Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Pejsek

28. září 2010 v 17:42 | DimmuCZ |  Z reálného světa
..Původně jsem to před tou soutěží nechtěla zveřejňovat, ale přece vás o tento mírumilovný a neškodný zážitek nemohu tak dlouho připravovat : )

..Venku je obdoba něčeho, co bych možná nazval nevydařený a zvláště studený podzim, křížený s jarem. Nebo prostě Vánoce na blátě. Je zima, ale alespoň to neklouže. Tedy po ledě ne. Je tam hrobové ticho. Všichni ti ptáčci zpěváčci, kteří září barvami a hýří dobrou náladou a veselími písničkami, kteří jsou akorát tak dobří k tomu, aby vám svým trusem přemalovávali auto nebo oplocení úzkostlivě udržované zahrady, jsou konečně pryč. Ach, jak já jen miluji to hrobové ticho!

..Jako každý pracovní den, když se vrátím domů, následuje ten samý stereotyp. Můj zaběhnutý systém. Otevřu dveře, rozsvítím, pověsím klobouk, sundám si kabát a klíče hodím na skříňku vedle věšáku. Udělám dva kroky, při kterých se otočím o sto osmdesát stupňů a sundám si boty, jelikož botník je též vedle věšáku. Deseti kroky dojdu do kuchyně, vyndám hrnek s roztomilým prasátkem a s nápisem "i prasata umí létat, tak proč ne ty" a nasypu do něj instantní kávu, kterou mám připravenou v krabičce na lince. Zapnu vodu, zaliji obsah v hrníčku a dojdu ke svému oblíbenému křeslu v obýváku. Včetně otočky mi to zabere šest kroků. Položím hrnek, rozváži si kravatu a jedním přesně mířeným pádem se rozložím do křesla. Jedna noha, druhá noha a už jsou obě na pohodlném nízkém otomanu. Ano, jak já miluji svůj klid. Žádná televize, žádné rádio, žádná rušná ulice. Jen ticho. Po tváři se mi opět rozlévá ten příjemný uvolněný úsměv. Viditelný důkaz pocitu, že je vše v pořádku.
..Náhle zadrnčí zvonek. Krom šoku a cuknutí, díky němuž mám teď křeč v zádech, nemám důvod, proč se znepokojovat. Rozhodně se nic nestalo. Určitě nepřišla policie, (že mě natočili u loupeže), ani hasiči, (že v mém bytě je bomba). Třeba si jen nějaká sousedka zabouchla klíče před vchodem do paneláku, nebo chce nějaká ubohá maminka pomoct s kočárkem ze schodů, nebo jen...
.."Ahoj taťko!"
Ano, ve dveřích stojí Ivuška. Je to moje jediná dceruška. Moc hodné a roztomilé děvče. Pozorné. Dobře studovala a našla si dobrou práci. Občas mě přijde navštívit. Ale co to vidím? Cosi drží v rukou. Je to špatně zabalená krabice až obřího tvaru. Sotva s ní prošla dveřmi.
"Ahoj, Ivuško..."
Nespouštím oči z balíku. Neznepokojuje mě ani tak jeho velikost, ani nedbalé zabalení, nýbrž několik velkých děr v horních stranách jeho stěn.
"Copak mi to neseš, zlatíčko?" pokouším se navázat přátelskou konverzací.
Ivuška se příjemně usmívá a míří ke mně do obýváku. Když obrovskou krabici pokládala, hbitě jsem sebral svůj hrníček s prasátkem.
..Balík stojí na stole a mě začíná znepokojovat další fakta. Že by to byly nějaké květiny nebo cosi k snědku? Tyto teorie vylučuje to, že ani rostliny ani potraviny, by se bez značné dávky radiace nezačaly pohybovat.
"Veselé Vánoce, taťko!" rozpřáhla ruce a vyhrnula v úsměvu rty až k dásním.
Místo toho, abych ji objal, vyhlížím netrpělivě za ni. Naštěstí se tomu jenom zasmála.
"Copak to je?" snažím se zeptat tónem, který nezní jako když jsem na pokraji nervového zhroucení.
..Opět se zasmála a pak pokračovala ve svém vždy tak srdečném projevu, "taťko, ty jsi tady pořád tak sám. A je mi tě kvůli tomu trochu líto. Tak jsem se rozhodla, že ti pořídím něco, nebo někoho, aby ti už smutno být nemuselo."
"A co to je?" ptám se nervózně už asi po desáté.
Namísto odpovědi se znovu usmála a strhla modrý obal. Pak se otočila a držela v náručí...
"No není roztomiloučký?!" rozzářila se ještě srdečněji a přitiskla si hlavičku malého neforemného zvířete ke své tváři.
"Co to je?" ukážu na zvíře.
"To je přeci šťěňátko! Že je krásný! Vzala jsem ho z útulku. Někdo ho vyhodil z auta, aby se ho zbavil."
"No nepovídej..."
"Ale notak! Nebuď morous! Vím, že z něho máš radost!"
Asi nebyla taková, jakou předpokládala.
"Tohle zvíře," opět jsem na ně nevěřícně ukázal, "bude ležet u mě v obýváku na koberci?"
"Ano."
"A bude chodit ke mně do ložnice?"
"Hm... ano..."
"A bude v mém bytě den co den... Každý den, včetně pondělků a střed, kdy mám volno?"
"Pochopitelně."
"Ivuško," sbírám se k finálové odpovědi. K takové, kdy jí nenásilně povím, co si o jejím dárku myslím. Abych dokázal vyjádřit, jak nevhodné je, aby se takovéto zvíře pohybovalo po mém bytě a narušovalo mé zaběhnuté systémy. Odpověď, která ji neurazí a přesto bude rázná... "Je to... moc krásný pejsek," zašklebím se téměř nelidsky v pokusu o přátelský úsměv.
Ivuška na mě chvíli zírá. Asi tuší, že se mi dárek nezdá příliš vhodný.
..Štěně si olízlo nos, což narušilo náš status živých soch.
.."Já věděla, že se ti bude líbit!" rozzáří se štěstím, "něco jsem ti pro něj koupila, aby se ti s ním lépe začalo. Na," strčí mi do ruky tašku, kterou nenápadně propašovala pod krabicí, "už musím běžet taťko. Veselé Vánoce!"
Políbí mě na tvář a mizí ke dveřím. Od nich ke mně dolehne ještě zavolání, že mi pomůže, když budu potřebovat. Pak už po schodech kolem rozbitého výtahu akorát zazvonily podpatky.
..Pomalu jsem se otočil na tu chlupatou rozježenou kouli, nezapadající do mého obýváku. Sedělo to na koberci, nohy na všechny strany a drze vyplazovalo jazyk.
..Vyňal jsem obsah z igelity s veselým Santa Clausem. Byla to příručka pro začínající chovatele psů. Byla dosti objemná. Hned, jak jsem ji otevřel, objevil jsem mezi první a druhou stránkou zastrčenou dvou tisícovou bankovku. Pohlédl jsem přes okraj knihy na toho podivného tvora, který tu prostě nemá co dělat. Pořád na mě civěl stejně. Velká černá korálkovitá očka se leskla pod rozježenou ofinou. Vlastně stejně rozježenou, jako zbytek jeho srsti. Kus těla měl bílý, kus černý. Vypadalo to komicky.
..Nevím sice, jaké zkušenosti měl ten, kdo tu knížku napsal, ale rozhodl jsem se mu věřit, ať už píše sebevětší hlouposti. Každá rada dobrá.
..Zrovna, když jsem dokončoval kapitolu "připravujeme byt na příchod pejska", letmo jsem mrkl přes okraj stránek. Pes nikde. Pes není... Cože?! Ono to běhá po mém bytě?!
..I přes mé jindy tak šetrné metody zacházení, letěla knížka do křesla. Nejdříve jsem běžel do kuchyně. A tam pes. Stál, drze vyplazoval jazyk a vrtěl nahoru otočeným ocáskem. Vedle něj byla na zemi podezřelá žlutá skvrna. Zděšení střídalo úlek. A hlavně že on z toho má takovou radost!
..Doběhl jsem na záchod a s vrcholným znechucením bral do rukou roli toaletního papíru. Už jsem se chystal na to, co budu teď dělat. Utřít rozlitou kávu ze stolu je něco jiného.
..Na jednu loužičku jsem papír vypotřeboval celý. Když jsem se vracel, abych to mohl spláchnout do záchodu, bylo to roztomilé štěně nakloněné do mísy, mlaskalo a zlověstně vrtělo tím komickým černým ocáskem s bílou špičkou.
"No... Fuj! Fuj!" neovládl jsem se a několikrát vztekle dupnul.
Pes stáhl ocas a rychle utekl. Panebože, co čeho jsem se to dostal! Neuvěřitelné, jak dokáže někdy dobře míněná pomoc ublížit. A to ten pes ještě poprskal polovinu místnůstky. Vzal jsem další roli papíru a pokoušel se to tam trochu utřít.
..Ozvalo se podivné zašramocení, jako když se po zemi posouvají kabely. Začal jsem naslouchat trochu pečlivěji. Zaznívalo i cosi jako soustředěné pomlaskávání. Ihned jsem vyběhl za zvukem.
"Fuj! Jedeš, ty potvoro!"
Polovina elektrických kabelů, mou osobou pracně zapreparovaných za linku byla vytažená. Žádný naštěstí nebyl rozkousaný.
..Ani jsem se nenamáhal kabely uklízet a okamžitě jsem běžel pro svou "bibli", knížku o psech. Co se zlozvykem kousání... Pejsek se nudí. To byla ta diagnóza. Ale co s tím? Koupit hračky!
..Vzal jsem si boty a sundal kabát z věšáku. Všude bylo ticho. Teprve zašramocení klíčů vytáhlo démona z jeho skrýše a vyprovokovalo u něj záchvat vrcení ocáskem.
"Hned jsem zpátky. Ty tu budeš hodný! Ano? Hod-ný! Nekousat, nepít, nevytahovat, nerozbíjet, ne... Nic! Ano?"
..Pomalu jsem zavíral dveře. Pejsek pořád dělat kroky v bok, aby mě skrze zbývající škvíru viděl. Když klapl zámek, vyběhl jsem jako o závod do obchodu pro mazlíčky, který se na štěstí nacházel ani ne blok od mého bytu.
..Návrat. Odemkl jsem dveře a čekal to nejhorší. Rozškubané pohovky, převrácené stoly, rozbité lampy, rozžvýkané kabely, roztrhané knížky... Kdoví, co mohl ten malý darebák za tu chvilku natropit. Vzal jsem si tašky do jedné ruky a pomaloučku otevíral, abych se dokázal včas obrnit. A co jsem neviděl. Pejsek seděl tam, kde jsem ho viděl stát, než jsem odešel. Naklonil hlavičku a jeho vypláznutý jazyk jsem vnímal spíše jako úsměv. Kdoví co zažil, když byl ještě maličký. Najednou už to nebyl ten malý mizera, ale roztomiloučký neforemný chuchvalec chlupů.
..Rozhodl jsem se, že vezmu svou úlohu "rodiče" poněkud víc kladně a víc vážně. Pejsek dostal misky, hračky i měkký proutěný košík. Nasypal jsem mu jídlo. Taky se do něj hned pustil.
..Usedám proto ve své těžce vydřené chvíli klidu zpět do křesla a otevírám knížku, abych se mohl něčemu přiučit. Autor radí, ať se po každém jídle, pokud je pes v paneláku, jde na malou procházku, aby mohl vykonat své potřeby. Shlédnu proto přes okraj knížky a vidím pejska, jak má čumáček zabořený v misce. Usměji se a zvedám knížku nazpět. Něco bylo ale špatně... Skláním proto odbornou literaturu zpět do klína a dívám se za svou roztomilou a spokojeně papající hromadu chlupů a pohlížím na o něco méně roztomilou hromadu podezřelých hadrů u dveří do mé ložnice. Jdu blíže k zaměřenému cíli.
"Ty pse jeden zatracenej!" neovládnu se a vyděsím štěně uprostřed jídla. Na psa se sice nemá zlobit, když už neví, za co to je, ale já se prostě neovládl.
..Ten malý parchant mi rozkousal polovinu ponožek. A jak jsem později zjistil, všechny tyto postižené ponožky byly levé.
..Když jsem byl hotov s uklízením, kterémuž kriminálník se zájmem přihlížel, uraženě si lehl do mého křesla. Mého křesla! Tak a dost! Vyřítil jsem se proti němu jako parní lokomotiva a chtěl ho za zátylek zvednout a hodit na podlahu, kam patří. Jenže ta nejroztomilejší hromada chlupů na světě se scvrkla a svezla po křesle tak, že na mě vykouklo její flíčkované bříško.
..Uklidnil jsem se a rozhodl splnit radu příručky a to, že se má jít na malou procházku. Proč ne. Vyndal jsem obojek, který jsem koupil a psovi ho nasadil. Začal sebou zmítat a poskakovat. Po chvíli zalezl pod skříň a odmítal vylézt. Musel jsem ho odtud dostat brutální silou. Teprve, když stál opět uprostřed obýváku, jsem mu připnul vodítko a vyrazil ven. Najednou mu vodítko nevadilo. Po schodech seskákal jako klokan a ven mě i přes svou malou velikost doslova vytáhl. Už jsem se cítil jako vítěz. Pejsek se najedl, napil a mě v bytě nepřibila žádná loužička. Když se začuchal v trávníku, měl jsem ještě větší pocit hrdosti. Pes frknul a vrhl po mě pohled, kdy už jako půjdeme zpátky. Neunáhlil jsem se v reakci a vyrazil zpět ke vchodu. Stejně mi byla venku zima.
..U schodů nastal problém. Malý kriminálník vyskákal první dva schody a pak se zarazil na místě a odmítal se hnout. Na popotahováním vodítkem odpovídal vysokým pisklavým kňučením. Musel jsem proto tu hromadu štěstí vzít do náručí a ta čtyři patra s ním vylézt. Co je malé, nemusí být zrovna lehké.
..Už byl večer. Pejsek se najedl, pohrál si, vykonal potřebu a unavil páníčka. Čas si jít lehnout. Položil jsem ho do košíku a doufal, že tam zůstane ležet. Jakmile jsem však udělal tak pět kroků k ložnici, zvedl se a věrně mě následoval. Proces jsme zopakovali asi šestkrát. Potom už nešlo pomíjet jeho roztomilý vnímavý výraz, ani mou bolest v zádech a usnuli jsme oba v mé posteli bok po boku. To je radost, mít doma takové malé štěstíčko. Asi mu tak budu i říkat. Škoda, že už tu nebude ten pověstný klid. Na tváři se mi opět objevuje ten blažený úsměv.
Pejsek
(obrázek z www.manrose.ch)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bloody_tear Bloody_tear | E-mail | Web | 19. října 2010 v 17:48 | Reagovat

To je milé... perfektný článojk, nedokázala som ho vypnúť, musela som dočítať do konca... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama