Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Den zkázy č.3

7. ledna 2011 v 21:59 | DimmuCZ |  Den zkázy
Na chodbě bylo o něco rušněji než jindy. Běhalo tam několik studentů a řvali. Do toho ze třídy vyskočil Kryštof a začal si na celou školu (falešně) zpívat "Červený šátečku kolem se tó-oč!" proběhl mezi holkama a jedné z nich strhl červenou šálu.
"Na ten zemák se vůbec netěšim…" svěřila se Natálka.
"Bojíš se, že prohraješ, viď?" smála se Lůďa.
"Ale houby prohrajou!"
"Co houby? Ty prohraješ! A budeš mu muset napsat!! Hé-eč!"
"Nojo no, tak se směj. Prodlužuje to život…"
"Co že jsi najednou tak zvadla?" skočila před ni Lůďa.
"Máš rozmazaný voko," všimla si Natálka.
"To myslíš tohle?" ukázala si k vnějším koutkům, "to je schválně. A nesnaž se to zakecat!"
"Jdem!" ukončila rozhovor a pokračovala.
Když Kryštof vpochodovával do učebny zeměpisu, zpíval si: "Vítá vás Dulock, krásné to město!"
"To bude hodina…" vzdychl Natýsek.

Lůďa nadskakovala a ječela, pistěla a vřískala, plácala rukama (jak už to holky dělávají, když jsou šťastné). Natýsek seděl jako by na lavici místo testu ležela mrtvá kočka.
"Stalo se něco, slečno Elreichová?" zeptala se profesorka.
"Ne…"
"Jo! Jo! Jo! Jo!" tancovala Lůďa taneček, kterému se příhodně říká "míchání v hrnci".
"Fajn! Napíšu Palestině!" zasyčela Natálka a praštila dlaněmi do lavice.
Profesorka okamžitě zbystřila: "Vy se chcete připojit k nějaké teroristické organizaci?!"
"Co? Proč? Ne?" vykulila udiveně oči.
Celá třída se otočila a začala se chechtat. Jenom Ron si sundal brýle a začal je čistit.
Ve vedlejší lavici se okamžitě začalo diskutovat o tom, co to znamenalo.
"Úž-sé-tě-šim!" tancovala dál Ludmila a notovala si k tomu směšně jednoduchou melodii.
"Nech toho!" napomenula ji Natálka, vzdychla a opřela si hlavu o ruku.
"Copak?" starala se hned sousedka.
"Ale nic."
"Seš nervózní, protože nevíš, co napsat." Vytušila Lůďa.
"Ale já vlastně nemůžu nic napsat!" praštila Natálka do lavice.
"A proč jako ne? Co ti v tom brání?"
"Den zkázy je dneska, sedí?"
"Sedí."
"A já mam udělat přáníčko…"
"Sedí."
"A hodit mu ho do skříňky!"
"Sedí." Nechápala Ludmila.
"A to von sem jako pude v sobotu?!"
"Jako?... A co?"
"No vždyť je pátek!"
"No, já vim…"
Natýsek na ni zíral.
"A víš, jak by to bylo romantický, kdyby jste se tady zejtra sešli… Vy dva… sami… v prázdný škole…"
"Den po Valentýnovy… kdy už je to všem jedno… A čokoláda už je sežraná a přáníčky vyhozený…" pokračovala v jejím zasněném tónu.
Lůďa zvedla varovně prst.
"Promiň, Lůďo-chan! Snědená!" opravila se.
"No co, sázku jsi prohlála, máš jedna mínus!" vyslovila známku zřetelně.
"Ale jak k němu to přáníčko mam asi dostat?!"
"Tak mu ho pošleš na mail!"
"No!... A kde ho mam asi vzít?!" plácla se to čela.
"No…" zakroutila se Lůďa, "možná bych věděla, kde ho sehnat…" a podívala se letmo po Kryštofovi, který právě předváděl xichty se dvěma tužkami v nose.
Byli zase u sebe ve třídě.
"Nemáte někdo svačinu?" chodil Radim kolem spolužáků, hladově si hladil břicho a děla psí oči. Všichni ale odmítavě kroutili hlavou. Pak došel k Lůdě.
"Ludmilko?"
"Ale Radime, velká přestávka byla před pěti hodinama… Za chvíli je oběd…"
"Na ten nejdu a svačinu jsem si zapomněl doma…" doplnil skuhrání ještě bolestným zakňučením.
Lůďa byla nucena zakroutit hlavou.
Natálka se narovnala od tašky a řekla: "Po svačině jsem vyhodila do koše jabko. Jestli ho tam nejdeš, můžeš si ho sníst."
Radim na ni chvíli koukal a potom odešel. Dělal, že nic neslyšel.
"Co je?" pokrčila rameny směrem k naštvané Lůdě.
Po této hodině odcházeli všichni na oběd. Jediní, kdo zůstali ve třídě, byli Kryštof s Ronem.
Ron spořádaně seděl na svém místě, ruce založené, díval se někam před sebe. Kryštof ho chvíli sledoval. Pak hledal, na co se dívá. Nakonec se zvednul a šel k tabuli. Popadl houbu.
"Tabule je smazaná…" nechápal Ron.
"Já se nudim!" vysvětlil Kryštof a nakreslil mokrou houbou na tabuli terč. Potom přešel až dozadu do třídy a houbu hodil.
"Těsně!" zhodnotil svůj výkon a došel si pro ni.
"Co to děláš?" zeptal se Ron nejistě. Přece jenom se spolu ještě vůbec neznali.
"Na body… hraješ taky?" zvednul houbu.
"Jasně!" postavil se Ron
odklusal za lavice.
"Co to děláš?" divila se na obědě Lůďa Natýskovi.
"Solim." Řekla a dál kmitala slánkou.
"A jak dlouho budeš solit?"
"Tak dlouho, dokud to solí."
"To je nějaká blbost, ne?"
"To, že čmeláci lítaj, je blbost."
"Ale je to realita."
"Fakt, já myslela, že je to zphotoshopovaný."
"Tys v životě neviděla čmeláka?" vytáhla Lůďa obočí.
"Hele," postavila Natálka slánku rázně na stůl, "jsem uplně mimo a vynervovaná. A můžeš za to ty!"
"Já? Proč já?!"
"Protože to tys přišla s 'láskou' a 'romantikou' a že potkáš svého 'vysněnýho prince' a pak's to byla ty, kdo řekl 'udělam z tebe prvotřídní bárbínu'!"
"To není pravda!"
"Je! A sama to dobře víš!"
"Tak dobře," zvedla se Lúďa od stolu, "tak až si to promyslíš, tak my napiš…" a odešla.
"Jó trefa!" radoval se Kryštof, když si běžel připsat body za prostředek.
"Né na dlouho!" zamířil Ron a hodil vší silou.
Houba se ale od tabule odrazila a vylétla ven z okna. Z jediného otevřeného okna v místnosti.
Oba k němu ihned běželi a zároveň se vyklonili.
Ron vážně pravil: "Tak tohle byla houba… 2.B…"
"Nebyla! Uděláme záchrannou misi!"
"Pro houbu?"
"Jo! Houbus mišnus imposiblus! Jdeš do toho se mnou?"
"Jo!"
Kryštof si zapnul mikinu až kam to zip dovolil. V jeho případě to znamenalo, že má za zipem i obličej, protože vedl i po kapuci. Ron si vzal svou bundu a kolem hlavy si omotal šálu, takže taky nebyl k poznání.
"Dum, dum. Dum, dum. Dum, dum…" broukali si melodii mision impossible, když se plížili po chodbě.
"Tam tada dám!" vyskočil Kryštof z úkrytu a napálil to rovnou do zástupkyně. Naštěstí ji nepovalil.
Vzala za zip a rozepla ho. Zjevil se jí Kryštofův zářivý úsměv. Ron se mezitím snažil vytratit. Na prázdné chodbě byl ale víc, než nápadný.
"Stát!" křikla na něj. "Máte ještě dneska hodinu?"
"Máme tělocvik." Svěřil jí zadržený kriminálník.
"A co to tady vůbec děláte?"
"Zachraňujem třídní houbu!" rozsvítil se Kryštof.
Zástupkyně si je střídavě prohlížela a v duchu přemýšlela, co s nimi.
"Do třídy!" rozhodla nakonec.
Právě se sem blížila Lůďa.
"Rone!" zavolala za ním, když si ho všimla, "dal bys mi tvůj mail? Jsem správkyně třídních věcí, takže třeba rozposílám úkoly, a tak," řekla po pravdě.
"Jo. Bez problémů." Kývnul ochotně a začal hledat papírek, na který by adresu napsal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 7. ledna 2011 v 22:25 | Reagovat

Houbus mišnus imposiblus! to je dobrý.... :-D  :-D  jinka zase dílek, kterej stojí za to....

2 Lily Addams Lily Addams | Web | 8. ledna 2011 v 11:50 | Reagovat

Představila jsem si, jak to napálí přímo do zástupkyně :-D :-D

3 JaNousek JaNousek | 9. ledna 2011 v 11:14 | Reagovat

http://janousecek.blog.cz/

4 ratuska ratuska | Web | 13. ledna 2011 v 2:12 | Reagovat

:-D Heh, tak musím říct, že mě to docela pobavilo :-D. Zvlášť záchraná mise :-D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama