Jednou budem stejně všichni mrtví. / Umělec se nemá kritizovat, ale chápat.

Jak jsem pracoval pro smrt

6. ledna 2011 v 22:25 | DimmuCZ |  Z podsvětí
..Trošku starší věc, ale na tomhle webu skončí, dřív nebo později, všechno XD

..Jako každý den, sedím ve své kanceláři a hraji karetní hry na počítači. Jako každý den, totiž nemám co dělat. Od příchodu nejvyššího, samotného Arcitoria, jsou všichni zalezlí ve svých kancelářích a pracují. Jenom já pořád nemám co dělat. Kdo jsem? No, mé jméno se prakticky nedá vyslovit. Říká se mi prostě Khan. Jsem jeden z bohů dnes již neexistující etnické skupiny. Sice nezastáváme tak vysokou pozici, ale je to svým způsobem i dobře. Nikdo se o nás zrovna moc nikdy nestaral. Od příchodu nejvyššího jsme ale všichni pod náporem práce. Tedy, jak jsem řekl, až na mě. Moje profese totiž je... no... štěstí. Zatím tedy, co se ostatní bohové baví tím, že celé dny vypisují, kdo se kde narodil, kdo kde umřel, kdo co vymyslel, vynalezl nebo objevil, kolik kde napršelo vody, nebo jak je kde úrodná půda, já tu prostě sedím a nudím se.

..Nedávno jsem se kdesi chytnul s nějakým bohem z Egypta. Tuším, že to byl dokonce Anubis. Tvrdil mi, že štěstí prakticky vůbec neexistuje, protože je všechno jenom náhoda, takže to musí bejt celkem fajn kšeft. Já se ale hájil, že jsem přece jenom činným bohem, a že se o svou profesy starám a že vážně štěstí rozdávám. Natož on mi odpověděl, že štěstí stejně nemůže existovat, protože všechno je psáno a že nikdy nikdo nesměl sáhnou na Knihu. Na tohle jsem mu už nemohl namítat nic. Zná se se samotným Arcitoriem. Možná tohle všechno vyznělo opravdu podivně, ale vychází z toho toto - i bohové musí věřit, ale ne sami v sebe. Takovéhoto egocentrismu se tu smí dopouštět jen Arcitoris. (Ale to nikde neříkejte.)
..Je pravda, že mám svou práci, (rozumějme ne-práci,) docela rád. Nechtěl bych být tak nevrlý, jak ti nejvytíženější bohové, ani tak mimo realitu, jako ti ostatní. Mám alespoň čas sledovat, co se na světě děje.
..Nedávno říkala Innan ze Správy etnických menšin, že teď spousta kanceláří zaniká, protože je málo práce. Zato se prý hodně přeřazuje na Přírodní katastrofy, Války a Nemoci. Oddělení pro mor bylo už dávno totiž zrušeno a nyní ho museli opět obnovovat. Taky se prý často dělá to, že ti nejméně vytížení chodí pomáhat těm více vytíženým. Musím se přiznat, že jsem se, když jsem to slyšel, blbě usmíval a kýval.
..Jednoho stejně nudného dne, kdy se mi ale podařil trhnout rekord ve Spider solitaire, jsem už stereotypně vykročil z kanceláře a ladnou otočkou zamkl. Po dotočení přede mnou stál kdosi nejmenovaný, (protože vážně nemám zdání, kdo to byl,) a vrazil mi složený papír. Než jsem vzhlédl, byl zase pryč. Určitě někdo z Času nebo Magnetických polí; chudák, i on přišel o místo.
..Papír jsem rozložil více než obezřetně. Jedno oko, druhé... byla na něm adresa. Na chvíli se mi ulevilo a hned na to mě popadl opravdu strach.
..Byla to adresa skladu v zapomenuté části zapomenutého města, kde žije akorát pár stovek důchodců. Podnikatel si zde založil firmu s vidinou, že zde získá spoustu levné pracovní síly. Krutě se ovšem zmýlil a přesně za rok, o výročí založení, se oběsil.
..Tohle jsem ale v tu chvíli ještě nevěděl. Byl to pro mě jen záhadný papír se záhadnou adresou. Rozhodně to bude zpráva od někoho, kdo mě teď bude zaměstnávat. Obezřetně jsem proto vyrazil za svým nadřízeným, kdysi řídícím bohem naší skupiny, aby mi záhadný vzkaz pomohl objasnit. V duchu jsem se modlil, aby to nebyl někdo z Egypta... někdo určitý z Egypta.
..Když jsem dorazil za šéfem, pomocí výrazů ano, ne, zajisté a svým způsobem, mi pomohl si ujasnit, že je to někdo z Egypta, ale neví kdo. Hádejte kdo asi. Na tohle já mám prostě štěstí.
..Vracel jsem se k sobě do bytu, abych se mohl převléknout. Kromě místa byl ve vzkazu i čas a já chtěl být dochvilný. Cestou kolem mě prošel průvod bohů kultury, zábavy a vína, kupodivu včetně Krista. Vesele si zpívali si a někteří se podpírali navzájem. Jejich práci bych chtěl mít.
..Doufám jen, že to nebude Anubis. Je to sadomasochistický anarchista, který nerespektuje své nadřízené a nemusí si to ani žehlit u Arcitoria. Už vidím, jak celý den sedí v kanceláři, nohy na stole, v hubě cigáro... ne, čtyři cigára a já tam akorát pobíhám kolem a vysypávám mu popelníky. I přes svůj očividný odpor k systému, je tu ale jeden z nejváženějších a nejmocnějších bohů. Proč asi.
..Rozhodl jsem se, že využiji toho, že vypadám jako člověk, projdu nejbližším portálem a na místo určení dojedu veřejnými dopravními prostředky. Vzal jsem si s sebou malý kufřík a do něj tužky a papíry, aby se neřeklo.
..Snažil jsem se zahnat chmury a dívat se na svět z té lepší stránky. Prostě jsem se pořád blbě usmíval. Jedna paní se mě ptala, jestli jsem v pořádku. Snažil jsem se chovat zdvořile a přátelsky, tak jsem jí odpověděl, že jedu poprvé za svým novým zaměstnavatelem. Upřímně mě litovala. Pak si ze mě v tramvaji dělalo několik dětí legraci, že jsem terorista a mám v tom kufříku bombu. pořád jsem se ale mile blbě usmíval.
..Dorazil jsem na místo určení. Sklady byly oploceny ostnatým drátem. Na pletivu bylo varování "pozor psi". Doufám, že tam už žádní nejsou. Mám z nich i celkem hrůzu, což je asi další důvod, proč se na svou novou práci tak těším. Nejprve jsem uvažoval o tom, že plot přelezu. Po té, co se mi kravata napíchla na ostnaté dráty na vrhu plotu a já se málem oběsil, jsem to vzdal. Po několika desítkách metrů jsem ale naštěstí objevil vystříhanou díru a mohl prolézt.
..Stoupnul jsem se před sklad a postavil kufřík vedle sebe. Upravil jsem se a mile se usmíval. Ze skladních vrat za mnou mi naskakovala husí kůže. Měl jsem pocit, jako by tam byla kopa mrtvol. Ačkoli značně vynervovaně, jsem se stále usmíval.
..Po chvíli se ozvala motorka. Hned mě napadl obrázek nějakých mladých gangsterů, kteří sem pojednou krást. Nebo sem dokonce skládají svoje oběti. Ještě by se mě mohli pokusit zastřelit! Popadla mě panika a z blbého úsměvu jsem plynule přešel do panického výrazu. Naštěstí bylo hned vedle skladu několik velkých beden, tak jsem si do jedné z nich zalezl. Ovšem... nechal jsem před vraty stát svůj kufřík.
..Motory zařvaly a na chvíli jsem měl pocit, že ten stroj létá. Nebyl jsem daleko od pravdy. Ozvala se podivná rána a pak prudké brzdění. Kola na štěrku neskřípěla ale křupala. Jen co stroj zastavil, na zem dupla noha. Pak zaškrtal zapalovač.
..Opatrně jsem vykoukl. Na obřím stroji seděl můj nový zaměstnavatel. Měl kožené kalhoty, černý nátělník a na krku asi kilový stříbrný ankh. Podle svalů by mě roztrhl jak hada. Tvářil se sice nevrle, ale pobaveně. Sledoval můj kufřík.
.."D-d-dobrý den," vykoukl jsem opatrně z krabice.
"To si děláš srandu," zavrčel, když mě poznal.
Vylezení se mi nepodařilo zcela bezchybně a z krabice jsem doslova vypadl. Akorát se chytil za hlavu a protřel si oči.
"A co je tohle?" píchnul cigaretou k mému kufříku.
"To je moje."
"A co v tom máš?"
"Papíry a tužky," usmál jsem se.
"To si děláš srandu," zaúpěl, div nezavil, "kdybys v tom alespoň měl glock, nebo kalašnikov... Papíry a tužky," plácnul se do stehna a opřel se loktem o řídítka.
Pořád jsem tam jenom stál, usmíval se a čekal, co budu dělat.
"No," pravil po chvíli, "pane Papíry a tužky, já věděl, že mi dá nějaký strašný individuum, ale tohle... to mě dorovnalo. Tak," vyndal tlustý, značně ohmataný blok a zapíchnul do prst, "Miloš Albrecht, osmého června devatenáct set šedesát devět."
"Ano?" ptal jsem se už s nadějí.
"Způsob smrti - oběšení. Důvod - psychická nevyrovnalost z důvodu existenčních problémů."
"Ano?"
"Devátého srpna, druhé patro, jdeme."
"Co že?" přišlo mi to jako polití studenou vodou, když sladce spíte. Dnes bylo desátého září, "To jako... je tam... ta... ta... jako... ta..."
"Mrtvola? Jistě. Neschopnost úřadů ze světa nám značně komplikuje práci. Tohle ještě nikdo nenahlásil."
"Proč?" chtěl jsem vědět, proč zrovna já.
"Neměl příbuzný, přátele, milenku..."
Prošel kolem mě a na chvíli jsem měl pocit, že jsem uprostřed řeznického mrazícího boxu. Aura Smrti je vážně nesnesitelná.
..Když jsem se rozhýbal, následoval jsem ho, ačkoli s úctyhodným odstupem. Šel do chodů a pořád něco četl z té knížky:
"Firma Albrech s právní formou... neznámou, byla založena devátého srpna dva tisíce devět... Výroba... latexového prádla? Nedivim se, že mu tam ty důchodci nešli dělat."
"A to teď prostě půjdete tam... jak je ta... ta..."
"Jo. A zvedne se a ukousne ti hlavu, protože žere mozky."
Zbledl jsem.
"To byl fór."
Ano, před jeho smyslem pro humor kdysi mě varovali.
"Takže Vy půjdete dovnitř a já zůstanu tady?"
"Pane Papíry a tužky," podíval se na mě jako na idiota a foukl mi kouř do obličeje, "chci Vám ukázat, jakou práci se za mě budete dělat."
"A jakou?" ptal jsem se v naději, že mu budu hlídat motorku, nebo škrtat zapalovačem.
"V tomhle sešitě jsou všechny úmrtí na vyhrazenym území a je tam napsaný kdo, kde, kdy, jak. A mym úkolem je, primitivně, si za tou mrtvolou dojít, podivat se, jestli to sedí, jestli tam nenapsali něco jinýho... jiný úmrtí, třeba, odškrtnout to a jít do... háje," zkrotil se na poslední chvíli, "myslim, že tohle by jste mohl bezpečně zvládat za mě."
..Pomyslel jsem na to, co bude za těmi dveřmi. Představoval jsem si mrtvolu, jak se jemně pokyvuje ve vánku a visí z ní střeva, ve kterých se to jen hemží bílými červi, kteří čas od času vypadnou a rozplácnou se o zem.
..Naprázdno jsem polkl a zvedl se mi žaludek. Ze schodů jsem běžel po třech. Ten jeho výraz si ale dokážu představit. Z dálky jsem akorát zaslechl, jak někomu volá a říká: "Další..."
..Hned ten den jsem požádal o přeložení na jiné oddělení. Nakonec mě dali do oddělení pro monitorování počtu narozených zvířat. Mohl jsem si vybrat, jestli chci krysy nebo králíky. Vybral jsem si králíky. Ti jsou přece neškodní, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama