Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den zkázy č.1

22. května 2010 v 16:26 | DimmuCZ |  Den zkázy
"Natýsku, vstávej!" strčila do ní Ludmila.
"Ještě pět hodin…"
"Co?"
"Co je… Kam, to jdeme?"
"Ty ještě spíš nebo co?"
"Jaký psi?"
Lůďa se začala hrozně smát.
Natýsek nadskočil, jak se lekl.
"Co je?" ptala se v zápětí.
Lůďa se vyhyhňala a znova do ní strčila "Jdeme do školy."
"Mě se tam nechce…" zabořila Natálka zase hlavu do peřin.
"Ale no tak," zvedla se Lůďa, "Hola, hola, školička volá!"
"Tak ať drží hubu…"
"Co jsme si říkaly o výběru slov!"
"Tak ať zavře chlebárnu…"
"Natýsku…"
"Chlebárna není sprosté slovo, Lůďo-san." zvedla se a doplazila přes Ludmilinou půlku, aby se podívala na budík. "Aá!" zařvala, když se zahlídla v zrcátku vedle budíku. "Ono to nezmizelo?!"
"Budeš to mít alespoň měsíc…"
"Cože?! Že já s tim souhlasila! Vypadam jako… zrůda!.. Bárbína!.. Zrůdná bárbína!!" zabořila obličej do polštáře a předstírala pláč.
"Ale Natýsku, tys to tak chtěla…"
"To bylo z afektu! Asi mi něco zastínilo mozek!"
"Víš co? Nebudeme to teď řešit, ano? Musíme vstávat. Musíš se namalovat a vybereme ti oblečení…"
"Né!!"
"Neštvi mě! Víš, jakou jsem si s tim dala práci?!"
Natálka se na ni zůstala zaraženě dívat. Pak uznala, že jí radši štvát nebude.

Lůďa vyložila na stůl její nakoupené oblečení a ukázala na ně. Natýsek na to zůstal civět.
"Tohle jsem si fakt koupila dobrovolně?"
"Ano."
"Fakt?"
"Tak… co si vezmeš na sebe?"
Chvíli váhala, ale pak sahla po té košili, co se jí včera tak líbila.
"Správně!" pohladila jí Lůďa jako psa.
Natálka si k oné tmavě růžové košili vzala bílé kalhoty a do nich černý pásek. Přes košili si pak vzala ještě bílou vestičku. Lůďa jí učesala a natužila vlasy a půjčila svou lesklou čelenku s bílými kamínky a malou nenápadnou mašličkou na jedné straně.
Natýsek stál v koupelně a chystal si líčení. Lůďa byla na chodbě a přehrabovala se v botníku.
Natálka si nějak opatrně udělala linky a ani si tužku do oka tolikrát nezapíchla. Pak popadla řasenku.
"Tak se zase setkáváme, gringo!"
"Si, seňorita!" promluvila místo řasenky.
"Ale tentokrát nevyhraješ! Hu, ha!" a začala ji škrtit.
Když se Ludmila naklonila do dveří, pískala si a řasenku normálně vyšroubovala.
"Úža!" spráskla Lůďa ruce a kochala se tím, co z Natálie udělala. "Počkej! Ještě detail!" odběhla do koupelny a chvíli se přehrabovala v šuplíku.
Pak jí dala černobílý náhrdelník s korálky a srdíčky.
"To není tak hrozný…"
"To jsem ráda, že se ti líbí! Můžeš si ho za odměnu nechat!"
"A co mi dáš za kramfleky? Já jen, abych se v tom nezabila."
Lůďa jí půjčila vkusné černé střevíce na užším podpatku, které měly na stranách maličké mašličky.
Nakonec si vzala svoje černé sáčko s kamínkovými knoflíčky a vyrazily.
(Lůďa s ní skvěle ladila v negativu.)
"Hele! Autobus!" zařvala Lůďa a ukázala na obrovský špinavý červenobílý autobus, na konci ulice.
"Kde? Kde?" otáčela se Natálka a hledala ho.
"Támhle! Ta kráva!"
"Kde?"
"Dělej, musíme ho doběhnout!"
"To si děláš prdel!"
"Dělej! A nemluv sprostě!"
"A koza je sprostý slovo?!" křičela už za běhu.
"Haló! Zadržte ho někdo!" řvala Lůďa a bezchybně sprintovala na svých oblíbených osmičkách.
"Zpomal! Nebo se na tom zabiju!"
Lůďa doběhla přesně ve chvíli, kdy se dveře začaly zavírat. Udýchaná ale šťastná nastoupila. Zaplatila a otočila se, aby Natýska povzbudila "Tak dělej!"
"Vždyť dělam!" Hned na to zakopla a upadla na kolena.
Kolem šel zrovna kluk, který z autobusu vystoupil a chtěl jí pomoct vstát.
"Nechmatej na mě!" zavrčela.
Lůďa se plácla do čela.
"Už jsem tady…" funěla jak sentinel a pomalu se chromě vytáhla do schůdků.
Sedly si hned dopředu k řidiči.
"Proč jsi na toho kluka tak zavrčela?"
"Nevim, asi reflex."
"To jsi neměla! Máš bejt roztomilá! Nechat se od kluků hýčkat! Víš, jak byl vyplašenej?!"
"A co! To bylo asi tim adrenalinem!" plácla do svého batohu a otočila se k okýnku.
Lůďa tiše špitla "Ta taška se ti k těm šatum nehodí… Chtělo by to kabelku…"
Natálie dělala, že ji neslyší.
Dojely. Když Natýsek slézal ze schůdků, zvrtla se jí noha. Nějaký kluk ji chytil za loket, aby neupadla. Vyškubla se mu a nahodila si batoh na rameno. Pak pokračovala ke vchodu do školy.
"Tak to jsem netušila, že z ní udělam takovou kočku…" zašeptala si pro sebe Lůďa, když sledovala, jak pyšně kráčí ke dveřím a všichni se za ní otáčí.
Natálka otevřela skříňku a začala si odkládat. Třídní spolek fiflen se k ní okamžitě nahrnul a začal ji obletovat.
"Hele, kdo tě barvil? Jak dlouho to máš? Kdes to koupila? Kolik to stálo? To chci taky! To ti sluší!.."
Ludmila došla k jejich společné skříňce a cítila se trochu dotčeně. Jí si nikdy takhle nevšímaly.
Natálka si sundala sáčko a otázky se opakovaly, tentokrát pro její košili, vestu a náhrdelník.
Neodpovídala jim. Stejně by jí neposlouchaly. Vystačí si s mluvením samy. Stejně jsou to drbny.
Kolem prošel Ron a Natálky si všimnul. Nenápadně se na ni usmál a doprovodil to zálesk zubů a oka.
Jedna ze slepic se vyděšeně nadechla "On se na tebe usmál!!"
Všechny ji ihned začaly pozorovat a vyžadovaly odpověď.
"On... se neusmíval na mě... ale na to skříň za mnou!"
"On se usmíval na skříň?"
"A proč ne?"
"Běžný lidi se obyčejně neusmívaj na skříně."
"On neni běžný člověk, o tom už jsme se přesvědčili."
Zamkla skříňku a vydala se naproti do třídy.
"Doleva! Na počítače!" nasměrovala ji Lůďa.
"Jo… jasně." odbočila, jako by nic.
Sedly si na obvyklé místo - na konec řady u dveří. Byli to čtyři počítače ve dvou řadách a ti, co u nich seděli k sobě byli zády.
Lůďa a Natýsek se posadili vedle sebe k oknu. S nimi tam seděli ještě další čtyři holky a Milan.
třída
Jana má s Milanem celkem hezký vztah. Občas si spolu sednou a škádlí se. Nikdo jim nevěří, že spolu nechodí.
Jana Milanovi zula botu a protože na něj byla rozčílená, hodila ji přes celou třídu až k oknům, kde seděla Ivana.
Milan se hned snažil botu získat zpět.
Milan "Ivo, podáš mi tu botu?"
Jana "Ivo, v žádnym případě nepodávej!"
Ivana "Tak kdo mi víc zaplatí?"
Milan "Ludmilko, podáš mi tu botu?"
Ludmila "Jsem moc líná."
Milan "Natálie, podáš mi prosím tu botu?"
Natálka "Zaneprázdněná."
Milan "Lucinko, podáš mi tu botu?"
Lucka "Jsem moc daleko."
Jana "No tak vidiš!"
Milan "Ale to je tři kroky tam a zpátky…"
Jana "No to je šest kroků, to tě zabije!"
Ron si sednul na celkem izolované místo a hned se začal hrabat na nějakých stránkách.
Lůďa se naklonila k Natýskovi a chtěla mu něco říct. Místo toho se zarazila a řekla "Hele, je ti vidět v monitoru."
"Kdo? A jó…" natočila si ho ještě. "Tak to si toho moc nepřečtu…" řekla zamyšleně.
Lůďa se začala hyhňat.
"Nesměj se!" plácla ji Natálka do ramene a taky se pousmívala.
Ron mezitím nenápadně natočil monitor, aby na ni taky viděl. Pak si sundal brýle a začal si je čistit.
Učitelka stále nepřicházela, takže zábava na onlinových hrách trvala. Lůďa a Natýsek se plácali a smáli.
Ronovy upadl hadřík na brýle a sklonil se k němu. Když se narovnal, upadl mu znova, ale zase o kus dál. Klekl si proto na zem a vyndával ho zpod stolu.
"Hele, kde je Palestina?" zavadila Natálka pohledem o monitor.
Hned na to se zvednul ze země a zase si sednul.
Natýsek si zakryl pusu a vyvalil oči.
Ludmila se smála "Tomu se říká trapas!" řekla jí polohlasně.
Naštěstí ji nikdo neslyšel, protože byli všichni zabráni do hraní her.
Do třídy vešla učitelka a všichni se postavili. Zkontrolovala letmo studenty u počítačů a pak se zeptala "Mílová? Co tady děláte? Máte chybět?"
"Budu chybět až od druhý hodiny. Táta se pro mě staví cestou z práce. Byl si tam něco zařídit."
"Tak dobře no, ale už jste zapsaná. Sedněte si."
"Stejně si ale myslim, že si jel pro basebalovou pálku a řeznickou sekeru…" zašeptala Lůdě.
"Hele, a nechce se s nim jen na něčem domluvit?"
"Na pohřbu, možná. Já někde na internetu četla, že jeden chlap chtěl toho přítele svýho dítěte zastřelit."
"Hele, počkej… To jsem taky četla… Jenže on měl syna a ten si přived kluka…"
"Tak holky, ztišíme to. Otevřete si učebnici… Stránka… 43 a opište to dvakrát. A já si tady promluvím s vaším novým spolužákem… A tamhle je další nováček, ne? To jste sestra?"
Natálka zrudla a po židli se sesunula. Pak se na učitelku otočila a řekla "Já jsem Elreichová…"
"Aha, já si myslela, že jste sourozenci…"
Ludmila brečela smíchy, ale snažila se to dusit. Natálka ji akorát zase plácla "Ty seš blbá!"
"To se povedlo!"
"Buď zticha a piš! Než ti to vystydne! Teda!!" zakryla si zase pusu.
"Ty dneska perlíš!!" brečela Ludmila a Natýsek se k ní připojil.
"Ale holky! Uklidněte se!" narovnala se od Rona učitelka.
"Máš rozteklý voči!"
"Ty taky!"
"Pančelko, můžeme na záchod? Se upravit?"
"Tak jděte…" vzdychla.
Holky se se smíchem zvedly a odběhly na chodbu.
"Máš líčení?" zeptal se Natýsek.
"Ve třídě v tašce. A ty?"
"Já taky!"
S ještě větším smíchem se otočily a vrátily zpátky do třídy. Všechny to skvěle pobavilo.
Popadly svoje věci a zase vypadly.
Po chodbě šel nějaký kluk.
"Uvidí nás!" špitla Lůďa.
"Vsaď se!" odpověděl Natýsek a otočil se směrem ke skříňkám u zdi. Chodbu šla tedy po boku.
Ludmila se zopičila a udělala to taky.
Kluk si jich ani nevšiml. Vytočil nějaké číslo na mobilu a za chvíli řekl "No čau, kde jste?"
Holky chytli další záchvat smíchu.
Kluk se na ně otočil a taky se začal smát.
Lůďa s Natýskem komicky cupitaly natlačené na skříňky a ohýbaly se přes ně, jak se smály.
"Už jsme ho přejely, můžeme jít normálně!" prskla Natálka.
"Fak jo?"
"Jóó! Fak, fak, fak, fak!!.." začala si notovat známou melodii a Lůďa se k ní připojila.
Kluk zůstal stát a sledoval je, dokud nezalezly na záchody. Ten otazník nad jeho hlavou musel být vidět.
"To byl další trapas!" opřela se Lůďa o umyvadlo, jako kdyby chtěla zvracet.
"Trapas? Já mam zamixovaný, že…" zasekla se, "Myslim, zafixovaný… že…"
"Ty dneska fakt perlíš! Ráno to taky bylo dobrý!"
"A co jsem ráno řikala?"
"Já takový, vstávej, a ty, ještě pět hodin!"
"Kecáš!" vyndávala z taštičky líčení.
"A pak já, ty spíš nebo co? A ty, jaký psi?!"
"Co je to za kravinu?"
"Já nevim!"
"Jestli se budu furt smát, tak si ty voči neudělam! Heroinová pro nás někoho pošle, jak ji znam!"
Lůďa si klekla na zem a zase začala brečet smíchy.
"Co je?! Co je?! Co zase?!"
"Víš, jak jsi jí řekla?" vymačkala ze sebe tiše.
"Ne." Naklonila se k ní.
"Ty jsi Herajnový řekla Heroinová!"
A teď už na zemi ležely obě a strašně se smály.
Vtom se pomalu otevřely dveře a vešla nějaká holka, viditelně o dost mladší, než ony.
Na chvíli se zasekly a pozorovali ji.
Ta je, očividně vyděšená, opatrně obešla a zmizela v kabince.
Lůďa s Natálkou sebou zase flákly o zem a tlemily se ještě víc.
Asi o dvě minuty později už stály před zrcadlem s řasenkami v ruce. Účinky smíchu ale pořád přetrvávaly a ony se při každé blbosti (jako např. pohybu ruky,) zase uchychtly. Odhodlaně se ale pokoušely namalovat.
Holčička už dávno odešla, ale jim to vůbec nepřišlo.
Tato holčička sem právě vedla učitelku, protože byla slušně a zdravě vychovaná, a proto nabronzovala, že jsou na holčičích záchodech dvě feťačky.
Lůďa už měla udělanou řasenku a vzala do ruky svoje práškové stíny. Stále se ještě přidušovala smíchy. Jak hýkla, když odšroubovala víčko a vyndala ten neskutečně vtipný štěteček, stíny jí vypadli z ruky a jejich bílý prášek se rozsypal po zemi.
"Do prdele!"
"Lůďo! To se neřiká!"
Ludmila upadla na kolena a zase se dusila a slzy smíchu opět tekly.
Od těch několika minut, kdy se nepřetržitě smály, byly obě uplně bledé a obličeje měly rudé. Nemohli mluvit, ani dýchat, jenom se dusily. Oči měl rudé od slz a kolem nich měly rozšmudlaný make-up.
Zrovna, když klečící Ludmila shrabávala na otevřené zrcátko bílý prášek ze stínů, objevila se ve dveřích kantorka a malá holčička, co je nabonzovala.
Lůďa praštila hlavou o zem a stále se dusila.
Natálka se na šokovanou učitelku otočila a pak se obrátila na Ludmilu. Sípavě řekla "Lůďo, máme průser!" a skácela se k zemi.
Holky seděly v řiditelně a čekaly, až přijde ředitelka od automatu na kafe. Do smíchu už jim nebylo a taky už měly zdravější barvu. Holčička seděla na druhém konci místnosti a tvářila se jako psychopatické kotě.
"Tak holky…" položila ředitelka kelímek na stůl a s učitelkou, která ji doprovázela, si sedly naproti nim.
"Tady Adélka vás slyšela, jak mluvíte o heroinu."
"Ale to není pravda! Já se přeřekla!" zamračila se Natálka.
"Holka, to já ti neuvěřím… To mě mrzí, že na této škole pěstuji také kriminální živly…"
"Ale já se přeřekla! Já Herajnový řekla Heroinová!"
Lůďa chrochtla ale hned se uklidnila.
"Jak dlouho ti trvalo, než jsi tuhle výmluvu vymyslela?"
"Je to pravda!"
"Klid!" napomenula jí učitelka a zakroutila hlavou.
Najednou se tam přiřítil jejich třídní.
"No, Michale. Tyhle dvě holky chytili na záchodech s drogama…"
Profesor se na ně šokovaně podíval "No to snad nemyslíte vážně! Že Elreichová, to bych ještě pochopil, ale Slavíčková, vy jste mě zklamala..."
"No dovolte!!" zježila se Natálka.
"Klid!" okřikla ji zase učitelka.
"Tak mi to vysvětlete."
"A kde máme začít?"
"Na začátku…"
"No…" začala Lůďa, "jak si tě Herajnová spletla…"
"No, a pak jsme se tomu hrozně smály a roztekly se nám oči…"
"Tak jsme se zeptaly, jestli můžeme jít na záchod…"
"Ale nechaly jsme si věci ve třídě…"
"A pak tam byl na chodbě ten kluk…"
"A pak jsem místo fixovat řekla mixovat… a… tak…"
"Furt jsme se smály… furt a furt…"
Kývaly obě.
"A ten bílej prášek, to jsou moje stíny. Ony se mi rozsypaly…"
"A pak jste přišli…
"Takže vy jste nefetovaly?" zeptala se ředitelka.
"Ne." odpověděly současně.
"Tak to vidiš, Michale." podívala se na jejich třídního, co stál nad ní.
Holky vycházely z ředitelny a opět je chytaly euforické záchvaty. Profesoři se jim omluvili a holčička, co je nabonzovala, vztekle mlátila se vším kolem sebe.
"A budem tu omluvu chtít ještě písemně!" zakřičela pak ještě Natálka.
Odvalily se zase do učebny. Za chvíli bude zvonit.
"No, kde jste byly?! Já vás nechala hledat!"
"V ředitelně, pani profesorko!" řekla Lůďa.
Natýsek si zase našteloval monitor, aby měl dobrý odraz.
Ron si četl nějakou povídku.
Milan se otočil a podíval Janě do monitoru "Hele, jak se dělá tohle?" ukázal v něm na něco.
"Co?"
A cvak! Vypnul jí počítač.
"Ty seš blbej!" vystartovala a drala se po jeho tlačítku, které si pečlivě chránil.
Kryštof seděl celou dobu otočený na profesorku a o něčem s ní diskutoval.
Michaly si ukazovaly na nějakých stránkách novou kolekci bot pro jaro.
Pavla přes facebook chatovala se svým miláčkem Luboškem, který zůstal doma s nemocí.
Po chvíli opravdu zazvonilo a všichni se jako na povel zvedli a odcházeli do vedlejší počítačové učebny na jiný předmět.
Ron se postavil a zkontroloval polohu Natálky.
Ta a Lůďa seděly stále u počítačů a pracovaly na svém líčení.
Zatvářil se trochu zklamaně a šel za davem.
V této učebně byly počítače v jedné řadě podél zdí, takže kantor viděl do všech monitorů.
Holky dosedly k počítačům zároveň. Monika, která seděla vedle Ludmily je vyzvala, kdo se rychlejš přihlásí.
"Kdo bude mít první internet, vyhrál!"
Zapnou počítače a povzbuzují je "Dělej! Dělej!"
Když konečně naběhne okénko s přihlašovacími údaji, píšou to rychle jak šílenci. Enter odpálí, div do klávesnice neudělají díru. A pak znova "Dělej! Dělej sakra!" Počítač se ale rozvážně načítá. Pak se objeví plocha. Letmo zkontrolují soupeřky, jestli nejsou napřed. "Jo! Jo! Dělej!" povzbuzují počítač, když se objeví šipka a jezdí s myší, div se podložka nesamovznítí. "Jo! Jo! Už to bude!" Klikají pak na ikonku internetu a ječí, když se to nenačítá. Pak se Ludmile otevře internet "Jo! Jsem první!"
Monice se to podaří ve stejnou chvíli a ještě zadá adresu seznamu "Ne, já jsem první!"
"Ne, já! Řeklas, kdo bude mít první otevřenej internet!"
"Ne, myslela jsem seznam!"
"To není fér! Neměň pravidla!"
"Zase poslední…" uvelebí se spokojeně Natálka na židli a s úsměvem se otočí do třídy.
Kryštof s Milanem tam sedí a pozorují je.
"Na co čumíte?"
"Na vaše orgastické dobrodružství." usměje se Kryštof.
"Ty seš fakt mgr…" zakroutí hlavou a otočí se zpátky k monitoru.
Radim něco hledá a pak otevře jakýsi flash. Obrazovka je černá a běží tam odpočítávání.
Do toho zase zazvoní a hned na to vejde profesorka.
Všichni, kromě něj, se postaví.
"Wuahahaha!!!!!!!!!" zařve z počítače na plný koule a pořád se to opakuje.
Radim nadskočí, všimne si profesorky a snaží se to vypnout.
Všichni chytí výtlem.
"Radime, Radime… Nechcete mi k tomu něco říct?"
"Ne…" pískne nenápadně a taky si stoupne.
"Kdes to našel?" otočí se k němu se zájmem Kryštof.
"No tady, na těhlech stránkách…"
"A pod čim to je?"
"Tady…" a klikne na odkaz vedle toho prvního řvoucího.
Ozve se psychopatický smích. Radim to ihned típne a otočí se na profesorku.
Ta zakroutí hlavou a pozve ho na zkoušení.
"Díky!" zavrčí na Kryštofa.
"Nemáš zač!" odpoví mu s úsměvem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 22. května 2010 v 19:56 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  proč tady nevedou brečící-smějící se smajlík!!! to je taková škoda... jak ohodnotit? no prostě od stupnice od 0 do 100 je to milion!!! další skvělej dílek!! a lidičky, všechny scénky co jsou tu až na pár vyjímek se skutečně staly!!! :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama