Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den zkázy č.2

27. července 2010 v 19:56 | DimmuCZ; Yuki-chan |  Den zkázy
"Tak, Radime. A řeknete mi něco o účtování. Účetnictví a pak vám dám nějaký příklad. Chcete si to připravit?"
"A mam co?"
"Jak dlouho jste se učil?"
"Asi minutu."
"No, hlavně, že jste tam upřímný. Tak můžeme začít?"
Radim to pohřebně odkýval.
Polovina třídy už civěla do monitoru a dělala si co chtěla. Tak druhá poctivě dokončovala práci z minule.
"Tak Radime. Účtuje se na kolik účtů?"
"Na dva."
"Jaké účetnictví se učíme?"
"Podvojné."
"Správně."
"Tyjo, mě to dneska nějak pálí."
"Správně."

"Kurva!" zasyčí Lůďa.
"Co je?" ptá se pohotově Natýsek.
"Ale, píšu si s Ivou a místo 'chrchlam' mi to napíše 'bičík'"
Natálka trochu vypískla, jak se zasmála, ale zadržela to. Rychle se otočila na učitelku, aby se ujistila, že si toho nevšimla. Do výhledu se jí letmo dostal Kryštofův počítač.
"Ty vole, co to tam děláš?" nakloní se k němu zvědavě.
"Ale, snažim se nahekovat na školní stránky."
"Tam se ale dá dostat normálně, ne."
"Ts, nejsem amatér."
"Ne, seš mgr."
"No jo, hold."
"Hele, a o co se snažíš?"
"No předělat rozvrh, nebo tak něco."
"Kryštofe, co to tam děláte?" posune si kantorka brýle.
"Nic, paní profesorko!" vysloví pečlivě, elegantně zmáčkne tlačítko na klávesnici a otočí se na ni s milým úsměvem.
"A co Vy, Natálie? Jste taky mladá kriminálnice?"
"Proč? To, že to vypadalo, jakože mam drogy, nic neznamená."
Třída se začala tlumeně posmívat.
Profesorka se odmlčela.
Když se Natálka zvedala od Kryštofa, všimla si, že ho celkem nenávistivě sledoval Ron. Akorát jí to začalo vrtat hlavou. Nakonec jenom pokrčila rameny.
"Tak, Radime, za tři, ale opravdu s odřenýma ušima."
"Děkuju, pani profesorko. Děkuju!" zahrál přehnanou skromnost a imitoval slzy dojetí, "Děkuju, jste nejlepší!"
"Hele, netlač se mi na plac!" strčil do něj Kryštof pěstí.
"Tady máte ty opravené testy," vstala učitelka a začala je rozdávat, "No, nebylo to nejhorší."
Po asi dvou minutách řekla do šumu třídy, aby testy sebrali. Slyšel to akorát Kryštof.
"Hej, holky, pošlete sem ty testy!" syknul směrem k Natýskovi a Lůdě.
Ty se ani neptaly a ihned svou řadu sesbíraly.
Natálka podala štos Kryštofovi. Ten se potutelně usmál a otočil se na Radima, jehož směrem řada pokračovala.
"Hej, vyhodit."
"Vyhodit," přidal svůj test na hromadu a poslal ji dál.
"Vyhodit," zopakoval postup další spolužák.
"Vyhodit," pokračovalo to, neslyšeno učitelkou.
Teprve ten poslední, který seděl vedle koše, Ron, se musel zeptat na hlas: "Vyhodit?"
"Co prosim?!" zježila se profesorka, "To jsou vaše čtvrtletní práce! Kdo to nařídil?!"
Kryštof se vesele přihlásil.
"Aha, Kryštof, no… No jo no…" povzdychla učitelka a vzala štos testů zmatenému nováčkovi.
Kryštof se na něj otočil a předvedl symbol, že ho zmlátí. Ron se obrátil k počítači a polkl naprázdno. Chudák ještě nechápe, že je to jen vtip.
"Hele," ozvala se Jana, když opouštěli učebnu, "Víte, že má dneska Veigel narozeniny?"
Veigel byl jejich třídní a samozřejmě, že to nikdo nevěděl.
"Ty vole, na Valentýna?" podivil se Milan.
"Jo. Je to tak."
Všichni se po sobě akorát podívali, jestli k tomu má někdo co říct, ale pak se rozešli.
"Hele, Jani," začal nesměle Milan, "já bych ti dneska chtěl něco dát."
"Dneska? Proč?" vypadlo jí během dvou vteřin, co je za den.
"No. Taky pro tebe mam takovou pozornost," a vyndal z kapsy obal od čokolády, "Chtěl jsem to dát už ráno, ale jaksi to nevydrželo."
"Ty seš blbej," pochopila to jako vtip, zasmála se a pokračovali do třídy.
"Hele, tady je nějaký ticho," dosedla těžce Natálka, když se vrátila z procházky ke koši.
"Tak si něco zazpívej," odpověděla jí celkem bez zájmu Ludmila.
"To chce něco víc akčního. Ve škole je bomba!"
"To je blbý. To chce, Veigel má dneska narozeniny!"
"Veigel má v kabinetě bombu!" zařvala na závěr Natálka.
"Tak! No! No!" začal matikář Tulipán hodinu svou obvyklou formulací, "No, studenti. No! No! Mě se to tu nelíbí!"
"Mě taky ne, chtělo by to vymalovat," odpověděl mu nezávazně Kryštof.
"Zrovna vy to můžete řikat, Prešovský! Máte z téhle třídy z toho testu jako jediný za 1, a to sem ani nepatříte!"
"Jó!" zachraptěl tiše a udělal do třídy znamení vítěztví.
"Šprte…" sykla Jana, hlavu opřenou o jednu ruku.
Renata se už pomalu začínala hroutit.
"Hele, Vavřínková bude zase řvát," zabědovala Michala.
"Ale zase máte jen jednu pětku. Novici!"
"Zde," zvednul nenápadně ruku Milan.
"Pojďte k tabuli, dám Vám příklad a průměr z něj a té pětky Vám započítám. Máte doufám domácí úkol?"
"Nemám."
"A proč ne?!"
"Já ho nestih vopsat."
Tulipán zavrávoral a začal mu něco diktovat.
Milan otevřel tabuli a tam to bylo počmárané.
"… Děleno… ale, ale, ale, alé! Co to tam máte?!"
"Prosim, češtinu."
"Koukejte si to smazat!"
Míla poslechl a začal mazat. Tulipán se mezi tím ponořil do třídnice.
"Hele, neházej po mě tužky!" zakřičela Renata.
"Vždyť já neházim tužkama!" bránil se Radim.
"Tak co mi to před chvíli letělo kolem hlavy? Meteorit?!"
"Klid tam bude!" zvednul profesor hlavu od třídnice a zase ji mechanicky svěsil. Pak se mechanicky podíval do strany na Milana, "A, už to máte, výborně, výborně!" a začal znova diktovat.
Milan popadl křídu a zapisoval. Křída ale nepsala ani když tlačil. Profesor dodiktoval a Milan se stále snažil příklad napsat. "To nejde," rozčílil se.
"Správně," rozesmál se štěstím Tulipán, ale když pohlédl na tabuli, úsměv mu zmrzl. Založil ruce a pokračoval svou formulací, "No, no, no. Tak si piště tohle."
Po nadiktování zařval do třídy: "Hácha!"
"Chybí."
"Mílová!"
"Chybí."
"Zvoneček!"
"Chybí."
"Kaprálová!"
"Chybí."
"To vás chybí tolik?!"
"No, oni si mysleli, že tu druhou matiku píšem už dneska."
Tulipán praštil s třídnicí a otočil se na Milana, kterému už konečně uschla tabule. Snažil se něco vykombinovat.
"Tak si otevřete sešity a vyřešte si stránku 87.
"Co je to za nájezd na tabuli?!"
"Já… řešim ten přílad…"
Tulipán vstal a podrbal se na bradě.
"Hm, hm. Hm, hm, hm. Hm. No, máte to celé špatně, Novic."
"Ale snažil jsem se."
"Hm, hm. Ne. Sednout. Průměr z pět, plus pět, plus pět, děleno n, tedy třem, je pět!"
"Děkuju."
"Sednout! Řezák!" otočil se opět mechanicky, "budete uklízet celou třídu!"
"Ano! Po tom jsou toužil!"
"Celý život…" dokončila Jana.
"Co život! Už jako spermie!"
"Ticho! Ticho!" dupal Tulipán.
"Ty vole, ten řve jako Achmed, mrtvý terorista," ušklíbl se Ron.
"Že jo!" otočil se na něj Kryštof.
"Ticho!" pokračoval neúnavně.
Třída se rozdělila na dva tábory. Jeden ho zaručeně ignoroval a ten druhý ho sledoval a čekal, co se stane. Natýsek a Lůďa patřili právě sem.
"Tichooo!" zaječel a fláknul s třídnicí o zem.
"Nějak cholerickej, ne?" pokračovali Ron s Kryštofem v nezávazné diskuzi.
"No, ještě by sebou měl fláknout o zem, svíjet se a slintat."
Kryštof se začal smát, "Líbíš se mi! Plácni to!"
Tak si plácli.
V tom se přiřítil Tulipán a zatahal Kryštofa za vlasy.
"Pozor!" otočil se prudce a začal si culík upravovat, "Na vlasy se nesahá!"
Třída se krátce zasmála, ale pak byla svědky trilerové scény, kdy si oba pohlíželi z očí do očí.
Všichni čekali, co se stane.
V tom vyndal Kryštof z kapsy žvejkačky.
"Žvejku?" strčil si jednu do huby a namířil balíček na profesora.
Ten se zklamaně vrátil ke katedře.
"Teď jsem z toho trochu zmatený…" dloubal Ron tužnou do penálu, "Řikali mi, že tady matiku učí ženská a včera tady byla ženská a teď tady vidim chlapa."
"To je totiž nějakej postiženej projekt, víš. Máme dva matikáře, jednoho dvakrát tejdně, druhýho jednou a každej do nás cpe něco jinýho."
"A proč, sakra?"
"Protože je to prostě postižený."
"Ale to je proti osnovam, ne?"
"Asi… Ale je to postižený."
"Aha, tak jo."
"Tak si tu zkázu rozdejte," hodil profesor sešity na nejbližší lavici.
"No jo, dneska je den zkázy," protáhl se Natýsek.
"No je no," vyzubila se Lůďa a podívala se na Rona. Pak do Natálky šťouchla.
"Ale… neblbni."
"Ještě máš čas, ale už bys na tom mohla začít dělat."
"Ale… To byl jen fór…"
"Palestina čeká."
"Ty seš blbá."
"Ale já to myslim vážně."
"Jako co?"
"No to přáníčko!"
"Proč bych ho jako měla dělat?"
"Natýsku… že ty se stydíš?"
"Ne! Jen mi přijde debilní ho dělat!"
"Ale, no tak!"
"Ale nic!"
"A co ty pokyny?"
"Už… je nemam."
"A to oblečení a tak?"
"Prostě mi z ničehož nic ruplo v bedně."
"Natýsku…," pohladila ji prstem po rameni, "zkus to alespoň… Vždyť se i sám ozval, že se mu líbíš…"
"To neřek!"
"Skoro jo."
"Ale neřek to!"
"Nerozčiluj se. A třeba ti dá taky přáníčko."
"Pochybuju, že to v Palestině dělaj."
"Tak ho s tim musíš obeznámit!"
"To určitě!"
"Hele, mam za dva!"
"Šprtko!"
"No tak! Slib mi, že se do toho dneska dáš! Máš poslední šanci!"
Natálka jí věnovala nepopsatelný pohled a pak zvedla svůj sešit.
"A vida, za 4."
"Chceš se vsadit?"
"A vo co?"
"No, já nevim. Ještě budem dostávat známky ze zemáku. Tak, jestli budeš mít lepší známku, než 3, tak mu to přání dáš."
"Platí! Tenhle test totiž bude za 6-!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nihil-sub-sole-novi nihil-sub-sole-novi | Web | 27. července 2010 v 23:30 | Reagovat

dokonale napísané, smiala som sa nahlas!

2 Luego Luego | Web | 29. července 2010 v 21:43 | Reagovat

dobrý, fakt sem se v některých chvílích od srdce zasmála, třeba u žvýkačky :-D

3 *J *J | Web | 2. srpna 2010 v 15:53 | Reagovat

na to jak je to dlouhé, jsem to se zájmem dočetla :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama