"
"Jo..." odpověděla stejně tupě.
Pak pozorovala, jak si Ludmila ten humus patlá na obličej a barva kouzelně mizí.
Když rituál skončil, vyndala ze svojí taštičky tužku a dramaticky jí Natálii ukázala "Tohle je tužka na oči."
"Je to jen tužka."
"Ne, je to specielní tužka!"
"Je to jenom normální tužka!"
"Ne, je to tužka-na-voči!"
"Ok, chápu..."
"Najdi tužku na voči! rozkázala Lůďa-san a ukázala na hromadu krámů, kterou měla Natálka před sebou. Ta sklonila hlavu a pokusně nadzvedávala všechny věci, i když nesmyslně.
Když zvedla správnou potřebu, Lůďu zachvátila radost. Zatleskala nadšením a oči jí doslova svítily.
Natýsek ucuknul a jen trochu šokovaně ji pozoroval.
Lůďa toho pomalu nechala a pozorovala ji.
"Tohle budu taky dělat?"
"No... Měla bych tě to naučit... Jestli chceš bejt pravá blondýna."
"Supér..."
"Hele, Natýsku, a teď koukej." zvedla zrcátko, otevřela svou tužku a bezchybně si jedním tahem udělala linku.
"Kouzlo..." vydechla Natálie.
"Teď ty." pobídla ji Ludmila a podali jí zrcátko.
Natýsek ho chvíli otáčel a pak vytřeštil oči. V jedné ruce tužku, v druhé zrcátko.
"Opři se o stůl." rozkázala Lůďa a ona povel mechanicky splnila.
"Přivři to voko trochu."
Na to provedla jakýsi škleb, podobný tomu pirátskému.
Lůďa chrochtla smíchy a reflexivně si zakryla ústa.
"Dělám něco špatně?"
"Ne, ne, pokračuj..." odkašlala si, "Teď přibližuj tužku k obličeji... Výš, výš, níž..."
Natýsek celou dobu ani nemrknul.
"Tak, a teď se dotkneš víčka a uděláš kousek linky... Nemusíš hned celou..."
Natýsek se přemáhal se tužkou víčka dotknout. Ruka se jí začala nervózně třást a těsně před dotekem ucukla "To nedokážu..."
"Vždyť už ses líčila."
"Ale to nebyly vkusný rovný linky..."
"Asi takhle, já bych tě klidně nalíčila, ale já tě to chci naučit..."
Natýsek se znovu zasoustředil a opět akci zopakoval.
S řevem vítězící Xeny si na víčko udělala tečku.
"Výborně!" zatleskala Lůďa, "A teď ji můžeš smazat a zkusit ji udělat podél těch řas, ano?" A ukázala na své nalíčené oko.
Natýsek se zklamaně podíval do zrcátka a pak vztekle tečku smazal.
"V klidu... Tak a soustřeď se..."
...
Trvalo to sice dlouho a od neustálého zírání jí to oko v kuse slzelo, ale nakonec to dokázala.
Pak ji Lůďa nutila si udělat linku i na spodním víčku. To se špičkou tužky do oka několikrát píchla a i když měla oči nakonec úplně rudé, linky byly hotovy.
Pak zvedla Lůďa krabičku se stíny a namalovala si víčka.
Natálka vzala ty svoje a už si chtěla nabrat silou.
"Ne! To ne! jemně... jenom otřít..."
Samotné nanášení jí už šlo bezchybně. A pak pišel na řadu její věčný nepřítel - řasenka.
"Jestli to ještě neumíš, tak si to nedělej hned od kořínků."
Několikrát si nařasila duhovku, a to hlavně levého oka a pak vyčerpaně bouchla do stolu.
"Ještě poslední věc!" vyskočila Lůďa a podala jí roztírací lesk na rty.
Pak vzala ten svůj, jemně stiskla tubičku a vytlačenou kapičku si rozetřela po rtech.
Natýsek ten svůj nedůvěřivě prohlížel a pak silně stlačil. Polovinu vymačklé tuby si připlácla na spodní ret. A pomalu roztírala...
Lůďa se trochu šklebila, když to viděla.
"Asi to bylo moc, co?" zeptal se Natýsek.
"Myslíš?" odpověděla po chvíli.
Vyndala papírový kapesník, aby se mohla otřít. Když to udělala, měla na sobě lesku akorát.
"Super! Sluší!" pochválila Lůďa i sebe za svoji práci. "A teď ještě další věc." rozkázala a Natálka už otráveně zvedala zrcátko.
"Ne! Kvůli tomu né!" uklidnila ji a stoupla si, "Každá správná holka, i když to letos neni zrovna módní," přeběhla k botníku na chodbě, "by měla nosit... tohle!" a vyndala střevíce s podpatkama.
"Tohle? A neni to moc vysoký?"
"Tohle? To jsou jenom pětky... Já chodim normálně v osmičkách."
"Co že to?"
"Vejška podpadku..." vzdychla Lůďa a nazula si je. "Vidiš, nic na tom neni." prošla se po chodbě, "Teď ty." zase si je sundala a podala jí je.
V zápětí vyndala další, své oblíbené osmičky a obula se do nich.
Natýsek se ve střevících nedůvěřivě postavil. Hned na to se začal klátit na všechny strany, až si zase sednul.
"Téda, tak to jsem netušila, že jsi až takový střevo..." řekla Ludmila, když po ní skočila, aby ji chytila. "Hele, ještě jednou a nepřeháněj. Neni to taková věda."
A skutečně. Po několika pokusech už se obě procházely po chodbě jako modelky.
Sice Natálie co krok, to zakopla, nebo si zvrtla nohu, ale odhodlaně cvičila dál.
...
"Ježiš, barva!" zařvala najednou Lůďa a chytla se za hlavu.
"Jaká barva?"
"Ta tvoje! Musíme to rychle umejt!"
...
Natálie stála před zrcadlem na skříňce v koupelně a tvářila se jako sériový vrah. Lůďa stála vedle ní a lítostivě a zároveň bázlivě k ní tu a tam natáhla ruce, aby jí načechrala umyté a usušené vlasy.
"Mam to moc světlý..."
"Mělas to moc dlouho..."
"Mam to moc světlý."
"S tim už nic neuděláme..."
"Mam to moc světlý!"
"Já vim!"
...
To už byl večer. Holky se rozhodly, že už se toho naučily v praxi dost a že toho s Natáliinými vlasy už moc nevymyslí.
Natýsek vyfasoval od Lůdi noční košili.
Přišli k Ludmile do pokoje a sedly si na postel. Natálka si pořád deprimovaně zkoumala ze všech úhlů vlasy v zrcátku.
Lůďu to naštvalo a zhasla.
"Ježiš, v tý tmě je to ještě horší..." zkonstatovala po chvíli.
"Ještě ti musim vysvětlit chování. Tvuj hlavní problém - nebuď sprostá."
"Já ale nejsem!"
"A nenech se tak lehce iritovat..."
"Super..."
Výklad, i s divadelním ztvárněním některých situací, trval ještě hluboko do noci.
Druhý den už má být připravena být jako holka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 16. května 2010 v 19:34 | Reagovat

"Tohle je tužka na oči."
"Je to jen tužka."
"Ne, je to specielní tužka!"
"Je to jenom normální tužka!"
"Ne, je to tužka-na-voči!"
super scénka.... XD XD :-D  :-D prostě další skvělej dílek!!!! ale.... já chci dalšííííííí !!!!! :-x  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama