Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Krev a Ocet

18. června 2010 v 0:01 | DimmuCZ |  Ze světa kleiklopů
..A opět mé oblíbené téma. Absurdita víry adeže, nebo jen její vliv na její stoupence. Nevim proč, já se v tom prostě vyžívam.

..A zase se to stalo.
..Po chodbách byly opět vyvěšeny ty černé záclony. Opět zde bylo větší ticho, než obvykle. Takové ticho, až z toho bolela hlava. Opět to někdo udělal. Vzdálil se od nás nenávratně.
..Nikde nikdo. Všichni byli skryti, zalezlí tam, kam patřili. Jenom já jsem dostal úkol, který mě přinutil se pohybovat po chodbách. Nikdo totiž nechtěl vidět to místo, kde se to stalo. Chodeb bylo tolik a nikdy nám neřekli, která to je. Ale já na to místo mířil. Povinně. Nesl jsem jim tam gbel čehosi, co vypadalo a zapáchalo jako ocet.

..Cesta se zdála nekonečná. Stále jen ta dlouhá chodba. Bledá, jako kosti pod vrstvou živého masa. Zbytečně živého. Někoho, kdo hledá svoje místo a i když si myslí, že ono místo našel, zjistí, že nejde o nic jiného, než způsob trávení času před smrtí. Bezúčelně. Jenom se poflakovat. Nechat se svazovat absurdními pravidly, která vám akorát zakalí zrak a vypudí mysl z hlavy. Po dvou letech už je neposloucháte. Ty hlasy, které se do vás navážejí, které vám říkají, co je chyba. Pak už jsme jen bezvládný kus masa, který se valí po chodbách bílých, že se ani stíny nemají kam skrýt. Bílých, až vás z toho posedá paranoia. Jako by se z podlahy nořili stejně bledé ruce a stahovaly vás za šat dolů. Dolů do nicoty. Ze začátku se jim snažíte vysmýknout. Ale pak, když už znáte svůj úděl, je ignorujete. Víte, že vás nestáhnou, i když by jste si to tak přáli.
..Pak se po chodbách vznáší křik. Křik těch, co to udělali. Osvobodili se, ale ne doopravdy. Někdo říká, že chrám neopustí. Vznáší se po chodbách a křičí. Naráží do těch odporných stěn a naříkají. Slyšíte, jak škrábou drápy o bledý mramor. Říká se, že proto jsou na nich ty černé praskliny.
..Paranoia je opravdu vaše nejlepší přítelkyně. Spřáhnuta s fantasií je zároveň váš největší nepřítel. Ale také jediný společník. Kdokoli cokoli řekne, okamžitě si po představíte. Proto mě osahávají ony ruce, proto vidím nešťastné duše, lezou po zdech, ječí a vyrývají do nich škrábance.
..Jsem tu sám… Sám a ztracen. Přijdu si, že jsem tu jediný. Že jsem jen jediný živoucí tvor v tomto chrámě. Musí to být totiž vtip… někdo to na mě hraje, někdo postavil scénu plnou loutek a snaží se mě zahnat do kouta. Ale po tolika dnech strávených tady, na zataženém jevišti, opustil mě rozum a dělá drápy rýhy do stropu, jako ty duše. Tělo pak už jen jde středem cesty a ostatní do něj narážejí. Někteří už jsou stejně vzdáleni svému tělu jako já. Jiní pořád snažně hledají své místo. Nikdo se jim ale neodváží říct, že ho nenajdou. Když to zjistí, dopadá to takhle. Tak, že to udělají.
..Je zakázáno o tom mluvit. Tak jako o čemkoli. O sobě, o lásce, o budoucnosti, o světě venku… tam, venku, za mramorovými zdmi. Tolik bych se tam chtěl vrátit, ale už ani nevím, jak vypadá Slunce. Nesmím to vědět, nesmím se zeptat. Můžu jen tiše chodit po chodbách a naslouchat pláči těch, co se sem vydali hledat budoucnost. Tu, kterou překročením prahu zahodili. Ztratila se, jako slza v oceánu. Nenávratně zničena jako sny.
..Dorazil jsem. Toto je to místo, kde se někdo osvobodil. Na zemi tam klečeli dva kněží, drhli rýžáky podlahu. Jejich výrazy byly tak nešťastné, vypadalo to, jako když nemají tváře. Položil jsem gbel a podíval se na stěnu. Obrovská rudá skvrna dala bledému mramoru barvu života. Barvu krve. Kapky stékaly po stěně, jako by krev plakala. Na zemi pak tvořili obrovskou kaluž, kterou se kněží bez tváří snažili vydrhnout. Vedle skvrny na stěně byl otisk ruky. Otisk stejně rudý. Díval jsem se na něj. Cosi se mě uvnitř dotýkalo a nutilo mě na něj sáhnout. Vztáhl jsem k otisku svou ruku. Spojil dlaň ruky své a dlaň toho, který ji tu zanechal jako krvavou značku. Byla stejně velká. Byl to někdo jako já. Do očí mi vhrkli slzy. Cítil jsem, jako by se mi zastavovalo srdce. Ten někdo tu nechal svou poslední vzpomínku. Vzpomínku na umírání. Poslední pocit, který zažil. Sundal jsem ruku ze stěny a pohlédl na ni. Byla od krve. Stejnou krev mam i já. Stejně rudou. Kněz, klečící vedle mě, mě sledoval. Jeho oči mě viděli, cítil jsem jejich pohled, ale neviděl jsem v nich jeho duši. Byly prázdné. Neřekl ani slovo a pracoval dál. Rty má nejspíš srostlé, uši hluché. Vážně je jako loutka. Připadá mi tak. Odehraje svou roli na jevišti a pak ho spálí, jako bezúčelný kus masa. Nechci se tou loutkou stát. Teď hrají pro mě, ale já pak budu muset svůj dluh splatit. Vymyjí mi mozek svou mlčenlivostí a pravidly, která napsala ruka někoho, kdo je ani neokusil.
..Pomalu jsem se otočil. Po chodbě se najednou seběhly všechny stíny. Spojili se a zatemněli celý můj výhled. Hned na to se rozutekly. Co to bylo? Asi my stvořitel pravidel trhá duši z těla, aby se ze mě stejná ta samá loutka. Ne… já nechci, aby se to stalo. Mám pořád čas uskutečnit to poslední rozhodnutí. Před tím, než se mi zakalí zrak, srostou rty a ohluchnou uši. Než budu jen jedna z mnoha loutek, drhnoucích octem krev na chodbě v předsíni smrti…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 19. června 2010 v 22:52 | Reagovat

To ja zsjímavý. Takový Depresivní. Připomíná mi to kapelu Tool

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama