Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Narozeniny jako pličky na smetaně a šlehačkový dort

26. listopadu 2010 v 19:49 | DimmuCZ |  Z reálného světa
..Tuhle povídku zveřejňuju na počest své milované Yuki-chan... Ona ví proč :D

..Ahoj, jmenuju se Lucka a jsem se svým životem docela spokojená. Chodím do třídy s Natýskem Elreichovou, Lůďou Slavíčkovou a Ivou Mílovou. Ráda se učím, mám dobré známky, v noci si tajně po internetu čtu pouze lehce nemravné povídky a tajně obdivuju Peršovskýho… Je to takovej magor! Uplně ho nesnášim! Ale má tak geniální humor! Když ho jednou soudružka Frichyšová vyvolala o němčinu na překlad, začal mluvit slovensky! A naštvaného matikáře schladil tím, že mu dal žvýkačku! A to, jak se vždycky tak hezky usmívá… a oči mu jenom září… má je tak jako hezky hnědý… a to, jak mu nikdy nikdo nesmí šáhnout na vlasy je hrozně roztomilý, protože se vždycky hned nasere a pak se učeše! Ale… To je jedno, pořád je to hroznej magor! I když mi napovídal o matiku a já dostala za 1…
..Zmínila jsem se už, že jsem měla včera narozeniny? Asi ne, co. To, že čtete tento skromný zápis z mého deníku znamená, že jsem buďto mrtvá, nebo jsem se rozhodla vstoupit do kláštera a stát se abatyší… Důvod je totiž jednoduchý: vždycky jsem si myslela, že psát si deník je blbost pro přecitlivělý nány, který si ty svoje tajemství stejně nakonec mezi sebou vyžvaněj. Potom jsem ale zjistila, že jsou věci, který stojí za to zaznamenat. Moje minulý narozeniny byly totiž tak hrozný, jako pličky na smetaně a zároveň tak úžasný, jako šlehačnovej dort… Tak, tady to máte.

..Je 28. září. Je celkem teplo a já mířím domů s kopií svého testu z matiky - za jedna. Před školou stojí Kryštof Peršovský a má kolem sebe skupinku stejných magorů, jako je on sám. Zrovna se snaží imitovat a srovnávat vykrouceného, nebo též přehřátého, Francouze, Rusa, Čecha a Angličana. Procházím kolem a snažím se chovat co nejvíc nenápadně. Proto na mě zavolal: "Hej, Lůca, nechceš se k nám přidat?"
"Ne!" odpovídám ostře a bleskově.
Neodpověděl, když jsem se otočila, a to ani nevím proč jsem to udělala, díval se do země a tvářil se… divně. Snad nikdy jsem neviděla, že by se neusmíval. Trochu mě to zamrzelo, ale pak jsem to ignorovala. Stejně to asi jen předstíral.
..V krámě jsem si koupila novou řasenku. Narazila jsem tam na Lůďu, jak si kupuje beruškové a motýlkové sponky do vlasů.
"Lucinko, prosim tě, mohla bys mi poradit?"
"Jo jo," přisvědčila jsem okamžitě.
"Hele, chci si koupit tuhle mašli do vlasů, ale nevim, jakou barvu."
Oči my skoro vypadly z důlků. Ta mašle byla tak nádherná!
"Jsi v pořádku?"
"Já… nevim, co říct!" lapala jsem po dechu.
"Lůco, já tě nežádám o ruku…" zamračila se nechápavě.
"Je fakt krásná!"
"Peníze mi zbyly jen na jednu, ale nevím kterou…"
"Ta bílá je nádherná!" vydechla jsem téměř roztavena svou záplavou štěstí.
"Děkuju! A teď se jdi ven vydýchat, ano?" vzala mě za ramena a otočila.
Došlo mi to až po cestě domů. Stejně mi ta mašle teď už nepříjde tak nádherná… Byla prostě bílá a měla zlatý okraj a zlatý řetízek a byly tam perličky a úžasný velký lesklý kámen, který se fakt leskl… Prostě normal…
..Učila jsem se na několik předmětů. No chápejte. K narozeninám mě vyzkouší… Bezva dárek, víc jsem si nemohla přát! V tom ale zazvonil můj telefon. Sakra, kdo mě může otravovat? - neznámé číslo.
"Ano?"
"Prosím vás, mladá slečno, dovolal jsem se na matriku?"
"Ne bohužel… tady je soukromý byt…"
"Aha, tak to mě mrzí… Na slyšenou…"
"Na neslyšenou," zavrčela jsem.
..O půlhodinu později znova.
"Ano?"
"Dobrý den, Zbyšek Imericht, je to, prosím, telefonická ústředna?"
"Tak to jste se v tom čísle hodně upsal… Ne, to není."
"Aha… a mohla byste mi poradit?"
"Ne, na neslyšenou," a praštila jsem mu s tím.
..Opět zvoní. Ježiši! Kdo mě to furt sere! Dneska se všichni posrali s tim volánim, nebo co?! Číslo bylo ale jiné.
"Haló?"
"Dobrý den, dovolal jsem se do soukromých garáží?"
"Bohužel! Naschle!"
..Sakra, kdo to, k sakru, zase je?! Ale to je fakt někde v O2 něco posranýho, nebo co?! Všechny ty hovory to přesměrovává ke mně!!
"Nedovolali jste se ani na matriku, ani do garáží a už vůbec ne na nějakou ústřednu!"
"Aha… no… já ale volám na Meziodvětvové koordinační středisko oboru lehké prefabrikace v Karlových Varech…"
Práskla jsem s telefonem o zem, až z něj vylítla baterka. Byla jsem tak nasraná, že jsem okamžitě zapomněla všechno, co jsem do sebe dneska celý den cpala.
..Bylo asi krátce před půlnocí a já se rozhodla k zoufalému řešení.
"Kam jdeš, Lucko?" zeptal se skoro vyděšeně otec, když jsem sundávala kabát z věšáku.
"Na procházku."
"Bude půlnoc! Kam chceš jít?!" rozhodil rukama.
"Nevim!" zařvala jsem, "třeba k pumpě a zpátky!" a práskly za mnou dveře.
Venku byla sice kosa, ale myslela jsem na to, že je mi kosa a nikoli na to, že mi dneska volal snad každej, kdo cokoli sháněl… Meziodvětvové koordinační středisko oboru lehké prefabrikace v Karlových Varech, ano, to jsem já…
..Domů jsem přišla asi v půl druhé ráno. Rodiče byli vzhůru a z kuchyně se ozýval neskutečný řev. Těšila jsem se, až zítra vypadnu do školy a s někým normálním si o tom popovídám…
.."Krásné narozeniny, Lucíku!" objala mě Iva.
"Děkuju…"
"Jsi nějaká zkroušená… Co se stalo?"
"Kde je Kryštof?" všimla jsem si prázdného místa. Nechtěla jsem si to přiznat, ale na toho magora jsem se docela těšila.
"Asi onemocněl. Tak co se stalo?"
"Ale… Celej večer mi někdo volal, takže všechno to zkoušení nedam…"
"Nějakej úchyl?"
"Muj operátor je úchyl! Volalo mi asi 5 chlapů a každej z nich chtěl něco jinýho… Garáže… třeba…"
"Aha… Chceš muj dárek?"
"Jo… určitě mi zlepší náladu," pokusila jsem se o úsměv.
"Tady to je!"
Iva se trefila! Nikdy jsme se nechtěli fotit, ale jedna taková existovala. Byla z hor, kde mě její kluk učil měsíc lyžovat. Byl to záběr, kdy ona stojí na lyžích a pokouší se mě zvednout ze země. Přes ty masky, šály a brýle, nám nebylo vidět do obličejů, ale jen to že jsme se hrozně smály. Rámeček vyráběla ručně, bylo to vidět. Samé nalepené kamínky a nápis "navěky ségry". Skoro mě to až dojalo… Tak dobře, dojalo mě to… Jsem poslední dobou nějaká hodně měkká. Objala jsem ji a trošičku si pobrečela…
..První hodinu byla angličtina. Přes uličku vedle nás sedí Natýsek s Lůďou. Jsou to ségry asi tak jako my. Natálka něco psala a pak to Lůdě posunula po stole. V kostičkovaném bloku jsem rozeznala dlouhý text psaný tužkou. Lůďa se začala smát. A smála se po celou dobu čtení. A furt. A pořád se smála. A Natálka se smála tomu, jak se směje. A pak Lůďa do bloku něco začala připisovat…
"Ivo, mohla byste nám to přeložit?" ozvala se učitelka
"Yes!" ani jsem se na ni nepodívala a zažrala jsem se do učebnice. Nějak jsem automaticky předpokládala, že mě Iva navede, kde to je. A navedla. Šťouchla do mě a nenápadně ukázala na tabuli. Učitelka vedle tabule se tvářila trochu vítězně. Asi, že jsem se usvědčila, že nedávám pozor.
..Po překoktání dvou vět jsem se zase zabrala do svých sousedek. Textu v bloku přibylo a Lůďa měla od slz rozmazané oči. Natýsek k tomu taky neměl daleko. Zrovna posouvala k sousedce další připsaný kus. Ludmila zrudla a praštila hlavou do lavice. Natálka potichu špitla: "A máš to!"
"Co to tam řešíte, děvčata?" plácla si angličtinářka fixem do ruky (máme totiž bílou tabuli).
"Nic… už budeme dávat pozor."
"Tak dobře. Přeložte mi to, co máte na tom papíře."
"Pani profesorko… To není dobrej nápad…" rudla Natálka.
"Jen do toho, jsem zvědavá."
"Do prdele…" hlesla si jen pro sebe.
Ještě chvilku se chechtaly a pak ještě dodala: "Já větu, ty větu."
A Lůďa na to: "To bude průser."
"Chtěla to, má to mít. Učitel je autorita, rozkazy se musí plnit."
A pak spustila: "Angels are homosexual…"
Lůďa zrudla a zhroutila se na lavici.
"There are only angels and no… womangels…"
Teď se zase složila Natálka.
Lůďa pokračovala: "Archangel Michael… 'Who is he sleeping with? Who is he sleeping with? Who is he sleeping with?'"
Opět výměna hlav: "How's the name of the garden? Something starting with 'g'… Eden!"
"How to survive in heaven - asexuality, homosexuality, castation…"
"It's warm at Eden but cold in the sky. If the angels fly high, they will get frozen."
"A frozen plane!"
"And… and…"
"Look, there's a plane! No, it's a bird! No, it's a forzen angel, falling from the sky!"
"He did not melt at Eden…"
"Dobře! Stačí! Stačí!" rozčilovala se angličtinářka, "vás to bude jednou hodně mrzet!"
Holky, obličeje rudé a uslzené, kývaly synchronně hlavami.
Nemusím snad ani psát, že třída byla totálně mrtvá. Odrovnaná, hotová… Já taky!
Naštěstí ale zazvonilo a učitelka s pohledem vraha odešla. Všichni se šli vydýchat na chodbu a o události vášnivě diskutovali. I já s Ivou jsme vyšly na chodbu.
..Kryštof právě dobíhal. Byl pěkně udýchaný, ale vysmátý, ostatně jako vždy.
"Ahoj, Lucko!" zavolal na mě.
"Ahoj," zvedla jsem zmateně ruku.
Iva se na mě podívala.
Nikdy mě nezdraví…
"Hele?" spustil, když si sundal bundu, "ty máš dneska narozeniny?"
"Hm… jo."
Stoupnul si rovně a podal mi ruku.
"Přeju ti všechno nejlepší, soukromá garáži, matriko, telefonický středisko a továrno na tavení čehokoli, co to vůbec bylo."
Při každém z těch názvu mi spadla čelist o něco víc. Jak to může vědět?!
"S kámošema jsme se na tebe domluvili a já ti volal z jejich mobilů. Ráno jsem zjistil, že máš dneska narozky a začalo mě to mrzet, tak jsem ti koupil dárek."
"Ale… tos nemusel… akorát jsi přišel pozdě…" řekla jsem skoro monotónně a ruku, i když už mě pustil a hrabal se v tašce, jsem pořád držela ve vzduchu.
"Ále! Ještě jsem byl u doktora a pak se flákal po parku a plašil důchodce… Ha!" vytasil špatně zabalenej dárek.
Při pohledu na balíček mě začalo mrzet, jak jsem mu včera odsekla. A vůbec… co teprve ten telefon?!
"Hele," spustila jsem opatrně, "mrzí mě, jak jsem se včera chovala…"
Strčil mi dárek do stále roboticky zvednuté ruky.
"To je v pohodě. Stejně někdy potřebuju, aby mě někdo seřval." Potom se hrozně hezky usmál.
Přišla jsem si trochu jako ožralá. Možná jsem trochu zavrávorala a (doufam) nenápadně se blbě usmála. Zásah tou jeho roztomilostí z takové blízkosti… Trochu naklonil nechápavě hlavu. A já pořád nula… Pak někdo na chodbě zařval a já sebou cukla a začala balíček montovat. A víte, co bylo vevnitř? Ta úžasná mašle! Vyvalila jsem oči a reagovala jako včera v obchodě - jak to definovala Lůďa - jako by mě žádal o ruku.
"Včera jsem šel náhodu kolem a viděl jsem, jak tam nad tou mašlí šílíš. Vzal jsem ji těsně před jednou holkou."
"Kryštofe, já… Nevim, co říct…"
"Nač ty něžnosti?" vyzubil se.
A jo! Já mu snad vždycky říkala Peršovskej! Radši jsem mlčela.
"Hlavně si nemysli, že s tebou chci chodit. Je to jen… taková forma omluvy," ukázal na mašli a pak se zase hezky usmál.
Pořád jsem jen stála, blbě se usmívala (stále doufám, že to bylo nenápadné) a zírala do těch jeho hezky hnědých očí…
..Zvonilo na hodinu. Probrala jsem se a odešla do třídy. Všechny holky moji mašli obdivovali a Kryštof se sice smál, ale vypadal trochu zaraženě. Natuty jsem se prozradila… Tak blbej snad není…
..Zkoušení z češtiny jsem dala za 2, což je super výsledek. Mašle mi slušela a opět zvonilo. Měla jsem dobrý pocit. A radost. Sedla jsem si na místo a vyndala svou svačinu.
..Kryštof si stoupnul, hubu od ucha k uchu. Než jsem do svačiny kousla, uslyšela jsem na chodbě hrozný rány. Jako stádo slonů. Byli to jeho kámoši a vřítili se k nám.
..Všichni čtyři si stoupli na stupínek před tabuli, všichni huba od ucha k uchu. Pak začali rytmus z We will rock you. Dup! Dup! Tlesk! Dup! Dup! Tlesk! Kryštof se chopil vzdušného mikrofonu a podíval se na mě. Potom nasadil takový ten obličej, který dělají muži v telenovelách, když před ženou předvádí, že mají srdce: "A tohle je píseň Pro Lucku Brčákovou…" a poslal mi vzdušný polibek.
Zrudla jsem a zajela pod lavici. U dveří už stálo asi pět cizích lidí a sledovali, co bude zase provádět.
..Kryštof roztleskal a rozdupal "publikum" a pak s totálně amatérskými, nebo spíše parodovanými hoperskými pohyby začal spíše recitovat než zpívat. Byla to taková ta melodie, jak si zpívaj vojáci do běhu…
(Říká se tomu, myslím cadence. Tu melodii určitě znáte) (stačí jen kousíček, abyste si vzpoměli. V případě, že vás účinek této nápovědy mine, je tu rada. Pamatujete si takovou tu reklamu na KFC nebo snad McDonald's, jak si tam běžící vojáci zpívají "Máme dobrou náladu. A kručí nám v žaludku."?)
"A máme doma krocana!
Ve špajzu se schovává!
Kup mi taky krocana!
Já chci chovat krocana!"
A pak všichni sborově melodii "we will, we will rock you!"
"Mam kro-ca-ní farmu!
Mam kro-ca-ní farmu!"
A Kryštof: "Hej, a teď všichni!" a fakt, že se všichni zapojili!!
"Mam kro-ca-ní farmu!
Mam kro-ca-ní farmu!"
Potom vystřihl jeden neznámý kámoš fantastické sólo na vzdušnou kytaru.
..Půlka třídy brečela smíchy a chodba byla doslova narvaná fanoušky.
..Tak vám nevím, jestli to byly (i s včerejší nocí) ty nejhorší, nebo nejlepší narozeniny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Addams Lily Addams | Web | 26. listopadu 2010 v 21:01 | Reagovat

Sice je to delší, ale začetla jsem se do toho :-) Povedené :-)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 27. listopadu 2010 v 20:01 | Reagovat

musím říct, že to musely být ty nejlepší narozeniny vůbec!!! :-)
Několikrát jsem se v tom viděla... (jak by taky ne) a chtěla bych jednou takový narozky mít.... :-)

3 Dimmu Dimmu | Web | 27. listopadu 2010 v 21:42 | Reagovat

[2]:: Taky jsem ti toho krocana zazpívala :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama